Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti JUDr. Kateřiny Tomkové, advokátky se sídlem Biskoupky 33, Ivančice, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 5. 2016 sp. zn. 6 Afs 50/2016 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 12. 2015 sp. zn. 29 Af 68/2013, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Nejvyšší správní soud napadeným rozhodnutím kasační stížnost stěžovatelky podle § 110 odst. 2 poslední věta s. ř. s. zamítl. V prvé řadě rozhodl s odkazem na § 104 odst. 4 in fine s. ř. s., podle něhož je kasační stížnost nepřípustná, opírá-li se o důvody, které stěžovatelka neuplatnila v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno. Kasační soud dále zamítl kasační stížnost pro nedůvodnost stěžejních kasačních námitek, jež se týkaly koupě zařízení minipivovaru a vlastnictví zařízení restaurace, když po obsáhlé analýze dovodil, že správce daně si musel, resp. mohl předmětné otázky posoudit sám.
V případě "proměňujících se" námitek, jež se týkaly koupě a užití (účelu) historických map, kasační soud připomněl "odpověď" samotné stěžovatelky, která vycházela ze skutečnosti, že v době rozhodnutí žalovaného stěžovatelka advokátkou nebyla a její hypotetické tvrzení, že mapy hodlá využít ke své ekonomické činnosti při výkonu advokacie, až ji snad jednou bude činnost advokátky obnovena, nemělo žádnou oporu v realitě. Nejvyšší správní soud dále konstatoval, že ve vztahu k posouzení stěžovatelčina tvrzení o tom, že daňové orgány, krajský soud a potažmo i kasační soud "ignorují pravomocné rozsudky nezávislých soudů při posuzování předběžné otázky podle § 99 daňového řádu" neshledal žádný důvod, aby tento podnět předložil rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu.
Ke stěžovatelkou namítanému porušení práva na zákonného soudce v řízení před krajským soudem z toho důvodu, že o její správní žalobě stejně jako o všech jejích předchozích návrzích podaných u téhož soudu rozhodoval stejný senát, Nejvyšší správní soud poukázal (včetně obsáhlé citace) na nedávné vlastní rozhodnutí ze dne 15. 4. 2016 č. j. 4 Afs 251/2015-74, v němž posuzoval stejnou námitku stěžovatelky a uzavřel s tím, že ani ve stávajícím řízení stěžovatelka nevznesla žádné nové argumenty (dokonce na vlastní kasační stížnost v citované věci odkázala), a proto neshledal žádné důvody, aby se v tomto případě odchyloval od závěrů, k nímž dospěl čtvrtý senát a námitce stěžovatelky proto nepřisvědčil.
sp. zn. II. ÚS 2430/15 vyšly najevo zcela zásadní důkazy o tom, že přidělování věcí u Krajského soudu v Brně dlouhodobě odporuje čl. 38 odst. 1 Listiny. Stěžovatelka v dalším připomněla věcnou a dosavadní procesní stránku souzené věci, zdůraznila argumentaci uvedenou v kasační stížnosti a v jejím doplnění. Má za to, že všechny důkazy byly vyhodnoceny v rozporu s jejich obsahem v její neprospěch, a tedy, že skutkové i právní závěry učiněné soudními orgány jsou nesprávné a jsou projevem jejich libovůle.
Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho kompetence je dána pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku; taková porušení z hlediska spravedlivého (řádného) procesu v rovině právního posouzení věci představují nikoli eventuálně "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí (srov. např. nález sp. zn. Pl.
ÚS 85/06 ). Nic takového však v souzené věci dovodit nelze; oba správní soudy aplikovaly adekvátní podústavní právo.
Ústavní stížnost v podstatě představuje opakující se polemiku se závěry správních soudů. Ústavní soud konstatuje, že správní soudy přesvědčivě posoudily stěžejní otázky. Připomíná argumentaci kasačního soudu vztahující se ke stěžovatelkou v řízení před krajským soudem neuplatněné argumentaci, jež následně v řízení před kasačním soudem nutně musela vést k naplnění důvodů nepřípustnosti kasační stížnosti. Ke stěžovatelkou zdůrazňovaným kasačním námitkám, jež se týkaly koupě zařízení minipivovaru a vlastnictví zařízení restaurace, nezbývá Ústavnímu soudu než připomenout, že kasační soud potvrdil názor krajského soudu, že správce daně si musel, resp. mohl předmětné otázky posoudit sám a ani na tomto závěru není z hlediska ústavnosti nutno cokoliv změnit.
Ústavní soud nemůže přisvědčit ani stěžovatelčině tvrzení, že Nejvyšší správní soud se nevypořádal s její námitkou porušení práva na zákonného soudce a "pouze odkázal" na své předchozí rozhodnutí ze dne 15. 4. 2016 č. j. 4 Afs 251/2015-74. Ústavní soud musí zejména zdůraznit, že kasační soud tak neučinil bez řádného odůvodnění, když zřetelně uvedl důvody pro tento postup, tj. stejná námitka téže stěžovatelky bez specifikujících a tedy vlastně odlišujících argumentů, neboť to byla ona sama, která na vlastní kasační stížnost sp. zn. 4 Afs 251/2015 pouze odkázala.
Z pohledu kasačním soudem uvedených konstatování se proto argumentace stěžovatelky nutně jeví jako neadekvátní; stěžovatelka posouzení věci ze strany krajského soudu i Nejvyššího správního soudu v určitém smyslu ignoruje. Její argumentace tím, že v řízení před Ústavním soudem ve věci sp. zn. II. ÚS 2430/2015 vyšly najevo zcela zásadní důkazy o tom, že přidělování věcí u Krajského soudu v Brně dlouhodobě odporuje čl. 38 odst. 1 Listiny, je ve vztahu k souzené věci argumentem nepřiléhavým a pro svou nekonkrétnost vlastně nepatřičným.
Ústavní soud totiž nemůže potvrdit domněnkou stěžovatelky, že pouhý odkaz na zamítavý nález ve věci sp. zn. II. ÚS 2430/15 je argumentem, jenž by tuto domněnku měl potvrdit a odůvodnit tak neústavnost postupu kasačního soudu. Současně je vhodné připomenout, že citovaný nález se v jeho meritorní části týkal přidělování přísedících, přičemž Ústavní soud na základě zevrubného posouzení této věci dospěl k závěru, že se nejednalo o systém nahodilý a účelový či dokonce ten, který by byl projevem libovůle.
Ústavní soud navíc konstatuje, že nález sp. zn. II. ÚS 2430/15 ani neprokazuje tvrzení stěžovatelky, že v řízení před Ústavním soudem ve věci vyšly najevo zcela zásadní důkazy o přidělování věcí u Krajského soudu v Brně v rozporu s čl. 38 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud tedy nemůže přisvědčit stěžovatelce, neboť ani oba správní soudy meritorně nedospěly k odlišným právním závěrům než správní orgány. V postupu správních soudů nelze spatřovat prvek svévole či jakýkoliv jiný kvalifikovaný exces, jejich odkazy na judikaturu Nejvyššího správního soudu jsou přiléhavé. Ústavní soud žádné pochybení ústavněprávní povahy neshledal a usuzuje, že stěžovatelka se mu snaží vnutit roli další soudní instance, která bude reflektovat její opakovanou argumentaci, s níž se oba správní soudy již přesvědčivě vypořádaly. Ústavní soud není povolán k tomu, aby stěžovatelce opětovně připomínal podstatnou a vyčerpávající argumentaci správních soudů, kterou sám nemá důvod korigovat. Považuje ji za logickou a jasnou, a tedy i z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelnou.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 2. srpna 2017
JUDr. Vladimír Sládeček předseda senátu