Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti Jindřišky Wimmerové, zastoupené JUDr. Jiřím Vlasákem, advokátem se sídlem náměstí Republiky 2, Plzeň, proti výroku II rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 2. května 2018 č. j. 61 Co 38/2018-382, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení a za účasti 1. Okresního soudu Domažlice a 2. obchodní společnosti Plyntop - 24 servis s. r. o., IČ 26382776, se sídlem Prokopa Velikého 572, Domažlice, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
U Okresního soudu v Domažlicích (dále jen "okresní soud") probíhal pod sp. zn. 3 C 75/2013 pracovněprávní spor mezi žalobkyní a žalovanou obchodní společností Plyntop - 24 servis s. r. o. (dále jen žalovaná") o částku 16 339,- Kč s příslušenstvím. Žalovaná částka je nárokem žalobkyně jako bývalé zaměstnankyně žalované z pracovněprávního vztahu. Ve věci bylo soudy rozhodováno opakovaně na úrovni několika instancí od roku 2012.
Okresní soud rozsudkem ze dne 8. 11. 2017 č. j. 3 C 75/2013-345 vyhověl žalobě žalobkyně a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni jí nárokovanou částku 16 339,- Kč se zákonným úrokem z prodlení (výrok I) a na nákladech řízení částku 61 918,- Kč (výrok II).
K odvolání žalované rozhodl Krajský soud v Plzni (dále jen "odvolací soud") rozsudkem ze dne 2. května 2018 č. j. 61 Co 38/2018-382 tak, že potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé (výrok I) a změnil rozsudek soudu prvního stupně ohledně výroku o nákladech řízení tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni na nákladech řízení před soudem prvního stupně částku 20 640,- Kč a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III).
O nákladech řízení před okresním soudem rozhodl odvolací podle ustanovení § 142 o. s. ř. za použití ustanovení § 150 o. s. ř. Odvolací soud zdůvodnil snížení přiznané náhrady nákladů řízení před okresním soudem tím, že žalobkyně se opakovaně vyjadřovala před statutárním orgánem žalované i před dalšími osobami v tom smyslu, že do zaměstnání u žalované se nechce vrátit, což vedlo žalovanou i soudy obou stupňů k přesvědčení, že učinila sdělení zaměstnavateli podle § 53 odst. 2 zákoníku práce o tom, že na prodloužení pracovní smlouvy netrvá.
Odvolací soud přihlédl i k postoji žalobkyně po skončení pracovní neschopnosti, který vedl ke komplikaci celého řízení, jeho prodlužování a tím i ke vzniku vysokých nákladů řízení; zohlednil také vstřícný postoj žalované společnosti k žalobkyni, pokud se týká vyplacení dalších náhrad souvisejících se skončením pracovního poměru. Z těchto důvodů rozhodl odvolací soud za použití ustanovení § 150 o. s. ř. tak, že žalobkyni nepřiznal dvě třetiny nákladů řízení.
Podle jejího názoru nebyl důvod ke snížení soudem prvního stupně přiznaných náhrad nákladů řízení za situace, kdy stěžovatelka k nárůstu nákladů řízení sama nijak nepřispěla, ale jejich výše byla zaviněna nesprávným posouzením merita věci obecnými soudy.
Ústavní soud není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
V projednávané věci je spornou otázka náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně za situace, kdy odvolací soud tyto náklady snížil o dvě třetiny (za použití ustanovení § 150 o. s. ř.), neboť podle jeho názoru celkovou délku řízení před obecnými soudy a tím i nárůst nákladů řízení zčásti zavinila stěžovatelka svým procesním postojem ve věci.
Rozhodování o nákladech řízení a volba pro konkrétní případ přiléhavého ustanovení o. s. ř. je výlučně úkolem obecného soudu. Moderační ustanovení § 150 o. s. ř. je svou povahou výjimečnou normou, dovolující soudu zvážit, zda rozhodnutí o nákladech řízení, vycházející z obecné zásady úspěchu ve věci, nezpůsobuje nepřiměřenou tvrdost vůči účastníku řízení. Vzhledem k tomu, že důvody hodné zvláštního zřetele jsou neurčitým právním pojmem, jenž je naplňován právě rozhodovací činností obecných soudů, je aplikace ustanovení § 150 o. s. ř. nevyhnutelně spojena s povinností obecného soudu přesvědčivě vysvětlit důvody svého postupu; absence náležitého odůvodnění by představovala ústavně nepřípustnou svévoli v rozhodování.
Ústavnímu soudu pak náleží pouze posouzení, zda se taková úvaha obecného soudu, vyplývající z citovaného ustanovení o. s. ř., opírá o rozumnou a logicky přijatelnou argumentaci, náležitě rozvedenou v odůvodnění rozhodnutí (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 1808/09 ze dne 1. 9. 2009). Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je tak zásadně doménou obecných soudů a Ústavní soud není oprávněn v detailech přezkoumávat jejich jednotlivá rozhodnutí.
Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenze teprve v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících dané řízení, typicky v důsledku svévolné interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona [srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 633/05 ze dne 10. 1. 2006, nález sp. zn. II. ÚS 2864/12 ze dne 3. 9. 2013 (N 157/70 SbNU 453)].
V posuzovaném případě Ústavní soud v rozhodnutí odvolacího soudu žádné takové extrémní vybočení ze zákonných pravidel neshledal. Odvolací soud zvážil konkrétní okolnosti daného případu (tedy zejména postoje stran v průběhu řízení) a s ohledem na ně učinil své rozhodnutí o nákladech řízení a vymezil důvody hodné zvláštního zřetele, které ho vedly k aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř. Rozhodnutí krajského soudu je srozumitelné a řádně odůvodněné a z hlediska ústavněprávního mu Ústavní soud nemá co vytknout.
Ústavní soud přitom znovu zdůrazňuje, že jeho přezkum se nevztahuje na "pouhou" zákonnost postupu obecných soudů, nýbrž na jeho ústavnost; není-li u tvrzeného zásahu obecných soudů dosaženo ústavněprávní roviny, pak Ústavní soud není oprávněn přezkoumávat jejich rozhodnutí, ani pokud by sám mohl mít za to, že přiléhavější by bylo rozhodnutí jiné. V nyní posuzovaném případě námitky stěžovatelky a namítaný zásah krajského soudu nedosahují ústavněprávní roviny.
Ústavní soud nezjistil porušení ústavního práva stěžovatelky na spravedlivý proces, a proto ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. září 2018
Jan Musil v. r. předseda senátu