Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele V. Ch., zastoupeného JUDr. Jiřím Pokorným, Ph. D., advokátem, sídlem Blanická 1008/28, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 27. června 2024 č. j. 10 Azs 86/2024-38, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. března 2024 č. j. 42 A 14/2023-28 a rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 15. srpna 2023 č. j. OAM-13746-33/ZM-2023, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Ministerstva vnitra, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel v ústavní stížnosti požaduje zrušit v záhlaví označená rozhodnutí. Tvrdí, že tato rozhodnutí porušila jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 2, čl. 10 odst. 2, čl. 14 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí plyne následující. Stěžovatel je ukrajinský občan, který požádal o prodloužení doby platnosti zaměstnanecké karty (§ 44a odst. 9 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů). Ministerstvo vnitra jeho žádost napadeným rozhodnutím zamítlo, neboť stěžovatel přestal v průběhu správního řízení splňovat podmínku trestní zachovalosti (§ 174 odst. 1 téhož zákona). Okresní soud v Mostě totiž shledal stěžovatele vinným ze spáchání přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti při dopravní nehodě. Za to ho odsoudil k trestu odnětí svobody v délce osmi měsíců, který podmíněně odložil na dobu jednoho roku.
3. Stěžovatelovu žalobu rozsudkem zamítl Krajský soud v Ústí nad Labem a kasační stížnost pak usnesením odmítl pro nepřijatelnost Nejvyšší správní soud. Oba správní soudy se shodly, že ministerstvo posoudilo zásah do stěžovatelova rodinného a soukromého života dostatečně. Byť toto posouzení bylo spíše obecné, v daném případě to postačilo. Stěžovatel totiž zůstal ve správním řízení pasivní a vůbec ministerstvo neuvědomil, že s ním v Česku pobývá syn. Stejně tak nelze ministerstvu ani vyčítat, že překročilo pořádkovou lhůtu pro vydání rozhodnutí (a právě proto nabyl právní moci trestní příkaz, který byl důvodem pro zamítnutí stěžovatelovy žádosti). V daném případě nešlo o svévolné průtahy správního orgánu.
4. V ústavní stížnosti stěžovatel opakuje klíčové námitky, které uplatnil již v řízení před správními soudy. Předně tvrdí, že ministerstvo ani správní soudy se nezabývaly povahou spáchaného trestného činu. Ministerstvo navíc nedostatečně posoudilo zásah do stěžovatelova soukromého a rodinného života. Není rozhodné, že pobyt syna stěžovatel poprvé zmínil až v žalobě. Tuto skutečnost si mělo zjistit samo ministerstvo. Stěžovatel nesouhlasí ani s tím, že vydání rozhodnutí ministerstvem až po zákonné lhůtě nelze považovat za důvod pro nezákonnost rozhodnutí. Pokud by totiž ministerstvo rozhodlo v zákonné lhůtě, muselo by stěžovateli zaměstnaneckou kartu prodloužit (v té době ještě pravomocně potrestán nebyl).
5. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je řádně zastoupen (§ 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Vyčerpal též všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona). Ústavní stížnost je tedy přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona).
6. Ústavní soud připomíná, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti správních soudů. Není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti. Ústavní soud zasáhne do výkladu či aplikace podústavního práva v oblasti veřejné správy jen z důvodu ochrany ústavnosti [srov. již nález ze dne 25. 11. 2003 sp. zn. I. ÚS 504/03
(N 138/31 SbNU 227) a na něj navazující judikatura]. O takovou situaci však v posuzované věci nejde.
7. Na všechny stěžovatelovy námitky již dostatečně reagovaly oba správní soudy, není proto třeba, aby Ústavní soud potřetí obšírně věc rozebíral. Postačí tedy stručně uvést, že obecnější podoba rozhodnutí ministerstva vychází především z toho, že stěžovatel zůstal ve správním řízení pasivní a nic dalšího (nad rámec toho, co uvedl v žádosti) ministerstvu neuvedl. Právě z toho se pak odvíjela relativně větší obecnost argumentace ministerstva (srov. např. body 15 až 20 napadeného usnesení Nejvyššího správního soudu).
Správní soudy rovněž stěžovateli vysvětlily, proč ministerstvo nemuselo aktivně dohledávat okolnosti o pobytu stěžovatelova syna na českém území. V žádosti ministerstvu totiž stěžovatel výslovně uvedl, že je rozvedený a žádné děti na českém území nemá. Nadto ministerstvo v průběhu správního řízení zjistilo, že stěžovatel tu nemá registrovaného žádného rodinného příslušníka. Stěžovatel tato zjištění nekorigoval, byť dostal příležitost seznámit se s obsahem spisu před vydáním správního rozhodnutí.
Na závěru správních soudů, že podoba odůvodnění rozhodnutí ministerstva je v tomto kontextu dostatečná, proto nic neústavního není.
8. Stěžovatel nemá pravdu, že správní orgán má aktivně za cizince zjišťovat poměry nezletilých dětí (přesvědčivě body 16 a 17 usnesení Nejvyššího správního soudu). Ostatně Evropský soud pro lidská práva v nedávném rozsudku uvedl, že je v zájmu cizince, aby rozhodujícímu orgánu předložil přiléhavá tvrzení a důkazy ohledně jeho rodinného života. Nelze očekávat, že příslušný orgán státu bude za cizince zjišťovat podrobnosti o jeho životě. Pokud je cizinec v průběhu řízení nečinný, jde to na jeho vrub (rozsudek ze dne 16. 5. 2024 Mirzoyan proti České republice, č. 15117/21 a 15689/21, § 99 a 100).
9. Správní soudy též vysvětlily, proč v tomto případě nelze ministerstvu přičíst k tíži průtahy ani to, že nerozhodlo v zákonné lhůtě. Stěžovatel podal žádost o prodloužení doby platnosti zaměstnanecké karty týden poté, co trestní soud vydal trestní příkaz zmíněný v bodě 2 výše. Ministerstvo tedy od počátku řízení vědělo, že stěžovatel je trestně stíhán, dokonce na něj byl v průběhu správního řízení vydán zatykač. Současně k délce správního řízení přispěl podstatnou měrou též sám stěžovatel, neboť jej ministerstvo muselo opakovaně vyzývat k doplnění žádosti. Proto v průběhu správního řízení nabyl právní moci trestní příkaz, který byl vydán ještě před začátkem správního řízení a jehož doručování stěžovateli trvalo několik měsíců (body 25 a 26 napadeného usnesení Nejvyššího správního soudu). Ani v tomto ohledu proto na závěrech správních soudů nic neústavního není.
10. Ústavní soud nezjistil porušení stěžovatelových práv, proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 9. října 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu