Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje), soudkyně Veroniky Křesťanové a soudce Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Lucie Hrdé, advokátky, sídlem Vinohradská 343/6, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. července 2023 č. j. 13 To 203/2023-355 a usnesení Okresního soudu v Benešově ze dne 11. července 2023 č. j. 10 T 29/2022-343, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Benešově, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství v Benešově, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 26 odst. 1 a 3, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že v trestní věci J. B, který byl rozsudkem Okresního soudu v Benešově (dále jen "okresní soud") ze dne 30. 5. 2022 č. j. 10 T 29/2022-209 odsouzen pro zločin pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1 a 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, v níž stěžovatelka vystupovala jako opatrovnice nezletilé poškozené (na základě usnesení státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Benešově ze dne 30. 9. 2021 č. j. ZN 1299/21-8), okresní soud napadeným (v pořadí druhým) usnesením přiznal stěžovatelce odměnu a náhradu hotových výdajů za zastupování poškozené v celkové výši 40 340 Kč (1x převzetí a příprava právního zastoupení, 3x účast při vyšetřovacích úkonech, 1x prostudování spisu při skončeném vyšetřování, 1x připojení poškozené s nárokem na náhradu škody a nemajetkové újmy, 4x účast na jednání před soudem, 1x vyjádření poškozené k odvolání obžalovaného, 11x režijní paušál, cestovné, náhrada za promeškaný čas a náhrada hotových výdajů). Okresní soud konstatoval, že na základě nálezů Ústavního soudu a se zřetelem k odměně ustanoveného obhájce, který si účtoval částku 2 300 Kč za úkon právní služby, kdy mu byla celkem přiznána částka ve výši 29 372 Kč včetně DPH, využil svého moderačního práva a rozhodl o snížení odměny za jeden úkon právní služby stěžovatelky na částku 2 200 Kč.
3. Proti usnesení okresního soudu podala stěžovatelka instanční stížnost, kterou Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením zamítl jako nedůvodnou [§ 148 odst. 1 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů]. Krajský soud připomenul judikaturu Ústavního soudu, konkrétně nálezy ze dne 3. 11. 2020
sp. zn. III. ÚS 1255/18
(N 203/103 SbNU 39), ze dne 16. 11. 2021
sp. zn. III. ÚS 1033/21
, ze dne 22. 3. 2022
sp. zn. I. ÚS 1882/21
a usnesení ze dne 9. 5. 2018
sp. zn. II. ÚS 1266/18
(všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz), a dovodil, že odměna stěžovatelky coby opatrovnice určená částkou 2 200 Kč za každý vykonaný úkon právní služby je v souladu s vyhláškou Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, jakož i citovanou judikaturou. Podle krajského soudu je výše stanovené odměny logická, proporcionální k náročnosti daného trestního řízení a odpovídá odměně ustanoveného obhájce odsouzeného.
4. Podle stěžovatelky jsou závěry obecných soudů v rozporu s jejím právem na spravedlivou odměnu, pravidly pro určování odměny advokáta, judikaturou Ústavního soudu, jakož i právem poškozené na spravedlivé řízení. Stěžovatelka nesouhlasí se snížením odměny a náhrad z účtované a v pořadí prvním usnesením okresního soudu přiznané částky 110 301,18 Kč na nyní stanovenou částku, která podle jejího názoru neodpovídá vyšší míře náročnosti při zastupování osob se statusem zvlášť zranitelných obětí a v tomto konkrétním případě není v souladu s obtížností právního zastupování nezletilé poškozené s ohledem na postoje její rodiny, odsouzeného otčíma a nakonec i jí samotné. Stěžovatelka přitom učinila maximum možného pro ochranu oprávněných zájmů poškozené a vysloužila si za to několik stížností u České advokátní komory, které byly následně vyhodnoceny jako nedůvodné, ale musela na ně reagovat, dále pohrdání a útoky matky poškozené a nakonec i samotné poškozené, která se nedokázala vymanit z vlivu dospělých osob. Proto byla nucena pro její ochranu činit množství úkonů, aby dostála povinnostem, které opatrovník nezletilé poškozené má, a chránila její práva a zájmy opravdovým způsobem, a ne jen na oko. Dovozuje, že stanovení tarifní odměny za úkon právní služby podle kritérií § 10 odst. 5 advokátního tarifu, tj. podle náhrady nemajetkové újmy přiznané poškozené ve výši 150 000 Kč, nelze v žádném případě označit za vysoké. S odkazem na nálezy Ústavního soudu ze dne 19. 11. 2018 (pozn. správně má být "2019")
sp. zn. III. ÚS 395/19
(N 192/97 SbNU 83) a ze dne 27. 6. 2023
sp. zn. I. ÚS 1222/22
dále argumentuje tím, že nepřiznání přiměřené odměny s ohledem na skutečnou obtížnost právního zastupování v konkrétní věci, je odpíráním spravedlnosti, neboť je tak zasaženo do zásady rovnosti základnímu právu advokáta získávat prostředky pro své životní potřeby prací. Neopodstatněné stanovení nižší odměny pro advokáta jako opatrovníka ohrožuje kvalitu poskytované právní pomoci, a to osobám, které by se obvykle mohly jinak svých práv domáhat jen velmi obtížně. Argumentaci obecných soudů, že obhájce odsouzeného obdržel nižší odměnu, považuje za neudržitelnou a zasahující do celospolečenského vnímání role opatrovníka poškozeného, a tím i samotné role poškozeného v trestním řízení.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je advokátkou, a proto podle stanoviska Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 (ST 42/79 SbNU 637; 290/2015 Sb.) nemusí být právně zastoupena, jak vyžadují § 29, § 30 odst. 1 a § 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
6. Ústavní soud připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a do rozhodovací činnosti soudů zasahuje až tehdy, dojde-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995
sp. zn. II. ÚS 45/94
(N 5/3 SbNU 17), bod 16.]. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva provedené obecnými soudy Ústavní soud hodnotí jako neústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjejí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, a představují tím nepředvídatelnou interpretační libovůli [srov. např. nález ze dne 29. 3. 2012
sp. zn. I. ÚS 3923/11
(N 68/64 SbNU 767)].
7. Ústavní soud opakovaně uvedl, že v řízení o ústavních stížnostech proti rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení, a to i v adhezním řízení, zůstává maximálně zdrženlivý, neboť tato rozhodnutí jen zřídka dosahují ústavněprávního rozměru (viz nález
sp. zn. III. ÚS 1033/21
, bod 18.). Široký prostor pro úvahu obecných soudů však vyvažuje požadavek na řádné odůvodnění jejich rozhodnutí o náhradě nákladů, které musí odpovídat jak zákonu, tak i učiněným skutkovým zjištěním [srov. např. nálezy
sp. zn. I. ÚS 3923/11
, bod 24., či
sp. zn. III. ÚS 1255/18
, body 19. až 21.].
8. Adhezní řízení, byť představuje součást trestního řízení, vykazuje specifika, jež ho od samotného trestního řízení odlišují. Jeho předmětem je náhrada újmy jakožto soukromoprávního nároku poškozeného. Náhrada nákladů adhezního řízení je obecně upravena v § 154 trestního řádu, ze kterého plyne, že předmětem náhrady nejsou všechny náklady, které poškozenému v souvislosti s uplatněním nároku na náhradu škody nebo nemajetkové újmy nebo na vydání bezdůvodného obohacení vznikly, nýbrž pouze náklady vynaložené účelně. Aplikace § 154 odst. 1 trestního řádu dále vyžaduje, aby soud hodnotil i přiměřenost výše odměny za úkon, stejně jako přiměřenost výše náhrady nákladů určených podle advokátního tarifu vůči celkové částce přiznané poškozenému na náhradě újmy, a to s ohledem na konkrétní okolnosti případu a případný dopad přiznané náhrady na odsouzeného. Přiznání nepřiměřeně vysoké náhrady nákladů totiž odporuje požadavku účelnosti (srov. usnesení ze dne 14. 2. 2023
sp. zn. I. ÚS 198/23
, resp. nálezy
sp. zn. III. ÚS 1033/21
, body 19. až 21., a
sp. zn. III. ÚS 1255/18
, bod 22.).
9. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uplatňuje námitky týkající se snížení odměny za úkony právní služby a nedostatků odůvodnění usnesení obecných soudů.
10. Ústavní soud v usnesení
sp. zn. I. ÚS 198/23
akceptoval závěr, že z hlediska sjednocení justiční praxe by se mělo i v trestním řízení postupovat v souladu s usnesením Nejvyššího soudu 27. 5. 2021 sp. zn. 25 Cdo 3771/2020, podle kterého se odměna advokáta u věcí náhrad nemajetkové újmy vypočte z paušální tarifní hodnoty 50 000 Kč. K tomu doplnil, že předmětem adhezního řízení je náhrada újmy, jakožto soukromoprávního nároku poškozeného, přičemž nelze přehlížet ani vzájemnou vyváženost odměn zmocněnců a obhájců, kteří poskytují právní služby svým klientům v téže trestní věci. Využití § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu při výpočtu nákladů právního zastoupení při odškodňování další nemajetkové újmy je srovnatelné s odškodněním jiných forem nemajetkové újmy podle § 2958 a 2959 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. U nemajetkové újmy nelze výši náhrady exaktně určit, proto stanovení výše peněžitého odškodnění závisí na právním posouzení mnoha kritérií a výše přiměřeného zadostiučinění je ponecháno na uvážení soudu. Správnost těchto úvah vycházejících z výše uvedeného usnesení Nejvyššího soudu potvrdil Ústavní soud i v usnesení ze dne 31. 10. 2023
sp. zn. IV. ÚS 2214/23
a v nálezu ze dne 5. 12. 2023
sp. zn. IV. ÚS 2137/23
, v němž uvedl, že při stanovení odměny za jeden úkon právní služby (v souvislosti s nárokem na náhradu nemajetkové újmy) je třeba i pro adhezní řízení vycházet z tarifní hodnoty v paušální výši 50 000 Kč podle § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu.
11. V nyní posuzované věci byla náhrada újmy představována právě nárokem na náhradu nemajetkové újmy, způsobené zásahem obžalovaného do práva poškozené na ochranu osobnosti spočívajícím ve snížení lidské důstojnosti a zásahu do psychické integrity, přičemž soudy přistoupily s poukazem na moderační právo k výraznějšímu snížení odměny: zatímco postupu podle § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu odpovídá odměna za jeden úkon právní služby 3 100 Kč, stěžovatelce přiznaly toliko částku 2 200 Kč, a to zejména s odkazem na odměnu ustanoveného obhájce (2 300 Kč za úkon právní služby).
12. Tento postup obecných soudů vychází z nosných důvodů nálezu
sp. zn. III. ÚS 1033/21
, podle kterého přiznání nákladů zmocněnce poškozeného v trestním řízení je podmíněno úvahou soudu o účelnosti vynaložených nákladů, v rámci níž je nutné hodnotit nejen potřebnost jednotlivých úkonů, ale také přiměřenost výše sazby za jeden úkon právní služby, kde jako orientační referenční rámec může sloužit především sazba za jeden úkon právní služby ustanoveného zmocněnce, popř. ustanoveného obhájce. Tyto závěry jsou přiměřeně aplikovatelné též ve vztahu k opatrovníkovi poškozeného.
13. Odměna obhájce však nepředstavuje jediné hledisko. Jak bylo předznačeno, Ústavní soud v nálezu
sp. zn. IV. ÚS 2137/23
dal najevo, že předmětem adhezního řízení je soukromoprávní nárok poškozeného a Ústavní soud nenachází legitimní důvod pro to, aby při zastupování klientů s totožným soukromoprávním nárokem byla výše tarifní hodnoty rozhodná pro sazbu odměny advokáta podle advokátního tarifu určována jinak pouze v závislosti na tom, zda jde buď o řízení trestní, nebo o řízení civilní.
14. Náhrada nákladů řízení může nabýt ústavněprávní dimenzi obdobně jako věci týkající se tzv. bagatelní částky pouze v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává kupříkladu v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole [srov. např. nález ze dne 3. 4. 2012
sp. zn. IV. ÚS 2119/11
(N 70/65 SbNU 3)]. Je přitom na stěžovateli, aby unesl důkazní břemeno o intenzitě důsledků napadených rozhodnutí, které ho v řízení o ústavní stížnosti tíží (srov. např. usnesení ze dne 4. 8. 2022
sp. zn. III. ÚS 1893/22
či ze dne 7. 2. 2023
sp. zn. I. ÚS 3546/22
).
15. Stěžovatelka označuje trestní věc za komplikovanou, nicméně důvody pro toto hodnocení situuje zejména do roviny postojů "nespolupracující" poškozené a její matky, což nepředstavuje okolnosti, které je nevyhnutelné formou ingerence ze strany soudní moci promítnout do výše odměny. Nepřiměřeně "paternalistický" přístup státu ke vztahu mezi právním zástupcem a zastoupeným Ústavní soud odmítl též kupříkladu v nálezu ze dne 25. 9. 1996
sp. zn. III. ÚS 83/96
(N 87/6 SbNU 123; 293/1996 Sb.) a usneseních ze dne 7. 9. 2006
sp. zn. II. ÚS 688/05
, ze dne 9. 7. 2015
sp. zn. III. ÚS 3785/14
, ze dne 13. 8. 2015
sp. zn. III. ÚS 977/15
a ze dne 22. 1. 2019
sp. zn. III. ÚS 3929/18
, a to i s odkazy na rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ze dne 24. 11. 1993 ve věci Imbrioscia proti Švýcarsku, stížnost č. 13972/88, a ze dne 22. 2. 1994 ve věci Tripodi proti Itálii, stížnost č. 13743/88.
16. Jde-li o intenzitu důsledků napadených rozhodnutí, stěžovatelka obrací pozornost zejména k obecnějším souvislostem ochrany práv zastupování osob se statusem zvlášť zranitelných obětí, nicméně Ústavní soud nezjistil, že by jí předvídaná rizika mohla být naplněna.
17. Ústavní soud konstatuje, že nezjistil porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky, a proto ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. srpna 2024
Josef Fiala v. r.
předseda senátu