Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky S. F., zastoupené Mgr. Janem Seidelem, advokátem, sídlem Dělnická 213/12, Praha 7 - Holešovice, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. srpna 2024 č. j. 21 Co 306/2024-132, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení, a D. F. a nezletilého E. F., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka ústavní stížností požaduje zrušit v záhlaví označené usnesení. Tvrdí, že krajský soud porušil její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 10 odst. 2, čl. 14 odst. 1, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 3 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte.
2. Z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí plyne, že stěžovatelka (matka) a první vedlejší účastník (otec) jsou rodiči druhého vedlejšího účastníka (dále jen "nezletilý syn"). Protože rodiče již spolu nebydlí, bylo nutné vyřešit, kdo a v jakých dnech bude pečovat o nezletilého syna. Každý z rodičů se zvlášť obrátil na soudy s návrhem na úpravu poměrů k nezletilému synovi; otec navíc podal návrh na vydání předběžného opatření, neboť rodiče se nedokázali shodnout na tom, kde má jejich nezletilý syn mít bydliště, zda v P., nebo v T. Stěžovatelka však nevyčkala, až soudy tento spor rozřeší. Místo toho se s nezletilým synem - i přes jasně vyjádřený nesouhlas otce - přestěhovala do T. k současnému partnerovi.
3. Okresní soud v Trutnově nařídil předběžným opatřením předání nezletilého do střídavé péče obou rodičů a určil místo k předání nezletilého syna bydliště otce. Proti tomu se stěžovatelka odvolala. Krajský soud v Hradci Králové zjistil, že okresní soud pochybil. Otec totiž podal návrh na předběžné opatření, jímž reagoval na faktickou, avšak neoprávněnou změnu bydliště nezletilého syna. Ačkoli se otec domáhal zatímního určení bydliště nezletilého syna, okresní soud rovnou rozhodl o střídavé péči obou rodičů. To ovšem nemohl, neboť úprava poměrů k dítěti a určení jeho bydliště není jedno a to samé. Okresní soud se tedy vůbec nezabýval návrhem na vydání předběžného opatření k určení bydliště nezletilého syna a rozhodl o něčem jiném, než bylo požadováno.
4. Krajský soud proto nyní napadeným usnesením změnil rozhodnutí okresního soudu. Stěžovatelce uložil povinnost navrátit nezletilého syna do místa jeho dřívějšího bydliště v P. a zdržet se jakékoli změny bydliště do doby, než soud určí bydliště nezletilého syna. Soud současně uložil povinnost otci, aby podal návrh na zahájení řízení o určení bydliště nezletilého syna. Krajský soud přitom zdůraznil podstatu rozhodování o vydání předběžného opatření. Dále poukázal na to, že stěžovatelka moc dobře věděla, že otec nesouhlasil s přestěhováním nezletilého syna do T., přesto toho nedbala a přestěhovala se s ním mimo P.
Není pravda, že otec stěžovatelku vyhnal z jejich společného nájemního bytu. I když po ní požadoval vrácení klíčů do bytu, byl připraven jí umožnit přístup do bytu, dokonce jí nabídl možnost bydlení v jiném bytě v P. (což stěžovatelka odmítla). Je třeba dbát na nejlepší zájem nezletilého syna, jmenovitě na stabilitu prostředí, kontakt se širší rodinou, zachování dosavadních sociálních vazeb apod. To vše splňuje původní bydliště.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vznáší mnoho argumentů. Jejich podstata leží v nesouhlasu s navrácením nezletilého syna zpět do P. Od toho se odvíjí námitky s různou povahou a obsahem, např. objektivní nesplnitelnost napadeného usnesení, rozhodování bez odpovídajícího skutkového stavu věci, porušení procesních ustanovení o řízení atd.
6. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je řádně zastoupena (§ 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Vyčerpala též všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona). Ústavní stížnost je tedy přípustná.
7. Ústavní stížnost obsahuje především různé citově zabarvené argumenty, bez právního a tím méně ústavního významu. Těm se proto Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti věnovat nemůže. Co se týče argumentace právní, Ústavní soud zdůrazňuje, že zastává zdrženlivý postoj k přezkumu rozhodování obecných soudů v rodinněprávních věcech. Rozhodování v této citlivé oblasti je doménou obecných soudů, které - se znalostí dlouhodobého vývoje rodinné situace a v bezprostředním kontaktu s účastníky řízení a orgánem sociálně právní ochrany dětí - mohou nejlépe poznat a posoudit skutkové okolnosti věci a učinit rozhodnutí, které bude odrážet nejen zájmy rodičů, ale zejména zájem dítěte. Pokud navíc Ústavní soud přezkoumává v těchto věcech vydaná předběžná opatření, tento zdrženlivý postoj platí dvojnásob [nález ze dne 2. 2. 2021 sp. zn. IV. ÚS 3200/20
(N 23/104 SbNU 270), body 20 a 21].
8. To vše stěžovatelka nicméně opomíjí. Její kritika údajných procesních pochybení (neopatření dalších podkladů pro rozhodnutí, nevyslechnutí opatrovníka či nedostatečná zjištění podmínek péče o nezletilého u otce) se míjí s podstatou rozhodování krajského soudu. Krajský soud nerozhodoval o úpravě poměrů k nezletilému synovi, ale o vrácení nezletilého syna do jeho původního bydliště [k požadavkům na rozhodování o návrhu na vydání předběžného opatření srov. nález ze dne 12. 5. 2015 sp. zn. I. ÚS 2903/14
(N 94/77 SbNU 377), bod 46].
9. Stěžovatelka dále kritizuje, že nynější povinnost je nesplnitelná a že napadené usnesení předjímá výsledek řízení o určení bydliště nezletilého syna. Ústavní soud nesouhlasí. Krajský soud vyšel z toho, že nemohl stěžovatelce uložit, aby vrátila nezletilého syna do původního bydliště na určité adrese, neboť v nájemním bytě již nikdo nebydlí. Takto nastalou situaci však musel vyřešit. Proto zvolil řešení, podle kterého stěžovatelka musela navrátit syna do místa jeho dřívějšího bydliště v P. (bez určení konkrétní adresy) a zdržet se dalších pokusů o faktickou změnu bydliště nezletilého syna (srov. vysvětlení v bodě 25 napadeného usnesení, kde krajský soud vyšel též ze závěrů odborné literatury: Rogalewiczová, R.
Právo rodiče na určení místa bydliště dítěte. Právník, č. 4/2015, s. 301). Krajský soud tím ani nepředjímal výsledek řízení, jen reagoval na chování stěžovatelky, která sama bez souhlasu otce rozhodla o významné záležitosti dítěte. Do doby, než soud rozhodne, ať o určení místa bydliště nezletilého, nebo o péči o něj, je namístě zachovat stav věci tak, jak doposavad byl. Časové období osmi měsíců (po které nezletilý syn pobýval na stěžovatelčině nové adrese) není tak dlouhé, aby v ústavní rovině převážil zájem na zachování fakticky nové rodinné situace [opět I.
ÚS 2903/14, bod 34].
10. Ústavní soud nezjistil žádné porušení základních práv stěžovatelky. Ústavní stížnost je proto návrhem zjevně neopodstatněným, který Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
11. Protože Ústavní soud o ústavní stížnosti rozhodl přednostně, samostatně již nerozhodoval o návrhu na odložení vykonatelnosti napadeného usnesení (§ 79 odst. 2 téhož zákona).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. září 2024
Josef Fiala v. r.
předseda senátu