Označení žalovaného subjektu a jeho procesní nástupnictví
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Ústavní soud
rozhodl v senátě o ústavní stížnosti V. H., proti usnesení Městského soudu v Praze, sp. zn. 15 Co 223/97, ze dne 17. 4.1997, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17.4.1997, sp. zn. 15 Co 223/97, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 20.12.1996, čj. 19 C 359/89-140, se zrušují.
Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá zrušení shora označeného usnesení Městského soudu v Praze, kterým bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 19 C 359/89, ze dne 20.12.1996. Tímto usnesením Obvodní soud pro Prahu 4, jako soud I. stupně, nepřipustil přistoupení akciové společnosti MS-R., jako dalšího účastníka řízení na straně odpůrce a řízení o návrhu stěžovatele na přiznání náhrady za ztrátu na důchodu zastavil, a to v podstatě s odůvodněním, že z provedených důkazů vyplynulo, že stěžovatelem v žalobě označený žalobce není a nebyl v obchodním rejstříku zapsán, a byl tak tedy jako žalovaný označen někdo, kdo nemá způsobilost k právům a povinnostem a nemá tedy ani způsobilost být účastníkem řízení, a soud proto nemohl postupovat jinak, než pro neodstranitelný nedostatek podmínek řízení toto řízení zastavit. Tato rozhodnutí soudu považuje stěžovatel za nesprávná. V důvodech ústavní stížnosti poukazuje na to, že v době podání žaloby existovaly u samotného žalovaného rozpory mezi delimitačními protokoly a výpisy z obchodního rejstříku. Tyto rozpory však nemohou jít k tíži stěžovatele. Pokud existovaly pochybnosti v označení žalovaného, bylo povinností soudu I. stupně poučit stěžovatele o této případné nesprávnosti a vyzvat ho k odstranění závad. Do této poučovací povinnosti nesporně patří i označení žalovaného. Žaloba byla podle stěžovatelova názoru zamítnuta pouze z formálních důvodů při nesplnění poučovací povinnosti podle ustanovení § 5 o.s.ř., čímž došlo k dotčení jeho práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a proto navrhuje zrušení stížností napadeného rozhodnutí Městského soudu v Praze. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření Městského soudu v Praze a připojil spis Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 19 C 359/89. K ústavní stížnosti se vyjádřily rovněž IPS, a. s., Praha, jako vedlejší účastník. Ve svém vyjádření k ústavní stížnosti Městský soud v Praze co do důvodu svého postupu odkazuje na odůvodnění svého rozhodnutí. Pokud jde o namítané nesplnění poučovací povinnosti dle § 5 o. s. ř., je toho názoru, že pro způsob, jakým stěžovatel označil žalovaného, nemohl vůči němu soud žádného stupně plnit poučovací povinnost již proto, že nemohl vědět, koho jiného chce skutečně žalovat. Stěžovatelova bezradnost v tomto trvá i nadále, jak je patrno i z označení vedlejších účastníků v jeho ústavní stížnosti. Soudy obou stupňů respektovaly poučovací povinnost, z označení žalovaného však nevyplynula možnost, jak stěžovatele poučit, aniž by se vystavily zjevně nebezpečí vadného poučení o věcné legitimaci ve sporu a poučování by překročilo hranice stanovené v § 5 o. s. ř. Poučit může soud jen o těch neúplnostech a nejasnostech označení žalovaného, které jej činí, na rozdíl od původního stavu, přesným, určitým a srozumitelným.
Stěžovatelem
požadovaný zásah soudu by v souzené věci byl nahrazováním podstaty
určení žalovaného soudem a nikoliv dispozitivním úkonem žalobce. Proto městský soud navrhuje stížnost jako nedůvodnou zamítnout. IPS, a. s., se postavení vedlejšího účastníka vzdaly. Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeného soudního spisu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Z obsahu připojeného spisu Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 19 C 359/89 - který musel být, což v dané věci není zcela bez významu, zčásti rekonstruován - učinil Ústavní soud tato zjištění, která v dané věci pro posouzení ústavní stížnosti považuje za podstatná. Stěžovatel ve své žalobě ze dne 1.12.1989, jíž se domáhal přiznání náhrady za ztrátu na důchodu v důsledku onemocnění nemocí z povolání, označil jako žalovaného P. IPS Praha 4. Vyjádření k této žalobě dne 3. 1.1990 podal subjekt podle úředního razítka na vyjádření otištěného, označený jako Inženýrské a průmyslové stavby Praha, státní podnik, P., sdružený podnik, v němž tento upozorňuje na změnu v organizační struktuře s tím, že sdružený podnik P.zanikl k 31.12.1989. Ve spise následuje usnesení soudu I. stupně ze dne 16. 1. 1990, jímž tento soud řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) o.s.ř. přerušil s odůvodněním, že u téhož soudu probíhá pod sp. z. 15 C 150/87 řízení o odškodnění nemoci z povolání, které s daným sporem bezprostředně souvisí. Proti tomuto usnesení soudu I. stupně podal stěžovatel dne 7. 2. 1990 odvolání, v němž označil jako stranu, proti níž byla žaloba podána, IPS Praha, s.p., Praha 4, Točitá 6a (a obdobně označoval žalovaného v bezprostředně následujících podáních adresovaných soudu). Z tohoto upřesnění žalovaného pak zcela zřejmě, jak je to patrno ze záhlaví usnesení ze dne 11. 4. 1990, vycházel i Městský soud v Praze, který jako soud odvolací uvedené usnesení soudu I. stupně změnil tak, že řízení nepřerušil, přičemž v odůvodnění svého rozhodnutí mimo jiné také uvedl, že nejvýznamnější otázka pro posouzení základu sporného nároku, totiž, zda žalovaný odpovídá za škodu způsobenou žalobci nemocí z povolání, je mezi účastníky nesporná. Na to pak soud I. stupně provedl jednání ve dnech 23. 7. 1990, 17. 9. 1990, 7. 7. 1992 a 17. 12. 1993, kdy jednal o věci samé, přitom v mezidobí vyžádal i znalecký posudek a jeho doplněk za účelem zjištění fiktivního důchodu jako nezbytný podklad pro rozhodnutí o věci samé. Jakkoliv není možno z rekonstruovaného spisu zjistit, koho soud I. stupně jako žalovaného k jednáním předvolával, lze z faktu, že jednání vždy probíhala za účasti právního zástupce protistrany, aniž byl přitom jakýmkoliv způsobem namítán nedostatek způsobilosti být účastníkem řízení, dovodit, že soud I. stupně jednal se subjektem právně existujícím Inženýrskými a průmyslovými stavbami, státní podnik, Praha (který byl se sídlem Praha 10, Kubánské revoluce 11, jak plyne z výpisu z obchodního rejstříku ve spise založeného a ostatně i ze zjištění učiněných obecnými soudy v době od 1. 7. 1988 do 31. 7.
1990 a od 3. 4. 1990 do 31. 3. 1991, v obchodním rejstříku zapsán), kterého považoval za žalovaného, a později postupně, a to v souladu s ustanovením § 107 o.s.ř., i s jeho procesními nástupci. Takovýmto nástupcem byla v době předcházející jednání dne 17. 12. 1993, u něhož byla konstatována ztráta spisu, akciová společnost M. Do práv a povinností této společnosti vstoupila akciová společnost MS-R., na což u uvedeného jednání upozornil její zástupce, a je to také patrno i z ve spise založených listinných důkazů, notářských zápisů o osvědčení o rozhodnutí zakladatele M, a. s. založit podle § 172 obchodního zákoníku uvedenou akciovou společnost, na kterou, jak je patrno z dalšího listinného důkazu, okamžikem jejího zápisu do obchodního rejstříku přešla veškerá práva, povinnosti a závazky, jež se před tímto zápisem vztahovaly na závod 3 akciové společnosti M. Následujícím podáním pak žalobce rozšířil žalobu i proti akciové společnosti MS-R. Při dalším jednání soudu dne 27.11.1995, které se uskutečnilo až po provedení rekonstrukce spisu, pak zástupce akciové společnosti MS - R., a to v podstatě v tomto řízení poprvé, namítl, že P. IPS, které byly v žalobě uvedeny jako žalovaná strana, nikdy jako subjekt práva neexistovaly. Na objasnění této otázky se pak soud v průběhu dalšího řízení zaměřil vyžadováním listinných důkazů, z nichž pak učinil již uvedený závěr vedoucí k zastavení řízení. S přihlédnutím k tomu, že z rozhodnutí č. 32/1986 ministra stavebnictví ČSR ze dne 19.12.1986 a rozhodnutí č. 14/1988 ministra výstavby a stavebnictví ČSR ze dne 27. 6. 1988 (č.l. 103 a 106) je patrno, že od 1. 1.1987 existující státní hospodářská organizace P., národní podnik, byla začleněna, a to veškerý její majetek se všemi pracovníky i právy a závazky, včetně práv a povinností z pracovněprávních vztahů, do druhým z uvedených rozhodnutí založeného státního podniku Inženýrské a průmyslové stavby Praha (ke dni 1. 7. 1988), je možno podle názoru Ústavního soudu původní označení žalovaného (a to včetně nesprávné adresy vztahující se zřejmě k závodu, jehož se spor bezprostředně týkal), v žalobě považovat pouze za vadu podání - nepřesné označení žalovaného - tedy nedostatek, který mohl a měl být soudem odstraněn postupem podle § 43 o. s. ř., a to bezprostředně po podání žaloby. Z obsahu rekonstruovaného spisu nebylo možno zjistit, zda soud takto postupoval a zda tak splnil i svou poučovací povinnost, plynoucí pro něj v té době z ustanovení § 5 o.s.ř., ve znění platném v době podání žaloby, podle něhož soudy poskytovaly občanům i organizacím poučení o jejich právech a povinnostech, pomáhaly jim při uplatnění jejich práv a dbaly všestranně o to, aby nikdo pro nedostatek právních znalostí neutrpěl újmu. Skutečností ze spisu dále plynoucí je, že stěžovatel ve svých následných podáních již protistranu označil jako Inženýrské a průmyslové stavby, s. p. Praha (a to v době, kdy tento subjekt byl v obchodním rejstříku zapsán), s níž soud I.
stupně, stejně tak jako s jeho procesními nástupci, jednal. Tímto způsobem měl soud postupovat i v dalším řízení po provedení rekonstrukce spisu, neboť zjištění procesního nástupnictví původně existujícího subjektu (byť ne zcela správně v žalobě označeného) bylo již jeho úřední povinností. Pokud však obecné soudy z uvedeného, v době podání žaloby nesprávného označení žalovaného, po více jak šesti letech trvání sporu vyvodily závěry vedoucí k zastavení řízení, došlo tím jejich postupem i rozhodnutími k porušení čl. 90 Ústavy ČR, jakož i čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť zákonem stanoveným postupem dostatečnou ochranu právům stěžovatele neposkytly. Z uvedených důvodů proto Ústavní soud napadené usnesení Městského soudu v Praze a z důvodů procesní ekonomie také rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4, čj. 19 C 359/89-140, ze dne 20.12.1996, zrušil [§ 82 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.]
Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 4. listopadu 1998