Zásada ne bis in idem při rozhodování o výkonu trestu
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele G. K., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Rapotice, zastoupeného Mgr. Ondřejem Zaorálkem, advokátem, sídlem Kpt. Vajdy 3046/2, Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. června 2025 č. j. 6 To 164/2025-200 a usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 25. dubna 2025 č. j. 70 T 15/2022-186, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, takto:
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena základní práva zaručená čl. 8 odst. 1 a 2, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 5 odst. 1 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Zároveň navrhuje, aby Ústavní soud podle § 39 zákona o Ústavním soudu projednal ústavní stížnost přednostně. To zejména proto, aby stěžovateli zbývalo vykonat co nejkratší trest odnětí svobody, a mohl tak dříve požádat o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody a zařadit se do programů, které jsou přístupné pouze odsouzeným, kterým zbývá vykonat jen menší část trestu.
2. Z ústavní stížnosti a z vyžádaného spisu Okresního soudu v Ostravě (také též "okresní soud") sp. zn. 70 T 15/2022 se podává, že okresní soud napadeným usnesením rozhodl, že stěžovatel podle § 83 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, vykoná úhrnný trest odnětí svobody ve výměře 10 měsíců, který mu byl uložen rozsudkem ze dne 29. 3. 2022 č. j. 70 T 15/2022-17, ve věci přečinu přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu a přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky, neboť ve zkušební době porušil podmínku vedení řádného života opakovaným pácháním úmyslné trestné činnosti.
Okresní soud nepřisvědčil námitkám stěžovatele o porušení principu ne bis in idem. Stěžovatel tvrdil, že za skutek spáchaný dne 24. 10. 2015 byl již potrestán rozsudkem Okresního soudu v Karviné - pobočka v Havířově ze dne 26. 6. 2017 č. j. 103 T 49/2017-218 ukládajícím mu úhrnný trest zahrnující i trest uložený trestním příkazem okresního soudu ze dne 22. 6. 2016 č. j. 70 T 94/2016-155, jehož výrok o trestu zrušil. Podle okresního soudu byl tento trestní příkaz až v roce 2021 doručen obhájci stěžovatele, který proti němu podal odpor.
Proto byl posléze trestní příkaz zrušen a ve věci bylo nařízeno hlavní líčení, které vyústilo v napadený rozsudek okresního soudu ze dne 29. 3. 2022 č. j. 70 T 15/2022-17. Okresní soud v Karviné - pobočka v Havířově při rozhodování rozsudkem ze dne 26. 6. 2017 č. j. 103 T 49/2017-218 se řídil pouze formálně vyznačenou právní mocí, aniž by si ověřil skutečný stav. Pokud by situaci zjistil správně, vyčkal by s vydáním rozhodnutí až na okamžik, kdy by trestní příkaz nabyl právní moci. Za situace, kdy trestní příkaz nenabyl právní moci, není možno podle okresního soudu dovodit, že stěžovatel již trest za daný skutek vykonal.
3. Následná stížnost stěžovatele podaná podle § 141 a násl. zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, byla napadeným usnesením Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") zamítnuta jako nedůvodná. Krajský soud se ztotožnil s argumentací okresního soudu s tím, že tato je přesvědčivá a úplná. Podle krajského soudu byl stěžovatel za skutek spáchaný dne 24. 10. 2015 odsouzen pravomocně jen rozsudkem okresního soudu ze dne 29. 3. 2022 č. j.
70 T 15/2022-17, jelikož pouze v této věci odsuzující rozsudek nabyl právní moci podle § 139 trestního řádu a je vykonatelný. Proto podle krajského soudu nebyl porušen čl. 40 odst. 5 Listiny zakotvující zásadu ne bis in idem. Uvedeným rozsudkem okresního soudu jsou soudy vázány v řízení o nařízení výkonu podmíněně odloženého trestu odnětí svobody. Pokud došlo k pochybení v jiném trestním řízení (konkrétně v řízení před Okresním soudem v Karviné - pobočkou v Havířově), není okresní soud ani krajský soud v této věci příslušný k tomu, aby o tomto pochybení rozhodl.
Pravomocný rozsudek lze napadnout pouze mimořádným opravným prostředkem, který nemůže být předmětem řízení před krajským soudem. II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel namítá, že napadená rozhodnutí porušují zejména princip ne bis in idem a právo na spravedlivý proces. Jeho argumentace před Ústavním soudem se týká především skutku spáchaného dne 24. 10. 2015, kdy se měl dopustit přečinu přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu a přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky. Za tento skutek byl stěžovatel fakticky potrestán opakovaně různými soudy. Poprvé byl potrestán trestním příkazem okresního soudu ze dne 22. 6. 2016 č. j. 70 T 94/2016-155, kdy mu byl uložen trest odnětí svobody v délce 1 roku podmíněně odložený na zkušební dobu 3 let spolu se zákazem řízení motorových vozidel na dobu 42 měsíců (k tomuto trestnímu příkazu stěžovatel doplňuje, že tento trestní příkaz nebyl doručen jeho obhájci, přesto bylo vyznačeno, že nabyl právní moci).
Podruhé byl stěžovatel za tentýž skutek potrestán rozsudkem Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově ze dne 26. 6. 2017 č. j. 103 T 49/2017-218, kterým mu byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v délce 20 měsíců podmíněně odložený na zkušební dobu 3 let a 6 měsíců spolu se zákazem řízení motorových vozidel na dobu 5 let (k tomu stěžovatel uvádí, že se ve zkušební době uložené tímto druhým rozsudkem osvědčil ke dni 30. 1. 2021, což je doloženo záznamem v rejstříku trestů). Následně v roce 2022 vydal okresní soud další rozsudek ze dne 29.
3. 2022 č. j. 70 T 15/2022-17, kterým stěžovateli uložil trest odnětí svobody v délce 10 měsíců podmíněně odložený na zkušební dobu 20 měsíců spolu se zákazem řízení motorových vozidel na dobu 24 měsíců. Tento trest se opět týkal skutku ze dne 24. 10. 2015, za který již byl stěžovatel dvakrát potrestán a druhý z těchto trestů i vykonal a osvědčil se. To znemožňuje jakékoli další stíhání za tentýž skutek. Na základě toho stěžovatel namítá porušení principu ne bis in idem a poukazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 9.
7. 2003 sp. zn. Pl. ÚS 6/03
(U 18/30 SbNU 573) a ze dne 30. 10. 2000 sp. zn. I. ÚS 352/99
.
5. Na podporu své argumentace poukazuje na novelu trestního zákoníku, tedy na zákon č. 270/2025 Sb., která nabude účinnosti 1. ledna 2026. Ta na obdobné situace pamatuje novou úpravou v § 92 odst. 2 trestního zákoníku, podle níž se do uloženého trestu započítá vykonaná sankce uložená pachateli soudem nebo jiným orgánem, pokud došlo k novému odsouzení pachatele pro týž skutek. Do uloženého trestu se započítá též trest odnětí svobody, který byl vykonán na základě zrušeného rozsudku, pokud již nedošlo k jeho započítání nebo zohlednění v trestním řízení vedeném pro týž skutek.
Stěžovatel uvádí, že tato změna zákonné úpravy ukazuje, že zákonodárce si je vědom problematických situací, jakou představuje i tento případ, a snaží se jim předejít. Poukazuje dále na vady související s rozsudkem ze dne 29. 3. 2022 č. j. 70 T 15/2022-17. Tvrdí, že odvolání proti tomuto rozsudku bylo vzato zpět jeho obhájcem bez jeho výslovného souhlasu, jak vyžaduje § 250 odst. 3 trestního řádu. V trestním spise podle stěžovatele chybí jakýkoli doklad o tomto souhlasu, což vzbuzuje pochybnosti o tom, zda rozsudek vůbec nabyl právní moci.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. Ústavní soud nenařídil ústní jednání, neboť od něho nelze očekávat další objasnění věci (srov. § 44 zákona o Ústavním soudu).
13. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že není součástí soudní soustavy a nepřísluší mu proto ani právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů [srov. např. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93
(N 5/1 SbNU 41)]. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. o výklad zákona, případně jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě relevantní důvod k podání ústavní stížnosti [viz nález ze dne 26. 6. 1995 sp. zn. IV. ÚS 188/94
(N 39/3 SbNU 281)]. Zároveň výklad a následná aplikace právních předpisů obecnými soudy mohou být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí hlavy páté Listiny, jakož i z principů ovládajících demokratický právní stát, a zasáhnou tak do některého ústavně zaručeného základního práva. To je právě případ stěžovatele. V.1 Obecná východiska
14. Zásada ne bis in idem je jednou ze základních zásad, na níž je postaven právní stát. Je zakotvena nejen v právních řádech národních států, ale také v mezinárodních lidskoprávních dokumentech (srov. např. čl. 40 odst. 5 Listiny, čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě). Vlastní chápání uvedené zásady přitom procházelo vývojem. Z pohledu nyní hodnoceného případu je podstatné, že nejprve se prosazoval tzv. hybridní přístup (srov. k tomu například rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Franz Fischer proti Rakousku ze dne 29.
5. 2001 č. 37950/97), kdy se totožnost skutku posuzovala (ne)přítomností prvků faktické totožnosti (tedy totožností jednání) v kombinaci s právním pojetím, založeným na právní kvalifikaci. Tento přístup se ale neosvědčil, neboť neumožňoval vytvořit obecnější výkladová pravidla a tím zabránit, aby k otázce totožnosti skutku bylo přistupováno kazuisticky. Proto se Evropský soud pro lidská práva přiklonil ke koncepci idem factum, podle níž je pro posouzení totožnosti skutku rozhodný skutkový stav, nikoliv právní kvalifikace (srov. k tomu rozsudek velkého senátu ve věci Sergey Zolotukhin proti Rusku ze dne 10.
2. 2009 č. 14939/03). Pro (ne)naplnění totožnosti skutku je tak nutné (mimo jiné) posoudit totožnost obžalovaného, totožnost času spáchání skutku a totožnost místa spáchání skutku. Jedině tímto přístupem může být dosaženo nejvyššího standardu ochrany lidských práv.
15. Takový standard se projevuje nejen v tom, že se zásada ne bis in idem uplatňuje na široké spektrum forem státem vynucované odpovědnosti, pokud tyto mají trestněprávní charakter (respektive materiálně trestní povahu), ale rovněž na jednotlivé fáze realizace trestněprávní odpovědnosti. Osoba, vůči níž se trestněprávní odpovědnost uplatní, je chráněna uvedenou zásadou nejen pro fázi samotného uložení trestu (potrestání), ale také před tím, aby byla pro totožný skutek opakovaně postavena před soud nebo obdobný orgán, nebo byla opakovaně stíhána.
To znamená, že zásada ne bis in idem omezuje i obnovení řízení (v širším slova smyslu), které již jednou bylo skončeno zprošťujícím rozhodnutím nebo rozhodnutím, jímž bylo řízení zastaveno. Jak na úrovni národních států, tak na úrovni mezinárodního práva se v případě konfliktu mezi právní jistotou osoby, vůči níž by měla být trestněprávní odpovědnost opakovaně vynucována, a materiální spravedlností, musí preferovat právní jistota, a to i v případě, že je konkrétní osoba spojována se závažnou trestnou činností [srov. k tomu nález Ústavního soudu ze dne 14.
4. 2016 sp. zn. II. ÚS 143/16
(N 67/81 SbNU 167), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2020 sp. zn. 4 Tdo 9/2020 a nález Spolkového ústavního soudu Německa ze dne 31. 10. 2023 sp. zn. 2 BvR 900/22]. Výjimky z užití zásady ne bis in idem se vykládají restriktivně a uplatní se v případě zákonem definovaných podmínek zejména při obnově řízení. V.2 Aplikace obecných východisek na posuzovaný případ
16. Základní námitkou stěžovatele je opakované uložení trestu za skutky spáchané dne 24. 10. 2015, kterými se měl dopustit přečinu přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu a přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky. Za tyto dva přečiny byl stěžovateli uložen trest nejprve trestním příkazem ze dne 22. 6. 2016. Posléze za ně byl potrestán rozsudkem Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově, a to uložením souhrnného trestu tak, že tento okresní soud zrušil výrok o trestu z trestního příkazu a sám stěžovateli uložil souhrnný trest za všechny sbíhající se trestné činy včetně těch, za něž byl stěžovatel potrestán trestním příkazem, jehož výrok o trestu zrušil.
Okresní soud tak učinil, aniž by ověřil doručení trestního příkazu, tedy i to, zda trestní příkaz nabyl právní moci. V mezidobí stěžovatel jeden trest uložený tímto rozsudkem vykonává, k druhému podmíněnému trestu se osvědčil. Trestní příkaz byl zrušen poté, co byl dodatečně doručen obhájci stěžovatele, který proti němu podal odpor. Proto o trestech za skutek spáchaný stěžovatelem dne 24. 10. 2015 bylo rozhodováno fakticky potřetí, a to rozsudkem ze dne 29. 3. 2022 č. j. 70 T 15/2022-17. Tímto rozsudkem byl stěžovateli uložen mimo jiné úhrnný trest odnětí svobody (a to ke dvěma přečinům z trestního příkazu), podmíněně odložený na zkušební dobu.
Protože stěžovatel nevedl podle obecných soudů ve zkušební době řádný život, bylo v řízení, z něhož vzešla ústavní stížností napadená usnesení, rozhodnuto, že stěžovatel jemu uložený trest odnětí svobody vykoná.
17. Takové rozhodnutí ve světle shora uvedených východisek nemůže obstát. Oba soudy, jejichž rozhodnutí jsou nyní napadena ústavní stížností, při svém rozhodování věděly, že stěžovateli již byly za skutek jím spáchaný dne 24. 10. 2015 uloženy tresty, které dílem vykonal a dílem se osvědčil. Přesto rozhodly, že stěžovatel má trest odnětí svobody vykonat. Tím napadená rozhodnutí vědomě zatížily neústavní vadou.
18. Skutečnost, že stěžovatel mohl v řízení, v němž byl vynesen rozsudek Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově, podat mimořádný opravný prostředek, což připomenul krajský soud, nemění nic na neústavnosti napadených rozhodnutí. Ústavní soud nepřehlédl, že podle opisu z evidence rejstříku trestů fyzických osob stěžovatel trest k uvedenému skutku vykonal (resp. se osvědčil) již v roce 2021, a proto tuto okolnost mohl namítat již v řízení, z něhož vzešel rozsudek okresního soudu ze dne 29. 3.
2022 č. j. 70 T 15/2022-17. Toto zjištění není z pohledu Ústavního soudu důležité. Vzhledem k prioritě aplikace zásady ne bis in idem okresní soud a krajský soud měly zabránit tomu, aby byl stěžovatel s výkonem daného trestu jakkoliv opětovně konfrontován. To neučinily, čímž porušily čl. 40 odst. 5 Listiny. V této souvislosti je příhodný i odkaz stěžovatele na novelu § 92 trestního zákoníku provedenou zákonem č. 270/2025 Sb., která odpovídá postulátům uvedeným shora. Těmito postuláty se měly obecné soudy řídit, byť v době jejich rozhodování ještě nebyly podpořeny výslovným zněním zákona, ovšem uvedené principy, z nichž novela vychází, jsou v právním řádu České republiky přítomny dlouhodobě, přičemž na nich staví i výše odkazovaná judikatura Ústavního soudu a Nejvyššího soudu.
19. Za dané situace se Ústavní soud nezabýval výkladem § 250 odst. 3 trestního řádu, tedy výkladem podmínky výslovného souhlasu obžalovaného se zpětvzetím odvolání.
20. V souladu s výše uvedeným Ústavní soud uzavírá, že okresní soud a krajský soud porušily ve stěžovatelově věci právo zaručené čl. 40 odst. 5 Listiny. Ústavní soud proto ústavní stížnosti vyhověl a napadená usnesení zrušil [§ 82 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. O návrhu na přednostní projednání ústavní stížnosti Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť ústavní stížnost posoudil v nejkratší možné době.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 4. prosince 2025
Zdeněk Kühn v. r.
předseda senátu