Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Veroniky Křesťanové (soudkyně zpravodajky) a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti FRP Services, s. r. o., sídlem Pražská 7, Příbram, zastoupené Mgr. Danielem Bartošem, advokátem, sídlem Bílinská 1147/1, Ústí nad Labem, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 7 As 308/2023-92 ze dne 2. července 2024, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 18 A 4/2023-121 ze dne 13. listopadu 2023, rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví č. j. PUV 201226387/D22051451/2022/ÚPV ze dne 24. listopadu 2022 a rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví č. j. PUV 2012-26387/D21048867/2021/ÚPV ze dne 4. května 2022, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze a Úřadu průmyslového vlastnictví, jako účastníků řízení, a Jiřího Janči, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
1. Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí; tvrdí, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i její právo podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 17 Listiny základních práv Evropské unie.
2. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zpochybňuje výmaz svého užitného vzoru č. 24 532 s názvem "Modulární elektronický systém pro svolávání a informování jednotek požární ochrany". Ten na základě její přihlášky podané dne 11. července 2012 Úřad průmyslového vlastnictví ("Úřad") zapsal dne 12. listopadu 2012 do rejstříku užitných vzorů s právem přednosti ke dni podání přihlášky. Avšak k návrhu vedlejšího účastníka Úřad dne 4. května 2022 napadeným rozhodnutím užitný vzor z rejstříku užitných vzorů podle § 17 odst. 1 písm. a) zákona o užitných vzorech vymazal. Úřad přisvědčil vedlejšímu účastníkovi, že technické řešení chráněné sporným užitným vzorem nesplňovalo podmínky způsobilosti k ochraně ve smyslu § 1 tohoto zákona, neboť nepřesahovalo rámec pouhé odborné dovednosti. Proti rozhodnutí Úřadu podala stěžovatelka rozklad, který předseda Úřadu napadeným rozhodnutím zamítl a rozhodnutí Úřadu potvrdil.
3. Stěžovatelka pak neuspěla ani s žalobou proti rozhodnutí předsedy Úřadu, tu Městský soud v Praze ("městský soud") napadeným rozsudkem zamítl. Městský soud rozhodnutí správních orgánů neshledal ani nicotná, ani nepřezkoumatelná a nezákonná. V tom, že si Úřad vyžádal úřední překlad dokumentu D7, ani v tom, že plná moc byla doplněna až po podání návrhu, neshledal porušení zásady koncentrace podle zákona o užitných vzorech. Přisvědčil stěžovatelce, že dodatečné vyžádání doložení data zveřejnění dokumentu D1 sice k porušení zásady koncentrace vedlo, avšak vysvětlil, že tato vada neměla vliv na zákonnost rozhodnutí. Úřad podle soudu nepřekročil svou pravomoc, doplnil-li rozhodnutí zahájené na návrh svou argumentací (ve prospěch vedlejšího účastníka), či tím, že se nezabýval otázkou nekalosti záměru vedlejšího účastníka. Procesní pochybení s vlivem na zákonnost neshledal ani v tom, že Úřad projednal návrh, který měl určité formální nedostatky, zejména chybějící identifikační údaje (datum narození) vedlejšího účastníka a datace podpisů na plné moci. Neshledal ani jinou vadu s vlivem na zákonnost napadeného rozhodnutí. Současně se podrobně zabýval věcnými závěry Úřadu o neoprávněnosti zápisu sporného užitného vzoru a souvisejícím výmazem, přičemž se se závěry Úřadu ztotožnil.
4. Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl. Zdůraznil, že Úřad a návazně rozkladový orgán dostatečně odůvodnily, že nelze zvolené řešení užitného vzoru považovat za řešení přesahující rámec pouhé odborné dovednosti, a bylo proto nutno sporný užitný vzor z registru užitných vzorů vymazat.
5. Stěžovatelka je nadále přesvědčena, že rozhodnutí Úřadu trpí takovými vadami, které založily nejen jeho nezákonnost, ale i nepřezkoumatelnost, ne-li přímo nicotnost, což předseda Úřadu a následně správní soudy pominuly. V ústavní stížnosti (shodně jako dříve v žalobě i kasační stížnosti) poukazuje na to, že rozhodnutí Úřadu spočívá na neurčitých právních pojmech, které nebyly náležitě definovány, a je proto nepřezkoumatelné, a tedy i nicotné. Zásah do svých základních práv spatřuje v tom, že předseda Úřadu, městský soud i Nejvyšší správní soud nereflektovali celou řadu stěžovatelkou namítaných vad řízení vedeného Úřadem o výmaz užitného vzoru. Pokud pak existenci vad řízení připustili, konstatovali, aniž by řádně uvedli proč, že tyto vady nezaložily nezákonnost rozhodnutí Úřadu. Nesouhlasí ani se závěrem správních soudů, že některé z vad byly napraveny předsedou Úřadu v rozkladovém řízení, v takovém postupu totiž spatřuje porušení zásady dvojinstančnosti správního řízení.
6. Ústavní soud se nejprve zabýval splněním procesních předpokladů řízení. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]; je včasná a není nepřípustná podle § 75 odst. 1 téhož zákona; stěžovatelka je řádně zastoupena advokátem.
7. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti správních soudů. Není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83, čl. 90 až 92 Ústavy České republiky). Nepřísluší mu ani přehodnocovat skutkové a právní závěry správních soudů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Do výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy zasahuje jen tehdy, byla-li aplikace práva v konkrétním případě neústavní. O takovou situaci však v posuzované věci nejde.
8. Z ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka od Ústavního soudu očekává přehodnocení právních závěrů, k nimž dospěly správní soudy (a předseda Úřadu) při posuzování jejích námitek proti rozhodnutí Úřadu. Ústavní soud nepovažuje za účelné závěry správních soudů detailněji opakovat, z jejich obsahu je však více než zřejmé, že se s námitkami v dostatečném rozsahu a přesvědčivě v souladu s ústavními požadavky vypořádaly. Stěžovatelka pouze pokračuje v polemice s výkladem podústavního práva, na kterou již dostatečně reagovaly správní soudy.
9. Stěžovatelka se mýlí, pokud si myslí, že její námitky (ač na ně správní soudy podrobně reagovaly), nebyly řádně vypořádány jen proto, že jim nebylo vyhověno a správní soudy se ztotožnily s rozhodnutím Úřadu. Akcentuje-li stěžovatelka, že námitky opakovaně uváděla po celou dobu řízení, nelze než konstatovat, že opakování stále týchž námitek (tvrzených pochybení Úřadu), a to následně i v ústavní stížnosti, samo o sobě nijak argumentaci neposiluje.
10. Správní soudy se dostatečně zabývaly stěžovatelkou tvrzenou nicotností rozhodnutí Úřadu. Stěžovatelkou tvrzená nicotnost založená na jejím přesvědčení o vnitřní rozpornosti odůvodnění využívajícího neurčité právní pojmy se míjí se zákonným vymezením této kategorie (§ 77 správního řádu) i související judikaturou správních soudů i Ústavního soudu [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 1463/09 ze dne 15. listopadu 2010 (N 225/59 SbNU 285), podle kterého je nicotným správní akt, který trpí natolik intenzivními vadami, které mají za následek, že ve skutečnosti správní akt vůbec nevznikl, v důsledku čehož z něho pro adresáty nevyplývají žádná práva a povinnosti. Jde o vady natolik závažné, že působí faktickou neexistencí samotného správního aktu]. Již městský soud vysvětlil, že nepůsobí-li stěžovatelkou tvrzené vady ani nezákonnost rozhodnutí Úřadu, tím méně může být rozhodnutí nicotné. Shodně se vyjádřil i Nejvyšší správní soud.
11. K námitce nepřezkoumatelnosti napadených rozhodnutí opět již Nejvyšší správní soud stěžovatelce vysvětlil, že nepřezkoumatelnost není projevem nenaplněné subjektivní představy stěžovatele o tom, jak podrobně by mu měl být rozsudek (či rozhodnutí správního soudu) odůvodněno, ale objektivní překážkou, která soudu znemožňuje přezkoumat napadené rozhodnutí. Takový závěr je v souladu s judikaturou Ústavního soudu, podle níž chybí-li v rozhodnutí řádné odůvodnění, je tím dána nejen jeho nepřezkoumatelnost, ale zpravidla také neústavnost; nejsou-li totiž zřejmé důvody toho kterého rozhodnutí, svědčí to o libovůli v soudním rozhodování [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 113/02 ze dne 4. září 2002 (N 109/27 SbNU 213)]. Napadeným rozhodnutím však řádné odůvodnění nechybí.
12. Skutečnost, že se správní soudy námitkami stěžovatelky důkladně zabývaly, vyplývá i z toho, že jim částečně přisvědčily, např. dovodily, že Úřad tím, že upozornil vedlejšího účastníka na potřebu doplnit skutková tvrzení k okamžiku zveřejnění dokumentu D1, respektive označit důkazy k prokázání takového tvrzení, porušil zásadu koncentrace řízení (k obsahu listiny nemělo být přihlíženo). V uvedeném pochybení však neshledal vliv na zákonnost rozhodnutí Úřadu. Závěr, že zvolené řešení užitného vzoru nelze považovat za řešení přesahující rámec pouhé odborné dovednosti, protože se od stavu techniky liší jen v drobných odchylkách, které však musí být pro odborníka zřejmé (zejména nahrazení rádiové komunikace přenosem informací přes počítačovou síť internet), a neobsahuje tedy potřebnou míru přidané hodnoty nebo kreativity, jak vyžaduje § 1 zákona o užitných vzorech, obstojí i bez použití dokumentu D1.
13. Stejně tak správní soudy řádně odůvodnily, že vada návrhu spočívající v neuvedení data narození vedlejšího účastníka podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu (na kterou správní soudy v napadených rozsudcích odkázaly, a naopak odůvodnily, proč na věc nedopadají stěžovatelkou poukazované rozsudky Nejvyššího správního soudu) nepředstavuje vadu řízení, která by měla za následek nezákonnost rozhodnutí. Podstatné bylo, že z podání bylo především zřejmé, kdo je činí, které věci se týká, a co se jím navrhuje. Taktéž k tvrzené vadě formálních nedostatků plné moci vedlejšího účastníka a jím zvoleného zástupce správní soudy s odkazem na svou judikaturu vysvětlily, že v dané věci nebyl spor o tom, kdo je zmocnitelem, i když na plné moci chybělo datum narození zmocnitele, ani zde nebyla pochybnost o tom, že vedlejší účastník je skutečnou osobou, která podala prostřednictvím zmocněnce návrh.
14. Domnívá-li se stěžovatelka, že k nápravě vad správního orgánu prvního stupně může dojít pouze cestou zrušení nebo změny tohoto rozhodnutí nadřízeným orgánem, správní soudy (opět s odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu) jí vysvětlily, že nadřízený orgán má v rámci rozkladového řízení možnost korigovat případné nesprávnosti (vady) rozhodnutí prvostupňového správního orgánu. Takový postup nepředstavuje porušení zásady dvojinstančnosti, jak si mylně vykládá stěžovatelka. Pokud zákon v konkrétním případě právo na druhou instanci zakotvuje (ač z mezinárodních závazků České republiky, z ústavního pořádku a ani ze základních zásad správního řízení nelze pro účastníky řízení dovodit právo na druhou instanci), je třeba je respektovat. Tak tomu v posuzované věci bylo, rozhodnutí Úřadu k rozkladu stěžovatelky přezkoumal předseda Úřadu (a ještě dva stupně správních soudů).
15. Ústavní soud uzavírá, že stěžovatelka v ústavní stížnosti pouze opakuje argumentaci, kterou uplatnila již před správními soudy, které, jak je zřejmé z výše uvedeného, se jejími námitkami zabývaly a systematicky a podrobně je vypořádaly. Odlišný názor stěžovatelky na aplikaci právní úpravy opodstatněnost ústavní stížnosti založit nemůže.
16. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Stěžovatelka žádala přiznat náhradu nákladů řízení, tu jí Ústavní soud již jen vzhledem k výsledku řízení nepřiznal (§ 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 9. října 2024
Veronika Křesťanová v. r. předsedkyně senátu