Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní korporace DOLOREN ONE s. r. o., sídlem Msgr. Šrámka 1026/15, Nový Jičín, zastoupené JUDr. Jiřím Rakem, advokátem, sídlem Štefánikova 58/31, Kopřivnice, proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 18 Co 218/2022-306 ze dne 8. června 2023, rozsudku Okresního soudu ve Znojmě č. j. 9 C 56/2020-269 ze dne 18. května 2022 ve znění opravného usnesení č. j. 9 C 56/2020-275 ze dne 21. června 2022, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Znojmě, jako účastníků řízení, a Jaromíra Mačudy, zastoupeného Mgr. Robertem Valou, advokátem, sídlem Fischerova 770/12, Znojmo, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její práva podle čl. 11 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jí napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelka a vedlejší účastník jsou podílovými spoluvlastníky nemovitosti v obci J. Jejich spoluvlastnické podíly jsou stejné.
3. Stěžovatelka se žalobou podanou k Okresnímu soudu ve Znojmě (dále jen "okresní soud") na vedlejším účastníkovi domáhala zaplacení částky 40 475 Kč s příslušenstvím jako "nájemného" za to, že vedlejší účastník bez stěžovatelčina souhlasu výlučně užíval soubor místností v nemovitosti označovaný jako byt 2+1.
4. Napadeným rozsudkem ve znění opravného usnesení okresní soud stěžovatelčinu žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Podle okresního soudu vedlejší účastník neužíval nemovitost nad rámec svého spoluvlastnického podílu a v řízení nebylo prokázáno, že by stěžovatelka a vedlejší účastník uzavřeli smlouvu, z níž by vyplývala povinnost hradit stěžovatelce částku 1 500 Kč měsíčně, jak stěžovatelka tvrdila v žalobě. Stěžovatelka měla navíc možnost užívat jiný soubor místností v nemovitosti označovaný jako byt 3+1.
5. Napadeným rozsudkem Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") k odvolání stěžovatelky potvrdil rozsudek okresního soudu ve znění opravného usnesení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Krajský soud se ztotožnil se závěrem okresního soudu, že mezi účastníky nebyla uzavřena smlouva a žalovaný nárok stěžovatelce nenáleží ani z titulu nároku na vydání bezdůvodného obohacení, neboť vedlejší účastník sice užívá soubor místností, který je patrně v lepším stavu, avšak stěžovatelka může využívat jiný soubor místností o větší výměře.
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti cituje z e-mailové korespondence mezi svou jednatelkou a vedlejším účastníkem, jež byla provedena k důkazu v řízení před obecnými soudy, a dovozuje z ní, že s ní vedlejší účastník uzavřel smlouvu, v níž se vedlejší účastník zavázal hradit stěžovatelce 1 500 Kč měsíčně jako náhradu za ušlé nájemné, jež by stěžovatelka získala, kdyby společně s vedlejším účastníkem "byt 2+1" pronajímali za v místě obvyklou cenu 3 000 Kč měsíčně.
7. Stěžovatelka dále zpochybňuje závěr soudů, že vedlejší účastník nenadužívá společnou věc nad rámec svého spoluvlastnického podílu.
8. Podle stěžovatelky ji vedlejší účastník vyloučil z užívání společné věci ("bytu 2+1"), aniž by s tím souhlasila, došlo mezi nimi k dohodě, či tak rozhodl soud. V tom, že soudy takový stav aprobovaly, spatřuje stěžovatelka porušení svého práva vlastnit majetek.
9. Rozsudku okresního soudu stěžovatelka vytýká, že byl nepřezkoumatelný. Tím, že krajský soud z tohoto důvodu rozsudek okresního soudu nezrušil, porušil stěžovatelčino právo na soudní ochranu.
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
16. Napadenými rozhodnutími bylo rozhodováno o částce 40 475 Kč s příslušenstvím. To mělo za následek, že proti napadenému rozsudku krajského soudu nebylo podle § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu přípustné dovolání. Z rozhodnutí zákonodárce nepřipustit v obdobných věcech možnost podat dovolání, Ústavní soud ve své judikatuře dovozuje, že obdobné věci nedosahují úrovně závažnosti, jež by mohla odůvodnit zásah Ústavního soudu (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 1248/23 ze dne 20. června 2023; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz).
17. V nynější věci, z kvantitativního hlediska bagatelní, Ústavní soud neidentifikoval ani žádný aspekt, který by ji činil ústavně relevantní z hlediska kvalitativního.
18. Stěžovatelce lze přisvědčit, že kvalita odůvodnění rozsudku okresního soudu je velmi nízká. Zejména není zřejmé, kdy soud rekapituluje jednotlivé důkazy a kdy předkládá vlastní skutková zjištění. Rozsudek však nebyl nepřezkoumatelný, neboť jak správně podotkl krajský soud, stěžovatelka byla schopna na základě obsahu odůvodnění formulovat své odvolací námitky a rozsudek bylo možno v odvolacím řízení přezkoumat. Ústavní soud rovněž pokládá za významné, že podle § 219 občanského soudního řádu k potvrzení rozhodnutí soudu prvního stupně postačuje, je-li ve výroku věcně správné, a to i v případě, že odvolací soud má jiný názor na to, proč je výrok správný. Obstojí-li z ústavního hlediska rozhodnutí krajského soudu, má to dopad i na rozsudek okresního soudu.
19. Stěžovatelka a vedlejší účastník, jakožto spoluvlastníci, nemohli být z povahy spoluvlastnictví a společného užívacího práva v postavení nájemce a pronajímatele. Stěžovatelčin nárok by mohl být založen pouze dohodou o způsobu užívání společné věci, nebo mohlo jít o závazek z bezdůvodného obohacení. Napadený rozsudek krajského soudu přitom obě možnosti přesvědčivě vyloučil.
20. Ač stěžovatelka s vedlejším účastníkem jednali o uzavření smlouvy a došli ke shodě o relevantních aspektech obsahu smlouvy, tuto smlouvu nakonec neuzavřeli, jak je zřejmé i z korespondence, kterou stěžovatelka citovala v ústavní stížnosti. Na uzavření smlouvy nebylo možno usuzovat ani z následného chování stran, neboť vedlejší účastník stěžovatelce nikdy nic neuhradil.
21. Krajský soud rovněž přesvědčivě vysvětlil, proč v nynější věci nevzniklo vedlejšímu účastníkovi bezdůvodné obohacení. Z provedeného dokazování, mj. fotografiemi založenými ve spise a výslechem svědka, který v minulosti obýval "byt 3+1", vyplynulo, že tento soubor místností je sice v horším stavu než "byt 2+1" obývaný vedlejším účastníkem, avšak po úpravách může rovněž sloužit k bydlení a zároveň má větší podlahovou plochu než "byt 2+1". Nikdo (ani stěžovatelka) nezpochybnil, že stěžovatelka má možnost tento "byt 3+1" užívat.
22. Ústavní soud nedospěl k závěru, že by kterákoliv ze stěžovatelčiných námitek obsažených v ústavní stížnosti měla mít za následek kasační zásah Ústavního soudu. Výsledek řízení před obecnými soudy z ústavního hlediska obstojí. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. dubna 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu