Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky K. K., zastoupené JUDr. Martinou Cachovou, advokátkou, sídlem Jugoslávská 620/29, Praha 2 - Vinohrady, proti II. výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. května 2024 č. j. 35 Co 83/2024-490 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. července 2024 č. j. 35 Co 189/2024-629, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a nezletilé S. A. K. a J. S., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí (respektive specifikovaného výroku) s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva a základní práva vedlejší účastnice (dále jen "nezletilá") zaručená čl. 10 odst. 1 a 2, čl. 32 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 3 odst. 1 a 2, čl. 12 odst. 1 a 2 Úmluvy o právech dítěte (dále jen "Úmluva") a čl. 3 písm. a) Evropské úmluvy o výkonu práv dětí.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 9. 12. 2022 č. j. 66 Nc 377/2020-177 svěřil nezletilou do péče stěžovatelky (I. výrok), vedlejšímu účastníkovi (dále jen "otec") uložil povinnost přispívat na výživu nezletilé s tím, že dluh na výživném mu nevznikl (II. výrok), upravil styk otce s nezletilou (III. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (IV. a V. výrok). Následně Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 20. 6. 2023 č. j. 35 Co 105/2023-296 II. výrok rozsudku obvodního soudu v části týkající se dlužného výživného a V. výrok zrušil a vrátil v tomto rozsahu obvodnímu soudu k dalšímu řízení. Od 1. 8. 2020 změnil II. výrok rozsudku obvodního soudu v části týkající se vyživovací povinnosti a potvrdil III. a IV. výrok. Dále městský soud uložil stěžovatelce a otci povinnost podstoupit rodinnou terapii v konkretizovaném zařízení. V návaznosti na tento rozsudek rozhodl obvodní soud rozsudkem ze dne 29. 11. 2023 č. j. 6 P 377/2020-398 o dlužném výživném nezletilou za období od 1. 8. 2020 do 30. 11. 2023 (I. výrok), uložil stěžovatelce pokutu za zmařené styky nezletilé s otcem ve výši 20 000 Kč (II. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (III. výrok). V odůvodnění rozsudku obvodní soud zejména popsal velmi problematický vztah mezi stěžovatelkou a otcem, kterého se snaží stěžovatelka ze života nezletilé zcela vyloučit, jakož i nepříznivé okolnosti vyvolané stěžovatelkou provázející předávání nezletilé otci ke styku. Stěžovatelka vybavuje nezletilou odposlouchávacím zařízením, aby mohla kontrolovat průběh styku. Za těchto okolností, i s ohledem na stěžovatelkou přivolanou hlídku Policie České republiky, otec opakovaně uvažoval o tom, že dobrovolně nebude styk s nezletilou požadovat, nicméně svůj postoj přehodnotil. Stěžovatelka podle obvodního soudu - stručně řečeno - nevytváří podmínky k tomu, aby styk nezletilé s otcem řízení probíhal úspěšně, konkrétně nezletilé nevysvětluje, že otec ji má rád a doba, kterou s ním stráví, pro ni může být přínosná. Stěžovatelčino tvrzení o údajných agresivních útocích otce proti nezletilé nebylo v průběhu řízení prokázáno.
3. K odvolání stěžovatelky městský soud rozsudkem obsahujícím napadený výrok potvrdil I. výrok obvodního soudu ve správném znění (I. výrok), napadeným výrokem změnil II. výrok rozsudku jen tak, že výše každé jedné pokuty činí 5 000 Kč, celkem 10 000 Kč, jinak ho potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (III. výrok). V odůvodnění rozsudku městský soud zejména uvedl, že obvodní soud postupoval správně, uložil-li stěžovatelce pokutu za neuskutečněné styky nezletilé s otcem, neboť v řízení bylo prokázáno, že stěžovatelka nesplnila povinnost uloženou pravomocnými soudními rozhodnutími. I podle městského soudu stěžovatelka od počátku, kdy se styk nezletilé s otcem začal uskutečňovat, selhává v přípravě nezletilé na styk, a proto je pro ni styk s otcem psychicky zatěžující. Ani městský soud nezjistil, že by se otec vůči nezletilé choval jakkoliv agresivně; takové tvrzení stěžovatelky nebylo v řízení prokázáno. Pokud obvodní soud nepřistoupil k osobnímu výslechu nezletilé před soudem, respektoval, že s tímto postupem nesouhlasil otec ani opatrovník nezletilé. Tento postup by byl pro nezletilou zbytečně zatěžující, která je navíc ovlivněna matkou, se kterou žije. Provedení výslechu by nebylo vhodné s ohledem na psychický stav nezletilé. Pokutu uloženou stěžovatelce snížil městský soud s ohledem na to, že jde teprve o první pokutu a zároveň zohlednil její majetkové poměry.
4. Vedle řízení, v němž byla vydána rozhodnutí ve věci samé, stěžovatelka podala návrh na vydání předběžného opatření o zrušení úpravy styku nezletilé s otcem. Obvodní soud usnesením ze dne 27. 5. 2024 č. j. 6 P 377/2020-539 stěžovatelčin návrh zamítl (I. výrok) a pro toto řízení ustanovil nezletilé opatrovníka (II. výrok). V odůvodnění konstatoval, že styk nezletilé s otcem je upraven pravomocným rozhodnutím soudu, které stěžovatelka dlouhodobě nedodržuje a styku otce s nezletilou brání, a to přesto, že ve věci úpravy péče a styku byl vypracován znalecký posudek, na jehož základě nebylo zjištěno nic, v čem by byl uvedený styk v rozporu se zájmem nezletilé. Naopak, otec se proti nezletilé ničím neprovinil, a je to stěžovatelka, která u nezletilé vyvolává z otce strach. Stěžovatelka podle soudu považuje nezletilou za svůj majetek a otec podle jejího přesvědčení není dost dobrý na to, aby na nezletilou výchovně působil. Návrh na nařízení předběžného opatření je toliko pokusem stěžovatelky o legalizaci jejího protiprávního jednání, kterým nerespektuje vykonatelná rozhodnutí soudu ve věci samé.
5. Proti I. výroku usnesení obvodního soudu podala stěžovatelka odvolání, které nebylo podle městského soudu důvodné, a proto napadeným usnesením potvrdil zamítavý výrok usnesení obvodního soudu. V odůvodnění připomenul, že základním kamenem judikatury ve věcech týkajících se nezletilých dětí, musí být zásada nejlepšího zájmu dítěte ve smyslu čl. 3 odst. 1 Úmluvy, a zdůraznil, že návrh stěžovatelky na změnu dosavadní úpravy styku otce s nezletilou byl podán v době, když řízení o úpravě péče a styku bylo již pravomocně skončeno.
Stěžovatelčin návrh na nařízení předběžného opatření za dané situace jde nad rámec zákonné úpravy regulující nařízení předběžného opatření a vydání požadovaného předběžného opatření není ani v zájmu nezletilé. Stěžovatelka návrhem na nařízení předběžného opatření nepožaduje zatímní úpravu poměrů, nýbrž změnu poměrů pravomocně upravených, čehož se lze domáhat pouze novým rozhodnutím ve věci samé, nikoliv nařízením předběžného opatření. Ani v řízení o stěžovatelčině návrhu na nařízení předběžného opatření nebylo vyhověno jejímu návrhu, aby soud osobně zjišťoval stanovisko nezletilé k eventuálnímu zrušení jejího styku s otcem.
Zohlednil špatný psychický stav nezletilé a konstatoval, že nebyly zjištěny žádné objektivní podklady, které by svědčily pro tvrzené negativní vnímání otce nezletilou. Podle městského soudu je na stěžovatelce, která má nezletilou v péči, aby ji na styk řádně připravovala a napravila tak svá dosavadní pochybení.
6. V ústavní stížnosti stěžovatelka opakuje, že obecné soudy pochybily, pokud nezletilou nevyslechly. Nesledovaly tak její nejlepší zájem jako dítěte. Nebylo prokázáno, že by nezletilou ovlivňovala [v této souvislosti stěžovatelka odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 29. 8. 2023 sp. zn. I. ÚS 1609/23 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod https://nalus.usoud.cz)]. Od doby, kdy byla nezletilá slyšena před soudem, uplynulo dva a půl roku a její odpor otci se prohloubil. Přitom nezletilá je ve věku, kdy je jednoznačně schopna formulovat svůj názor a je na to dostatečně rozumově vyspělá. Článek 12 Úmluvy nezahrnuje jenom zjištění názoru dítěte, ale i dostatečnou komunikaci s dítětem během soudního řízení. Stěžovatelka nikdy styku nezletilé a otce nebránila, ale není v jejích silách, aby nezletilou ke styku nutila. K závěru Ústavního soudu v předchozím rozhodnutí v dané věci (usnesení ze dne 24. 10. 2023 sp. zn. I. ÚS 2657/23 ), že výrok jeho rozhodnutí nevylučuje, aby se příslušné terapie účastnila i sama nezletilá, aby byl co možná nejrychleji obnoven její vztah k otci, stěžovatelka poukazuje na to, že je to otec, kdo se doporučených terapií odmítá účastnit. Jsou-li stěžovatelce ukládány pokuty při výkonu rozhodnutí, je tento postup zcela v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2016 sp. zn. II. ÚS 3489/15 (N 71/81 SbNU 253), neboť stěžovatelka za dané situace nemá prostředky k tomu, aby mohla nezletilou ke styku nutit; nemůže jí tak být vytýkáno, že nezletilou ke styku nepřipravuje [srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. 10. 2015 sp. zn. III. ÚS 3462/14 (N 184/79 SbNU 91)].
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
8. Ke snaze stěžovatelky o zapojení nezletilé do řízení o ústavní stížnosti (např. formulacemi "nezletilá se tímto u Ústavního soudu domáhá svého práva"), Ústavní soud uvádí, že pro její procesní účastenství nebyly splněny procesní předpoklady vzhledem k předmětu řízení, protože jde o věc, ve které proti sobě stojí zájmy obou rodičů vůči jejich dětem. Nezletilý v takovém případě musí mít opatrovníka a musí být zastupován na základě plné moci, která splňuje podmínky pro řízení před Ústavním soudem.
Nezletilý, o jehož postavení vůči rodičům je veden rodiči spor, nemůže být vtažen do řízení jedním z nich na jeho straně. Rozhodnutí o ústavních právech jednoho z rodičů je přitom s ohledem na provázanost práv a povinností rodičů a dětí v rodině charakterizováno vzájemností, tedy de facto je rozhodováno o úpravě vztahů v rodině v jejich vzájemné podmíněnosti. Vzhledem ke zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti, k čemuž Ústavní soud dospěl (viz níže), nebylo nutno uvedené procesní úkony učinit (srov. usnesení ze dne 26.
1. 2021 sp. zn. IV. ÚS 3374/20 ).
9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za řádně vedené.
Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat přezkumný dohled nad jejich činností.
10. Ústavní soud setrvale zastává zdrženlivý postoj k přezkumu rozhodování ve věcech péče o dítě, včetně rozhodování o styku rodičů a dětí. Posuzování těchto věcí je především v kognici obecných soudů, které mají odpovídající podmínky pro dokazování a pro následné rozhodnutí. Do jejich rozhodování Ústavní soud zasahuje toliko při extrémním vykročení z pravidel řádně vedeného soudního řízení. Vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu a s přihlédnutím k bezprostřední zkušenosti, vyplývající z přímého kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, je na obecných soudech, aby rozhodly o úpravě, nebo změně výkonu rodičovských práv a povinností, a to včetně stanovení styku. Ústavní soud není konečným univerzálním "rozhodcem", jeho úkol spočívá pouze v posouzení vzniklého stavu z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, jemuž byla soudem eventuálně upřena jejich ochrana [srov. usnesení ze dne 17. 3. 2015 sp. zn. IV. ÚS 106/15
(U 5/76 SbNU 957)].
11. Podle zjištění Ústavního soudu je stěžovatelčina argumentace v podstatě jen opakováním toho, co stěžovatelka namítala již v řízení před obecnými soudy a s čím se tyto soudy náležitě vypořádaly (navíc jsou nyní napadená rozhodnutí myšlenkově souladná s předchozím usnesením Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2657/23 , kterým byla předešlá ústavní stížnost stěžovatelky odmítnuta jako zjevně neopodstatněná). V odůvodnění obou napadených rozhodnutí je vysvětleno, proč soudy nepřistoupily k osobnímu výslechu nezletilé; učinily tak jednoduše proto, že by ji přímá účast u jednání vzhledem k jejímu špatnému psychickému stavu zbytečně zatěžovala, a protože v řízení bylo prokázáno, že stěžovatelka nezletilou ve styku s otce pozitivně nepodporuje.
V napadeném rozsudku městského soudu i v jemu předcházejícím rozsudku obvodního soudu jsou dostatečně popsány konkrétní situace, ze kterých lze dovodit, že stěžovatelka nezletilou nevede k pozitivnímu vnímání otce (srov. k tomu přítomnost policie při předávání nezletilé otci, existence odposlouchávacího zařízení, které měla nezletilá v době styku s otcem u sebe apod.). Rozhodly-li se za této situace obecné soudy nezletilou nevyslechnout, není tím nikterak zpochybněno, že by vzhledem ke svému věku a stěžovatelkou tvrzené nadprůměrné duševní vyspělosti nebyla schopna jednoznačně formulovat svůj názor.
K tomu Ústavní soud doplňuje, že nezletilá je v řízení řádně zastoupena kolizním opatrovníkem a její práva jako účastníka řízení jsou zachována (stěžovatelka opak ani netvrdí).
12. V dané souvislosti je zjevná nesprávnost obrany stěžovatelky, že nezletilou nemůže ke styku s otcem nutit; takový postup po stěžovatelce žádný ze soudů nežádá. Problém spočívá ve skutečnosti, že stěžovatelka patrně nepřipouští variantu, že by kontakt nezletilé s otcem mohl pro ni být ve skutečnosti přínosný a v tomto ohledu s nezletilou nekomunikuje. Z napadených rozhodnutí (ani z rozsudku obvodního soudu k ústavní stížnosti přiloženého) nevyplývá, že by se otec odmítal účastnit příslušné terapie směřující ke zlepšení vztahů mezi všemi třemi účastníky.
13. Případné nejsou ani odkazy stěžovatelky na nálezy sp. zn. II. ÚS 3489/15 a sp. zn. III. ÚS 3462/14 , neboť v nich Ústavní soud vycházel z toho, že se nezletilé děti ve věku o něco vyšším než je nezletilá, odmítaly účastnit styku s jedním z rodičů, aniž by bylo zjištěno jejich negativní ovlivňování třetí osobou. Tato situace však v nyní posuzované věci nenastala, neboť obecné soudy vychází právě z toho, že stěžovatelka nezletilou ke styku s otcem pozitivně nemotivuje. Pokud byly stěžovatelce uloženy pokuty za maření styku nezletilé s otcem, postupovaly soudy v souladu s těmito nálezy.
14. Ústavní soud uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatelky, a proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 9. října 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu