Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky E. M. V., zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem, sídlem Na Strži 2102/61a, Praha 4 - Krč, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 1. srpna 2024 č. j. 22 Co 156/2024-984 a usnesení Okresního soudu v Pardubicích ze dne 11. června 2024 č. j. 13 P 14/2013-936, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu v Pardubicích, jako účastníků řízení, a V. G. a nezletilého M. O. G., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, která podle ní porušila velkou řadu práv zaručených Ústavou, Listinou základních práv a svobod, Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Úmluvou o právech dítěte.
2. Z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí plyne, že okresní soud napadeným usnesením nařídil předběžné opatření, kterým byl nezletilý (třináctiletý chlapec) předán do péče otce. Stěžovatelce (matce nezletilého) bylo zakázáno se s nezletilým stýkat či jej kontaktovat. Dále jí byla uložena povinnost ke hrazení výživného. Doba trvání předběžného opatření byla stanovena na tři měsíce od jeho vykonatelnosti. Současně bylo zrušeno předchozí předběžné opatření nařízené usnesením ze dne 28. 3. 2024, kterým byl nezletilý předán do péče otce a matce určen styk s nezletilým každý sudý kalendářní týden od pátku 18:00 do neděle do 17:00 hodin. Okresní soud vyšel z toho, že stěžovatelka i přes opakovaná poučení o důsledcích svého chování dlouhodobě bránila otci ve styku s nezletilým a nerespektovala závazná soudní rozhodnutí o úpravě poměrů k nezletilému. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích k odvolání stěžovatelky usnesení okresního soudu potvrdil.
3. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že obecné soudy rozhodly v rozporu se zájmy nezletilého, především měly zohlednit jeho dosavadní vazby na stěžovatelku a prostředí, v němž žije. Nezletilý bydlel u stěžovatelky třináct let, v místě jejího bydliště chodil do školy a má zde kamarády. Zákaz jakéhokoli kontaktu stěžovatelky s nezletilým je naprosto razantním zásahem do jejích ústavně zaručených rodičovských práv na péči a výchovu nezletilého, a má zásadní dopad na zdraví a život zúčastněných. Soudy nezjistily správně skutkový stav a nedostatečně se vypořádaly s argumenty a důkazními návrhy stěžovatelky. Zcela pominuly dlouhotrvající zdravotní problémy nezletilého a velmi problematickou povahu otce, která je patrná z celého spisu. Stěžovatelka považuje za lichou argumentaci okresního soudu o možném vzniku "syndromu zavrženého rodiče", neboť taková diagnóza vůbec neexistuje - kliničtí psychologové tento termín nepoužívají.
4. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je řádně zastoupena (§ 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Vyčerpala též všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona). Ústavní stížnost je tedy přípustná.
5. Ústavní soud zastává zdrženlivý postoj k přezkumu rozhodování obecných soudů v rodinněprávních věcech. Rozhodování v této citlivé oblasti je totiž doménou obecných soudů, které - se znalostí dlouhodobého vývoje rodinné situace a v bezprostředním kontaktu s účastníky řízení a orgánem sociálně právní ochrany dětí - mohou nejlépe poznat a posoudit skutkové okolnosti věci a učinit rozhodnutí, které bude odrážet nejen zájmy rodičů, ale zejména zájem dítěte. Stěžovatelka nadto napadá rozhodnutí o nařízení předběžného opatření. Přezkum podobných rozhodnutí zatímní povahy se soustředí jen na posouzení, zda nejde o extrémní akt založený na libovůli, resp. jinak excesivně zasahující do základního práva účastníka řízení na soudní ochranu [srov. např. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98
(N 158/16 SbNU 171)]. K ničemu takovému v nynější věci nedošlo.
6. Ústavní soud předně uvádí, že úplný zákaz styku je třeba označit za řešení ultima ratio, které musí být vyhrazeno mimořádným situacím a ke kterému musí existovat velmi vážné důvody. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývají závažná zjištění svědčící o manipulativním jednání stěžovatelky, která soustavně bránila nezletilému v kontaktu s jeho otcem a vedla ho k odmítavým projevům vůči otci. Tímto způsobem řešila vlastní konflikt s otcem nezletilého.
7. Přestože byla stěžovatelce poskytnuta jak soudem, tak i opatrovníkem nezletilého opakovaná poučení o důsledcích jejího jednání, tlak na nezletilého se spíše stupňoval. Stěžovatelka setrvale porušovala pravidla péče a úpravu styku stanovené soudními rozhodnutími. Svůj přístup nezměnila ani poté, co soud předchozím předběžným opatřením ze dne 28. 3. 2024 v reakci na nepřípustné chování stěžovatelky svěřil nezletilého do péče otce a matce upravil styk s nezletilým. Soudy musely dvakrát nařídit výkon tohoto soudního rozhodnutí odebráním nezletilého z faktické péče stěžovatelky a předat ho do péče otce.
Tyto situace byly pro nezletilého zjevně traumatizující. Úplný zákaz styku tak byl reakcí na tento neměnný postoj stěžovatelky. Z odůvodnění obou napadených rozhodnutí je zřejmé, že soudy zjevně sledovaly nejlepší zájem nezletilého, zejména ochranu jeho duševního zdraví a zachování vlastních autentických postojů ke svým rodičům bez působení negativních vlivů. Nezletilý konzistentně vyjadřuje svůj postoj tak, že má rád oba rodiče a mezi rodiči si nechce vybírat. Vzhledem k závažnosti situace tyto závěry v ústavněprávní rovině obstojí i s vědomím toho, že (třeba zdůraznit dočasný) zákaz styku se stěžovatelkou naruší stabilitu výchovného prostředí nezletilého a do jisté míry také jeho vazby k matce.
8. K námitce stěžovatelky, že soudy dostatečně nezohlednily zdravotní stav nezletilého, lze odkázat na body 4 a 9 usnesení okresního soudu, kde se soud zabývá obsahem lékařských zpráv předložených stěžovatelkou a dospívá k závěru, že nezletilý netrpí natolik vážným zdravotním omezením, které by bránilo realizovat (v klidovém režimu) styk s otcem. Stěžovatelka dále obecným soudům vytkla, že pominuly velmi problematickou povahu otce. Neuvádí však žádnou konkrétní skutečnost, která by zpochybňovala způsobilost otce o nezletilého řádně pečovat.
Taková skutečnost nevyplynula ani z pohovoru s nezletilým ze dne 10. 1. 2024, který ke styku s otcem neměl žádné výhrady, naopak projevil zájem o jeho rozšíření (bod 5 usnesení okresního soudu). Žádnou zásadní překážku na straně otce nezmínil ani opatrovník nezletilého. Ve zprávě ze dne 27. 3. 2024 opatrovník doporučil svěřit nezletilého předběžným opatřením do péče otce, k péči stěžovatelky vyjádřil vážné pochybnosti (bod 3 usnesení okresního soudu).
9. Ústavní soud zdůrazňuje, že omezení práv stěžovatelky je dočasné a může být v závislosti na jejím dalším chování posouzeno jinak. Ústavní soud apeluje na rodiče, aby neřešili své neshody bojem o nezletilého či jeho prostřednictvím, ale naopak hleděli především na jeho zájem být v péči obou rodičů a hledali nejvhodnější způsob, jak dítěti vytvořit harmonické a láskyplné prostředí.
10. Ústavně zaručená práva stěžovatelky porušena nebyla. Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 9. října 2024
Josef Fiala v. r.
předseda senátu