Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti společnosti RENA - centrum s. r. o. se sídlem v Praze 3, U Zásobní zahrady 1774/15, zastoupené JUDr. Vladislavem Bílkem, advokátem se sídlem v Klatovech, Čsl. legií 143/I., proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2017, č. j. 33 Cdo 1751/2017-431, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Stěžovatelka uzavřela s vedlejším účastníkem Františkem Filipem kupní smlouvu, kterou se zavázala převést na něj vlastnické právo k bytové jednotce, situované v suterénu domu, za kupní cenu 820 000 Kč. Vedlejší účastník ovšem od smlouvy odstoupil podle § 622 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, jelikož se na předmětu koupě vyskytly skryté neodstranitelné vady (rozvody vody, kanalizace a vytápění), v důsledku čehož je prostor nebytového a technického rázu a není vhodný k bydlení. Odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně rozsudkem ze dne 25. 11. 2016, č. j. 11 Co 98/2016-409, a to tak, že uložil stěžovatelce zaplatit vedlejšímu účastníkovi 820 000 Kč, oproti povinnosti vedlejšího účastníka poskytnout součinnost při zpětném zápisu vlastnického práva stěžovatelky k bytové jednotce do katastru nemovitostí.
Nejvyšší soud dovolání odmítl pro nepřípustnost usnesením ze dne 25. 5. 2017, č. j. 33 Cdo 1751/2017-431, s odůvodněním, že přípustnost dovolání nezakládá zpochybnění právního posouzení věci založené na jiném skutkovém stavu, než z jakého vyšel při rozhodování odvolací soud. Dovolací soud uzavřel, že stěžovatelka sice zpochybnila právní posouzení věci ve smyslu § 237 o. s. ř., nicméně tak učinila na základě vlastní verze skutku, prosazováním vlastních tvrzení o stavu předmětu koupě a možnosti odstranění jeho zjistitelných nedostatků; zdůraznil, že skutkový stav nelze v dovolacím řízení zpochybnit.
Proti napadenému usnesení se stěžovatelka brání ústavní stížností a namítá porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), neboť má za to, že Nejvyšší soud odmítl dovolání, aniž by pro takový postup byly splněny podmínky; je přesvědčena, že řádně vymezila předpoklady přípustnosti dovolání. Stěžovatelka dále tvrdí, že napadené usnesení není náležitě odůvodněno.
Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem podle § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stížnost rovněž není nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1; je však zjevně neopodstatněná podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti podle čl. 83 Ústavy a z tohoto důvodu mu přísluší přezkoumávat pouze ústavnost napadených rozhodnutí. Do činnosti obecných soudů proto zasahuje pouze v případě, že jejich rozhodnutím bylo zároveň porušeno některé ústavně chráněné právo stěžovatele. Projednávaná věc ovšem takovým případem zjevně není.
Stěžovatelka navrhuje zrušit jen usnesení Nejvyšší soudu; ve vztahu k tomuto rozhodnutí však nevznesla žádné relevantní námitky svědčící o porušení jejího ústavně chráněného práva na spravedlivý proces, které nezaručuje jednotlivci přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy (srovnej např. nález ze dne 14. 8. 2007, sp. zn. IV.
ÚS 687/06 ). Ústavní stížnost je pouhou polemikou se závěry dovolacího soudu, a to ve zcela shodném smyslu i rozsahu. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice třetí instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však zjevně nepřísluší. Stejně tak skutečnost, že soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. Stěžovatelka nevymezila řádně předpoklady přípustnosti dovolání, které bylo proto odmítnuto; v takovém postupu dovolacího soudu nelze spatřovat porušení ústavně chráněného práva.
Nejvyšší soud rozhodl v souladu s procesními právy stěžovatelky a své usnesení náležitě odůvodnil (srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. 7. 1996, sp. zn. II. ÚS 294/95 ).
Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. října 2017
Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu