Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Milanem Hulmákem o ústavní stížnosti stěžovatele Miloslava Houdka, zastoupeného Mgr. et Mgr. Barborou Háskovou, advokátkou, sídlem Pod Všemi svatými 432/22, Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 8. listopadu 2022 č. j. 13 Co 20/2022-303 a rozsudku Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 8. září 2023 č. j. 7 C 310/2018-351, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-sever, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti WELL OKNA s. r. o, sídlem Plzeňská třída 1015, Třemošná, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 2 odst. 3, čl. 36 odst. 2, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a čl. 1 odst. 1 Ústavy. Ačkoli stěžovatel v ústavní stížnosti navrhuje zrušení rozsudku Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 8. 9. 2023 č. j. 7 C 310/2018-324, z ústavní stížnosti i přiloženého rozhodnutí je zřejmé, že se jedná o rozsudek Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 8. 9. 2023 č. j. 7 C 310/2018-351.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud Plzeň-sever (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 22. 9. 2021 č. j. 7 C 310/2018-269 uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovateli 33 427 Kč s příslušenstvím, oproti splnění povinnosti stěžovatele vydat vedlejší účastnici vchodové dveře (výrok I.), co do částky 16 714 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II.), vedlejší účastnici uložil povinnost nahradit stěžovateli náklady řízení (výrok III.) a rozhodl o povinnosti stěžovatele a vedlejší účastnice nahradit náklady státu (výrok IV. a V.). Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") napadeným rozhodnutím rozsudek okresního soudu v napadených výrocích I., III., IV. a V. zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. Okresní soud napadeným rozhodnutím žalobu ve zbývající části 33 427 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I.) a rozhodl o povinnosti stěžovatele nahradit vedlejší účastnici a státu náklady řízení (výrok II. a III.).
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že v projednávané věci došlo k zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod, a to postupem a rozhodnutím okresního soudu. Přípustnost ústavní stížnosti dovozuje stěžovatel z § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Význam, který podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele, spatřuje především v tom, že okresní soud nesprávně rozhodl o promlčení nároku stěžovatele a aplikoval zákonné ustanovení namísto smluvního ustanovení. Dále také v tom, že ve vztahu k § 2619 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník existuje komentářová literatura, která si navzájem odporuje a Ústavní soud by měl k této problematice zaujmout jednoznačné stanovisko. Stěžovateli není známo, kdy došlo k doručení tohoto napadeného rozhodnutí, z procesní opatrnosti považuje za datum doručení datum vydání rozhodnutí, tedy 8. 9. 2023. Ústavní stížnost je tedy podle něho včasná.
4. Předtím, než může Ústavní soud přistoupit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění zákonem stanovených procesních předpokladů řízení. V dané věci dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
5. Ústavní stížnost směřuje proti usnesení krajského soudu, kterým zrušil napadené výroky rozsudku okresního soudu. Kasačním rozhodnutím se však řízení nekončí, účastníkům se v rámci pokračujícího řízení znovu otevírá prostor k ochraně jejich práv. K základním zásadám ovládajícím řízení o ústavních stížnostech patří zásada subsidiarity, podle níž je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 ve spojení s § 72 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu), nejsou-li dány (zvláštní) důvody přijetí ústavní stížnosti. Rozhodovací činnost Ústavního soudu je tedy primárně zaměřena na přezkum věcí pravomocně skončených, v nichž případný zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod již nelze napravit odpovídajícími procesními prostředky v rámci daného řízení samotného. Výjimečné připuštění ústavní stížnosti proti kasačním rozhodnutím, jež Ústavní soud učinil v nálezu ze dne 21. 2. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 29/11 (N 34/64 SbNU 361; 147/2012 Sb., srov. zejm. bod 30) se týká uplatnění námitek směřujících k samotnému řízení o procesním prostředku, v němž bylo vydáno kasační rozhodnutí (např. ve vztahu k posouzení včasnosti či přípustnosti dovolání k Nejvyššímu soudu), tedy námitek směřujících vůči takovým procesním pochybením, jejichž odstranění nelze docílit jinak než zrušením uvedeného rozhodnutí (srov. body 28 až 30 citovaného nálezu). Tak tomu ale není v případě, kdy jsou ústavní stížností rozporovány "pouze" právní závěry obsažené v kasačním rozhodnutí, jež zavazují soudy nižšího stupně v dalším řízení [srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2019 sp. zn. I. ÚS 1091/19 (N 136/95 SbNU 158), body 27, 28]. V takovém případě lze účinnou ochranu základních práv a svobod dosáhnout i zrušením pouze navazujících rozhodnutí obecných soudů s tím, že v případě kolize bude mít právní názor vyslovený v nálezu Ústavního soudu přednost před právním názorem vysloveným v předchozím, byť formálně nezrušeném, kasačním rozhodnutí (nález sp. zn. Pl. ÚS 29/11 a nález sp. zn. I. ÚS 1091/19 , body 27 až 28, z posledních nálezů Ústavního soudu srov. nález ze dne 19. 9. 2024 sp. zn. I. ÚS 854/23 , bod 46).
6. Z ústavní stížnosti však žádné relevantní námitky odůvodňující připuštění ústavní stížnosti proti kasačnímu rozhodnutí krajského soudu nevyplývají, resp. stěžovatel žádné konkrétní námitky proti rozhodnutí krajského soudu ani neuvádí. Ve vztahu k tomuto rozhodnutí jde tedy o návrh nepřípustný, neboť v tomto rozsahu není napadeno konečné rozhodnutí soudu a nebyly tak splněny předpoklady pro projednání návrhu ve smyslu § 42 odst. 1 a 2 § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
7. Ústavní stížnost je nepřípustná také proti napadenému rozhodnutí okresního soudu. Z ústavní stížnosti jasně vyplývá, že stěžovatel toto rozhodnutí nenapadl odvoláním a nevyužil tak všechny prostředky k ochraně svého práva. Ústavní soud přitom ve své rozhodovací praxi opakovaně dovodil (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2815/09 ,
,
,
či
I. ÚS 2617/08
, dostupná na https://nalus.usoud.cz), že ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu jsou vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž neústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především prostředky vyplývajícími z příslušných procesních norem. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4). V citovaných ustanoveních má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost představuje tedy krajní prostředek k ochraně práva nastupující až tehdy, když náprava před ostatními orgány veřejné moci již není možná.
8. Toho si je ostatně stěžovatel vědom a přípustnost ústavní stížnosti dovozuje z § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, podle něhož Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka podle předchozího odstavce, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo. Tuto výjimku ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti je třeba jako výjimku z obecného pravidla vykládat restriktivně [srov. např. nález ze dne 13. 3. 1996 sp. zn. II. ÚS 193/94
(N 19/5 SbNU 159)]. Toto ustanovení míří zejména na situace, kdy existuje silný a významný veřejný zájem na tom, aby ústavní stížnost byla projednána [nález ze dne 31. 7. 2018 sp. zn. III. ÚS 4071/17
(N 129/90 SbNU 139), bod 27]. V judikatuře Ústavního soudu a v komentářové literatuře [srov. FILIP, Jan. § 75 (Nepřípustnost ústavní stížnosti). In: FILIP, Jan, HOLLÄNDER, Pavel, ŠIMÍČEK, Vojtěch. Zákon o Ústavním soudu. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 580-581; a LANGÁŠEK, Tomáš. § 75. In: WAGNEROVÁ, Eliška, DOSTÁL, Martin, LANGÁŠEK, Tomáš, POSPÍŠIL, Ivo. Zákon o Ústavním soudu: Komentář. (Systém ASPI)] bylo popsáno několik typových situací, v nichž přichází v úvahu aplikace této výjimky. Ústavní soud například připustil možnost výjimky při existenci většího počtu osob, které by mohly zahájit obdobná řízení, nelze-li od dalšího postupu ve věci před obecnými soudy očekávat efektivní ochranu ústavně zaručených práv stěžovatele, či v situaci, kdy je projednání ústavní stížnosti příležitostí ke zrušení neústavního právního předpisu [srov. usnesení ze dne 6. 1. 1997 sp. zn. III. ÚS 16/96
(U 1/7 SbNU 325) nebo nález ze dne 22. 8. 1998 sp. zn. Pl. ÚS 1/98
(N 103/12 SbNU 71; 281/1998 Sb.)].
9. Okolnosti posuzované věci a důvody tvrzené stěžovatelem však svým významem vlastní zájmy stěžovatele podstatně nepřesahují. Stěžovatel v ústavní stížnosti napadá právní závěry okresního soudu vztahující se k promlčení a jeho námitky jsou pouze polemikou s výkladem podústavního práva. Posouzení, zda došlo v individuálním případě k promlčení a zda je případná námitka promlčení v rozporu s dobrými mravy je primárně věcí obecných soudů. Není zde žádný ústavněprávní důvod pro to, aby byl odvolací soud obejit a tento standardní mechanismus pořadu práva vynechán. Ústavní soud neshledal důvod k aplikaci § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Setrvává tudíž na shora uvedeném závěru, že nyní posuzovaná ústavní stížnost je nepřípustná z důvodu nevyčerpání procesních prostředků nápravy, které měl stěžovatel k dispozici.
10. Ústavní soud navíc upozorňuje, že podat ústavní stížnost lze pouze ve lhůtě dva měsíce (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), přičemž v této věci bylo poslední rozhodnutí doručeno právnímu zástupci stěžovatele dne 5. 10. 2023, přičemž ústavní stížnost byla podána až 6. 9. 2024.
11. Ústavní soud proto rozhodl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatele jako nepřípustné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. listopadu 2024
Milan Hulmák v. r.
soudce zpravodaj