Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti nezletilých stěžovatelů J. Z., J. Z. a J. Z., zastoupených opatrovníkem Úřadem městské části Brno-střed, sídlem Dominikánská 264/2, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. června 2022 č. j. 38 Co 93/2022-200, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a A. Z. a P. Z., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se nezletilí stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jejich ústavně zaručená práva podle čl. 10 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 3 odst. 1, čl. 6 a čl. 12 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Zároveň navrhují, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí a aby věc projednal mimo pořadí podle § 39 zákona o Ústavním soudu.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že před obecnými soudy probíhá řízení o výkonu rodičovské odpovědnosti pro dobu před a po rozvodu manželství rodičů (vedlejších účastníků). Usnesením Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") ze dne 3. 12. 2021 č. j. 24 Nc 75/2019-134 bylo nařízeno předběžné opatření, kterým bylo druhému vedlejšímu účastníkovi (otci) umožněno stýkat se s nezletilými stěžovateli v každém sudém týdnu v roce v pátek od 17:00 hodin do 20:00 hodin a následující neděli od 10:00 hodin do 13:00 hodin. Usnesením městského soudu ze dne 6. 5. 2022 č. j. 24 Nc 75/2019-190 pak bylo rozhodnuto, že se výše uvedené předběžné opatření zrušuje (I. výrok) a že se nařizuje předběžné opatření, dle kterého je první vedlejší účastnice (matka) povinna strpět styk otce s nezletilým J. v každém sudém týdnu v roce ve čtvrtek od 13:15 hodin do 14:15 hodin v přítomnosti odborného pracovníka v Centru sociálních služeb. Městský soud dospěl k závěru, že dřívější předběžné opatření neutužuje vazby mezi otcem a nezletilými, a vyhověl proto návrhu opatrovníka, který žádal, aby byl upraven pouze styk otce s nejmladším synem J., a to za přítomnosti odborného pracovníka Centra sociálních služeb, a styk se staršími syny aby upraven nebyl s ohledem na jejich věk a vyjádřené stanovisko.
3. K odvolání otce rozhodl Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením tak, že usnesení městského soudu ze dne 6. 5. 2022 v I. výroku zrušil (I. výrok) a v II. výroku ho změnil tak, že se návrh opatrovníka na nařízení předběžného opatření, jímž by byla matce uložena povinnost strpět styk otce s nezletilým J., zamítá (II. výrok). Krajský soud dospěl na rozdíl od městského soudu k závěru, že od nařízení dřívějšího předběžného opatření uplynula doba necelých šesti měsíců, tedy doba příliš krátká na to, aby mohl být s ohledem na nízkou frekvenci styků otce s nezletilými dán spolehlivý základ pro nové předběžné opatření v takto citlivé oblasti. Soud rekapituloval podání opatrovníka, obsah pohovorů s nezletilými J. a J. i závěry znaleckého posudku, z něhož plynulo, že nezletilí jsou ovlivněni názorem matky na otce a přejímají jej, což vede k naprosto nežádoucímu negativnímu vztahu nezletilých k otci. Krajský soud byl proto názoru, že je namístě uskutečňovat nadále pravidelný styk, který je základním předpokladem k tomu, aby si dítě vytvořilo a prohlubovalo vazbu k oběma rodičům, přičemž nepovažoval za dané situace za vhodné, aby styk otce se staršími nezletilými nebyl upraven vůbec.
4. Stěžovatelé namítají, že krajský soud se vůbec nezabýval jejich názorem, přestože byl v průběhu řízení opakovaně zjišťován a sdělován ve výchovných zprávách opatrovníka. Nejstarší J. je ve věku 17 let, J. ve věku 14 let, oba jsou vynikajícími studenty a dokáží jasně formulovat své myšleny a přání, soud jim však nevěnoval žádnou pozornost. Trvání na nařízeném styku bude mít přesně opačný efekt, než jaký předpokládá krajský soud v napadeném rozhodnutí; styk s otcem ani po několika měsících nefunguje, což stěžovatelé opakovaně popisovali, a jeho další autoritativní nařizování bude vzájemné vztahy jen zhoršovat. Stěžovatelé J. a J. jsou již ve věku blízkém dospělosti, a jejich přání proto měla být přiznána odpovídající důležitost. V podobném smyslu se nakonec vyjádřila při jednání soudu i sama znalkyně, která uvedla, že u nezletilého J. by s ohledem na jeho věk styk již neupravovala; ani to však krajský soud nezohlednil.
5. Vzhledem k tomu, že je ve věci na den 2. 11. 2022 nařízeno jednání a že věc bude jistě dále prodlužována v odvolacím řízení, dávají stěžovatelé Ústavnímu soudu na zvážení, zda do svého rozhodnutí neodloží vykonatelnost napadeného usnesení; jelikož je věc naléhavá, navrhují rovněž, aby bylo postupováno podle § 39 zákona o Ústavním soudu a aby byl návrh projednán mimo pořadí. K ústavní stížnosti stěžovatelé dále přiložili "Dopis Ústavnímu soudu", v němž podrobně popsali průběh styků s otcem.
6. Ústavní soud je příslušný k projednání návrhu. Ústavní stížnost je přípustná (stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a byla podána včas.
7. K posouzení, zda byla ústavní stížnost podána osobou k tomu oprávněnou, Ústavní soud upozorňuje na § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, podle něhož může ústavní stížnost podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Toto ustanovení předpokládá, že ústavní stížnost může být podána jen osobou, do jejíchž ústavně zaručených základních práv a svobod mělo být zasaženo. Možnost podat ústavní stížnost za někoho jiného je naopak zásadně vyloučena [usnesení ze dne 8. 12. 1994
sp. zn. II. ÚS 178/94
(U 22/2 SbNU 259)].
8. V nynější věci byla ústavní stížnost podána jménem nezletilých, avšak statutárním městem Brnem, Úřadem městské části Brno-střed, který byl jmenován jejich opatrovníkem pro řízení před obecnými soudy. Přestože zákon o Ústavním soudu nesvěřuje takovémuto opatrovníkovi oprávnění podat jménem jím zastupované osoby ústavní stížnost, nelze vyloučit, že takovéto oprávnění bude mít z jiného důvodu. Ústava v čl. 87 odst. 1 písm. d) umožňuje každé fyzické nebo právnické osobě podat ústavní stížnost k ochraně svých základních práv a svobod. V některých případech však může jejímu podání bránit skutečnost, že fyzická nebo právnická osoba fakticky nemůže samostatně jednat a není dán ani jiný subjekt, který by mohl jednat za ni. Bylo by v rozporu s tímto ustanovením, jestliže by jménem takovéto osoby nemohl ústavní stížnost podat nikdo. K zamezení tohoto následku proto Ústavní soud posoudí i ústavní stížnost, kterou jménem dotčené osoby podá subjekt, který prokáže, že jedná v jejím zájmu a že jinak by takovéto osobě byla upřena soudní ochrana ústavně zaručených základních práv a svobod v řízení před Ústavním soudem.
9. Uvedené podmínky jsou splněny i u nezletilého dítěte, je-li rozhodováno ve věcech péče o ně nebo o úpravě jeho styku s rodiči. Protože nelze vyloučit kolizi mezi zájmem nezletilého dítěte a jeho rodičů jako jeho zákonných zástupců, mohlo by se stát, že k ochraně práv nezletilého dítěte nebudou jeho rodiči využity zákonem stanovené procesní prostředky. V řízení ve věcech péče soudu o nezletilé podle zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, je tento problém vyřešen tím, že ho soud může zahájit i bez návrhu, dozví-li se relevantní skutečnosti, které takovýto postup odůvodňují. V řízení o ústavních stížnostech však zákon o Ústavním soudu nic takového neumožňuje, a tudíž jediným možným řešením je připuštění, aby jménem nezletilého dítěte podal ústavní stížnost osoba nebo orgán jednající v jeho zájmu, například příslušný orgán sociálně-právní ochrany dětí nebo Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí. Obecně pak platí, že kdokoli by takovouto ústavní stížnost podal, musel by prokázat, že jedná v zájmu nezletilého dítěte, a v případě, že dítě již s ohledem na svůj věk a schopnosti dokáže porozumět smyslu tohoto řízení, také s jeho souhlasem.
10. V posuzované ústavní stížnosti jsou tyto podmínky splněny. Z jejího obsahu je zřejmé, že jejímu podání zákonným zástupcem nezletilých stěžovatelů brání možný střet zájmů a že stěžovatelé jsou srozuměni s jejím podáním, rozumí smyslu tohoto procesního prostředku a uplatněné námitky odpovídají jejich postoji.
11. Přestože připuštění podání ústavní stížnosti jménem stěžovatele jinou osobou zásadně nezakládá oprávnění této osoby jednat jejím jménem v průběhu řízení o ústavní stížnosti, Ústavní soud nepovažoval za nezbytné jmenovat stěžovatelům za tímto účelem (jiného) opatrovníka, a to s ohledem na závěr o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti (viz níže), kterou by ani jeho jmenování nebylo způsobilé zvrátit.
12. Ústavní stížnost splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti. Vadou podání není, nejsou-li stěžovatelé (respektive jejich opatrovník) v řízení zastoupeni advokátem. Je-li nezletilému ustanoven opatrovníkem orgán sociálně-právní ochrany dětí, vzhledem k tomu, že jde o orgán veřejné moci, je situace srovnatelná se situací upravenou v § 30 odst. 3 zákona o Ústavním soudu a na zastoupení advokátem není třeba trvat [usnesení ze dne 27. 11. 2013
sp. zn. III. ÚS 2352/13
(U 11/71 SbNU 579)].
13. Ústavní soud ve své judikatuře vychází z názoru, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření a jeho konkrétní podoby z hlediska správnosti přijatého řešení se jeho přezkumné pravomoci v zásadě vymyká a je věcí obecného soudu, neboť závisí na konkrétních okolnostech případu [viz nález ze dne 10. 11. 1999
sp. zn. II. ÚS 221/98
(N 158/16 SbNU 171), usnesení ze dne 28. 6. 2012
sp. zn. II. ÚS 2010/12
nebo usnesení ze dne 2. 2. 2016
sp. zn. III. ÚS 49/16
, veřejně dostupná na https://nalus.usoud.cz]. Ústavnímu soudu tedy, z hlediska ústavněprávního, nepřísluší přehodnocovat názor soudů o důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření, nýbrž je povolán pouze ke zjištění, že rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření, popřípadě rozhodnutí o jeho zamítnutí, mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny) [např. nález
sp. zn. II. ÚS 221/98
].
14. Rovněž je nezbytné podotknout, že Ústavní soud přistupuje k soudním rozhodnutím v rodinných věcech zdrženlivě. Celkový prostor pro jeho kasační zásah je tak v kombinaci s omezeným přezkumem předběžného opatření jako rozhodnutí zatímní povahy velmi zúžen, v důsledku čehož se přezkumná pravomoc Ústavního soudu soustředí pouze na posouzení toho, zda v případě napadeného rozhodnutí nejde o extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na libovůli, resp. které by jinak zasáhlo do práva účastníka řízení na soudní ochranu. Takové projevy neústavnosti však v posuzované věci shledány nebyly.
15. Ústavní soud vnímá důvody, pro které stěžovatelé v současnosti pociťují napadené rozhodnutí, v jehož důsledku byl "obnoven" jejich styk s otcem v podobě stanovené předběžným opatřením městského soudu ze dne 3. 12. 2021, jako nespravedlivé. S ohledem na omezený rozsah přezkumu Ústavním soudem je však pro posouzení věci podstatné (pouze) to, že se krajský soud nedopustil žádného natolik závažného vybočení z mezí ústavnosti, které jediné by mohlo odůvodňovat zásah Ústavního soudu.
16. Předně nelze naznat, že by se krajský soud nezabýval názorem stěžovatelů a že by ho při svém rozhodování opomenul; z odůvodnění jeho rozhodnutí [na které (obecně) nelze klást totožné požadavky jako na odůvodnění rozhodnutí ve věci samé] je patrné, že se stanoviskem nezletilých byl seznámen a do svých úvah je zahrnul, hodnotil je však zároveň v souvislosti s dalšími v řízení provedenými důkazy, především se znaleckým posudkem PhDr. Hoferové. Z jeho závěrů vyplynulo, že postoj stěžovatelů je silně ovlivněn matkou, která s nimi manipulovala, otce jim prezentovala jako nebezpečného a dehonestovala ho před nimi; stěžovatelům bylo známo, že matka o jejich styk s otcem nestojí, a považovali proto za správné postavit se v rodičovském konfliktu na její stranu a nadále tak setrvat (viz bod 5 odůvodnění usnesení krajského soudu).
17. Byť jistě není namístě stanovisko stěžovatelů (již s ohledem na jejich věk) zlehčovat pouze s poukazem na jejich ovlivnění jedním z rodičů, stejně tak není přijatelné je absolutizovat s tím, že by další zjištěné skutečnosti, týkající se jeho pravděpodobných příčin, již pro rozhodnutí soudu neměly mít žádnou váhu. Rozhodl-li proto krajský soud s ohledem na tato zjištění tak, že nelze souhlasit s tím, aby byl v důsledku špatných vztahů mezi rodiči vliv otce na výchovu stěžovatelů postojem matky zcela potlačen, a že je naopak zapotřebí na (již tak omezené) úpravě styku otce se stěžovateli alespoň ještě prozatím setrvat, jsou jeho závěry udržitelné a nelze je označit za svévolné či extrémně vybočující z principů spravedlnosti, a tudíž neústavní.
18. Ze sdělení stěžovatelů navíc vyplynulo, že v nejbližších dnech bude městský soud dále jednat ve věci samé; již s ohledem na tuto skutečnost by byl případný zásah Ústavního soudu ve prospěch argumentace stěžovatelů, v situaci, kdy nebylo zjištěno žádné natolik závažné pochybení krajského soudu, přehnaně aktivistickým krokem.
19. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
20. O odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí ani o žádosti o přednostní projednání ústavní stížnosti Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť o ústavní stížnosti rozhodl bezodkladně.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. listopadu 2022
Josef Fiala, v. r.
předseda senátu