Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka, soudce Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele Christiana Cardelliho, zastoupeného JUDr. Miroslavem Tichým, advokátem, sídlem Říčanská 1984/5, Praha 10 - Vinohrady, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. července 2023 č. j. 8 As 19/2023-31 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. ledna 2023 č. j. 17 A 57/2022-36, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Magistrátu hlavního města Prahy, sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1 - Staré Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení čl. 36 a čl. 37 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že vedlejší účastník příkazem ze dne 28. 1. 2021 č. j. MHMP 119124/2021/Čar rozhodl, že stěžovatel spáchal přestupek podle § 125c odst. 1 písm. a) bod 2 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů, a to užitím v provozu motorového vozidla, jehož tabulka registrační značky byla upravena tak, že byla znemožněna její čitelnost. Za tento přestupek mu byla uložena pokuta ve výši 6 000 Kč a zákaz řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu šesti měsíců. Příkaz byl stěžovateli doručován prostřednictvím provozovatele poštovních služeb, zásilka byla z důvodu nezastižení stěžovatele uložena a stěžovatel si ji v úložní době nevyzvedl. O více než rok poté si stěžovatel příkaz osobně převzal a podal proti němu odpor. Vedlejší účastník stěžovateli sdělil, že odpor byl podán opožděně a příkaz nabyl právní moci. Stěžovatel podal žádost o opatření proti nečinnosti správního orgánu, které Ministerstvo dopravy nevyhovělo.
3. Následně stěžovatel podal k Městskému soudu v Praze (dále jen "městský soud") žalobu na ochranu proti nečinnosti, kterou chtěl dosáhnout pokračování ve správním řízení v návaznosti na podaný odpor. V žalobě tvrdil, že měl zřízenu datovou schránku jakožto podnikající osoba a mělo být tedy doručováno do této datové schránky, a to i s ohledem na to, že vozidlo, s nímž měl přestupek spáchat, má v majetku určeném k podnikání a v době policejní kontroly, resp. spáchání přestupku, vykonával podnikatelskou činnost. Předmětem jeho podnikání je, mimo jiné, i silniční doprava. V minulosti mu byly tresty za drobné přestupky správními orgány zasílány do datové schránky. Městský soud napadeným rozsudkem žalobu zamítl (I. výrok) s tím, že řešeného přestupku se může dopustit pouze fyzická osoba bez ohledu na její postavení, nelze se ho dopustit při podnikání ani v přímé souvislosti s ním, a proto byl příkaz správně doručován provozovatelem poštovních služeb, nikoliv datovou schránkou stěžovatele zřízenou pro účely podnikání. Dále městský soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (II. výrok).
4. Stěžovatel podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost, ve které argumentoval neúplným dokazováním, protože z policejního spisu by soud zjistil, že stěžovateli bylo upřeno právo na tlumočníka při projednání přestupku policejní hlídkou. Stěžovatel také nesouhlasil s argumentací městského soudu, že do jeho živnostenského podnikání nespadá užití vozidla, které nesplňuje technické podmínky, a proto užití takového vozidla nemůže souviset s jeho podnikáním. Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou (I.
výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (II. a III. výrok). Ve shodě s městským soudem považoval Nejvyšší správní soud za určující, že správní orgány trestaly stěžovatele jako fyzickou osobu, a proto vedlejší účastník nepochybil, když nedoručoval do datové schránky. Neobstála ani námitka nezajištění tlumočníka během kontroly městské policie, a to z důvodu, že se nevztahuje k předmětu řízení, který se týká toho, zda má správní orgán pokračovat v řízení, nikoliv skutkové okolnosti spáchaného přestupku.
5. Stěžovatel namítá, že absencí tlumočníka při provedení policejní kontroly bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní a jinou právní ochranu, a protože mu předmětný příkaz nebyl řádně doručen, bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Nadále nesouhlasí se způsobem doručování prostřednictvím poštovního doručovatele za situace, kdy měl zřízenu datovou schránku pro podnikatelské účely. Navíc stěžovatel byl vyzván k vyzvednutí zásilky, nicméně samotná zásilka již do schránky doručena nebyla. Dále stěžovatel poukázal na rozpor, kdy příkaz mu byl doručován na adresu nemovitosti, ve které neměl pobyt, protože mu byl zrušen. Podle stěžovatele by problémy s doručováním nenastaly, kdyby již při policejní kontrole mohl realizovat své právo na tlumočníka a tím porozumět průběhu policejní kontroly a následně podle toho zvolit svůj postup ve správním řízení.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze považovat za další instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Ústavní soud taktéž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, bylo-li by jeho použití v daném konkrétním případě učiněné správními soudy důsledkem výkladu, který by extrémně vybočil z kautel zakotvených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ho bylo možno kvalifikovat jako použití práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. nálezy ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 173/02
(N 127/28 SbNU 95) a ze dne 6. 11. 2003 sp. zn. IV. ÚS 239/03
(N 129/31 SbNU 159) a další]. Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak správních soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci s nimi nejsou v extrémním nesouladu, a zda podaný výklad práva je i ústavně souladný, resp. není-li naopak zatížen libovůlí.
8. Stěžovatel se od Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů správních soudů způsobem, který by měl prokázat důvodnost jeho právního názoru, přitom v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se soudy již vypořádaly, a tím staví Ústavní soud do pozice další odvolací instance, která mu nepřísluší. Skutečnost, že se stěžovatel s právním hodnocením soudů neztotožňuje, ještě nečiní ústavní stížnost opodstatněnou. Úkol Ústavního soudu nespočívá v přezkoumání věcné správnosti názoru Nejvyššího správního soudu, jak požaduje stěžovatel, ale toliko v tom, nevybočil-li extrémně jeho právní názor z výkladových pravidel s ústavní relevancí.
Dále Ústavní soud shledal, že také městský soud na námitky stěžovatele náležitě reagoval a svoje závěry řádně, logicky a srozumitelně odůvodnil. Tyto závěry pokládá Ústavní soud za rozumné a odpovídající ustálené judikatuře. Ústavní soud si též ověřil, že i Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku dostatečně objasnil důvody, které ho vedly k zamítnutí kasační stížnosti.
9. Jak již bylo uvedeno výše, stěžovatel v žalobě a v následné kasační stížnosti fakticky pouze namítal, že mu mělo být doručováno do datové schránky zřízené pro účely podnikání, a protože se tak nestalo, nemohlo dojít k řádnému doručení příkazu. Právě tuto otázku podle stěžovatele oba správní soudy chybně posoudily. Nutno však dodat, že soudy se touto námitkou podrobně zabývaly, přičemž řádně a srozumitelně vysvětlily, proč vedlejší účastník za daných skutkových okolností nepostupoval v rozporu se zákonem [srov. body 13.
až 16. odůvodnění rozsudku městského soudu a část III. 3) odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu]. Stěžovatel však na tuto obsáhlou argumentaci nijak konkrétně nereaguje, nepolemizuje s rozhodovacími důvody, ale pouze opakuje argumenty, s nimiž se soudy důsledně vypořádaly. Totéž platí o námitce stěžovatele, že mu písemnost nebyla vhozena do schránky a že mu byl na adrese, kam mu bylo doručováno, zrušen pobyt (srov. bod 31 a 32). Je-li tato námitka nepřípustnou kasační námitkou pro svou opožděnost, tím méně s ní může stěžovatel uspět před Ústavním soudem.
10. Ústavní soud závěrem připomíná, že právo na soudní ochranu, jehož porušení stěžovatel namítá, není možno vykládat tak, že by se stěžovateli zaručoval úspěch v řízení nebo právo na rozhodnutí odpovídající jeho představám. Obsahem tohoto ústavně zakotveného práva je zajištění práva na řádné soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při použití ústavních principů. Stěžovatel měl možnost obecným soudům předložit svůj náhled na věc a přesvědčit je. Skutečnost, že je nepřesvědčil, porušení jeho práv podle čl. 36 Listiny nepředstavuje.
11. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud nezjistil porušení stěžovatelových základních práv, a proto odmítl jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. listopadu 2023
Radovan Suchánek v. r. předseda senátu