Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky E. K., zastoupené Mgr. Gabrielou Šťastnou, advokátkou, sídlem Hradiště 97/4, Ústí nad Labem, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. května 2024 č. j. 96 Co 16/2024-279, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, a 1) nezletilé L. M., 2) P. M., 3) M. M. a 4) P. M., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka (dále též "matka") domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") s tvrzením, že jím bylo porušeno její právo a právo nezletilé vedlejší účastnice (dále jen "nezletilá") na rodinný život podle čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) podle čl. 36 odst. 1 Listiny. V závěru ústavní stížnosti stěžovatelka požádala o odložení vykonatelnosti napadeného rozsudku.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Chomutově (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 8. 9. 2020 č. j. 10 Nc 28/2020-37 schválil dohodu stěžovatelky a druhého vedlejšího účastníka (dále jen "otec"), na jejímž základě byla nezletilá svěřena do péče matky a otec se zavázal přispívat na její výživu dohodnutou částkou. Styk otce s nezletilou byl upraven následným rozsudkem okresního soudu a poté třetí vedlejší účastnice a čtvrtý vedlejší účastník (prarodiče ze strany otce, dále jen "prarodiče") podali návrh na úpravu styku se svou vnučkou s odůvodněním - ve stručnosti vyjádřeno - že mají styk jen minimální. Po provedeném dokazování okresní soud rozsudkem ze dne 4. 12. 2023 č. j. 0 P 82/2021-237 upravil styk prarodičů s nezletilou v rozsahu dvě a půl hodiny každý pátek v lichém týdnu, včetně předávání (I. výrok), matce uložil povinnost nezletilou na styk s prarodiči připravit (II. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
3. Proti rozsudku okresního soudu podala stěžovatelka odvolání, které krajský soud neshledal důvodným, a proto napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (II. výrok). V odůvodnění konstatoval, že kvůli styku s nezletilou vznikají mezi prarodiči a stěžovatelkou konflikty, a proto je třeba styk soudně upravit. Jeho rozsah stanovený okresním soudem považuje krajský soud v současné době za dostatečný a přiměřený, vztah prarodičů a nezletilé je ochablý a bude na prarodičích, aby ho obnovili a dále rozvíjeli. Je v zájmu nezletilé, aby poznala i svou širší rodinu ze strany otce.
4. Stěžovatelka je přesvědčena, že okresní soud ani krajský soud při svém rozhodování nebral v úvahu nejlepší zájem nezletilé, nesprávně vyhodnotil skutkový stav, k některým důkazům nepřihlédl a některé odmítl provést, takže neshromáždil veškeré potřebné důkazy ke zjištění skutkového stavu, ač je k tomu v daném řízení povinen.
5. Podle stěžovatelky je konflikt mezi ní a prarodiči takové intenzity, že uskutečnění soudního styku ohrožuje zájem nezletilé, která je nucena strpět napjaté vztahy a hrubé jednání mezi účastníky a nepřiměřeně svému věku řešit vztah ke všem zúčastněným. Stěžovatelka se snažila v průběhu roku 2023 o obnovu styku nezletilé s prarodiči, avšak po několika neúspěšných pokusech se zhoršil psychický stav nezletilé, mimo jiné se začala pomočovat, měla noční můry a měla a má z prarodičů strach. Proto stěžovatelka vyhledala psychologa, jeho zprávu však soudy ignorovaly. Oba soudy se opakovaně odmítly zabývat tím, kdo je původcem konfliktů. Rovněž stěžovatelka namítá chybnou interpretaci některých provedených důkazů, zejména zpráv z mateřské školy, zaskočena byla i způsobem vedení výslechu při jednání odvolacího soudu.
6. V samostatné části ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že po obdržení napadeného rozsudku se ho snažila akceptovat a pokusit se o styk nezletilé s prarodiči, byť si byla vědoma, že tím může výrazně narušit důvěru nezletilé. Popisuje tři návštěvy nezletilé u prarodičů, v jejichž průběhu došlo ke konfliktům, některé z nich řešila i Policie ČR.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byl vydán napadený rozsudek. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
8. K tvrzení stěžovatelky, že napadeným rozsudkem byla porušena i práva nezletilé (část II. ústavní stížnosti), Ústavní soud dodává, že pro účast nezletilé v řízení o ústavní stížnosti nebyly splněny procesní předpoklady [ani primární předpoklad, tj. podání ústavní stížnosti nezletilou (řádně zastoupenou)].
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo.
Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces výkladu a použití podústavního práva bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25.
9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471)].
10. Ústavní soud zastává zdrženlivý postoj k přezkumu rozhodování v rodinněprávních věcech. Jejich posuzování je především v kognici obecných soudů, které mají odpovídající podmínky pro dokazování a pro následné rozhodnutí. Do jejich rozhodování Ústavní soud zasahuje toliko při extrémním vykročení z pravidel řádně vedeného soudního řízení. Vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu a s přihlédnutím k bezprostřední zkušenosti, vyplývající z přímého kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, je na obecných soudech, aby rozhodly o úpravě, nebo změně výkonu rodičovských práv a povinností, a to včetně stanovení styku. Ústavní soud není konečným univerzálním "rozhodcem", jeho úkol spočívá pouze v posouzení vzniklého stavu z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, jemuž byla soudem eventuálně upřena jejich ochrana [srov. usnesení ze dne 17. 3. 2015 sp. zn. IV. ÚS 106/15
(U 5/76 SbNU 957)].
11. Stěžovatelka staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, neboť její námitky mají povahu nesouhlasu s důvody, na nichž obecné soudy založily rozsudky upravující styk nezletilé s prarodiči, a ústavní stížnost tak považuje za další procesní prostředek, jehož prostřednictvím se domáhá změny napadeného rozsudku.
12. Ve stěžovatelčině věci Ústavní soud neshledal v postupech a rozhodnutích obecných soudů žádné kvalifikované pochybení, jež by mohlo být z výše uvedených hledisek posuzováno jako porušení základních práv stěžovatelky a mělo by vést ke zrušení napadených rozsudků. Oba soudy ve věci provedly dostatečné dokazování a zabývaly se podstatnými kritérii pro rozhodnutí o styku nezletilé s prarodiči. Z odůvodnění napadených rozsudků vyplývají přesvědčivé důvody pro úpravu styku a jeho rozsahu (body 23. a 24. odůvodnění rozsudku okresního soudu, bod 11. odůvodnění rozsudku krajského soudu), jakož i důvod, pro který nebyl upraven formou styku asistovaného (bod 25. odůvodnění rozsudku okresního soudu). Tím obecné soudy dostály požadavkům na odůvodnění rozhodnutí ve smyslu nálezu ze dne 3. 5. 2022 sp. zn. I. ÚS 3065/21
.
13. Ústavní soud shrnuje, že v posuzované věci - vzdor přesvědčení stěžovatelky - nezjistil žádné kvalifikované pochybení, které by mohlo vést k porušení základních práv stěžovatelky a jež by bylo důvodem pro kasaci napadeného rozsudku. Nelze pominout, že poměry ve věcech péče o nezletilé se mohou i v krátké době měnit, čímž vzniká prostor pro její úpravu. Ústavní soud proto připomíná, že rozhodnutí obecných soudů o úpravě vztahů rodičů (včetně prarodičů) s nezletilými dětmi nemají povahu rozhodnutí "absolutně konečných", a tedy nezměnitelných, což vyplývá i z § 909 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, který změnu rozhodnutí podmiňuje "změnou poměrů" [např. nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13
(N 105/73 SbNU 683)]. Při posuzování takové relevantní změny mohou soudy hodnotit i skutečnosti, které nastaly po rozhodnutí krajského soudu (viz výše bod 6.), nelze k nim přihlížet při hodnocení (ne)ústavnosti napadeného rozsudku.
14. Ústavní soud z výše uvedených důvodů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. O odložení vykonatelnosti Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť rozhodl o ústavní stížnosti do jednoho měsíce po jejím podání.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. září 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu