Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele K. P., zastoupeného Mgr. et Mgr. Markem Čechovským, Ph.D., advokátem, sídlem Opletalova 25, Praha 1, proti postupu Policie ČR, Krajského ředitelství policie hl. města Prahy, Odboru cizinecké policie, v řízení vedeném pod sp. zn. KRPA-92214-16/TČ-2023-000020, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2023, sp. zn. 5 To 295/2023, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 2. 11. 2023, sp. zn. 1 Nt 6010/2023, za účasti Městského soudu v Praze, Obvodního soudu pro Prahu 10 a Policie ČR, Krajského ředitelství policie hl. města Prahy, Odboru cizinecké policie, jako účastníků řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel byl trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") ze dne 27. 3. 2023, č. j. 51 T 38/2023-56, uznán vinným ze spáchání přečinu padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1 trestního zákoníku a byl mu za to uložen trest odnětí svobody v trvání 10 měsíců, podmíněně odložený na zkušební dobu v trvání 20 měsíců, a dále trest zákazu činnosti, a to zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 12 měsíců.
2. Předmětem nyní posuzované ústavní stížnosti je řízení o povolení obnovy řízení. Stěžovatel totiž jako cizí státní příslušník při jednání s policejním orgánem sice podepsal poučení v českém jazyce, v němž prohlásil, že nepožaduje písemný předklad dokumentů uvedených v § 28 odst. 2 trestního řádu (tedy včetně trestního příkazu), avšak tvrdí, že policejnímu orgánu již ze samotného vyjadřování stěžovatele muselo být zřejmé, že úroveň jeho porozumění není taková, aby se bez tlumočníka obešel. Namítá tedy, že výše zmíněný trestní příkaz mu byl doručen pouze v českém jazyce. Protože se jednalo o zkrácené přípravné řízení, žádný další orgán činný v trestním řízení následně se stěžovatelem již nekomunikoval, pročež ani nemohl posoudit faktickou potřebu tlumočení.
3. Jelikož výše zmíněný trestní příkaz si následně musel stěžovatel na vlastní náklady ve spolupráci se svým obhájcem nechat přeložit, nestihl lhůtu k podání odporu proti němu, a proto se obrátil na soudy s návrhem na obnovu řízení. Napadeným usnesením však obvodní soud stěžovatelův návrh na povolení obnovy řízení zamítl a následnou stížnost zamítl napadeným usnesením Městský soud v Praze. Oba soudy dospěly k závěru, že není pochyb o tom, že stěžovatel projevil před policejním orgánem svou vůli nežádat překlady rozhodnutí uvedených v § 28 odst. 2 trestního řádu a odmítl rovněž policejním orgánem nabízenou pomoc tlumočníka, což dokládá stěžovatelem podepsané poučení.
4. S takovým skutkovým závěrem se však stěžovatel neztotožňuje a v návrhu na povolení obnovy řízení argumentoval tím, že nebyl orgány činnými v trestním řízení náležitě poučen o svých procesních právech a nerozuměl řádně probíhajícímu trestnímu řízení. Byť nepopírá, že poučení formálně podepsal, rozporuje, že by textu vyhotovenému pouze v českém jazyce rozuměl. I kdyby však písemnému poučení rozuměl a byl tedy řádně poučen o svých procesních právech, neměl policejní orgán připustit, aby bylo řízení vedeno toliko v českém jazyce a ex officio měl postupovat tak, aby nebylo zkráceno právo na obhajobu cizince. Této povinnosti se policejní orgán nemohl zprostit tím, že zajistil vlastnoruční podpis cizince na listině v českém jazyce, jejímž obsahem je sice formální vzdání se práva na překlad rozhodnutí či jednotlivá procesní poučení, avšak cizinec těmto podepisovaným listinám objektivně nerozuměl.
5. Stěžovatel je přesvědčen, že objeví-li se pro soud dříve neznámá skutečnost, že některé ústavně zaručené právo nebylo v průběhu trestního řízení zachováno z důvodu nesprávného či zcela absentujícího poučení, jde o novou skutečnost dle § 278 odst. 1 trestního řádu, a proto měly soudy návrhu na povolení obnovy řízení vyhovět. Protože tak neučinily, porušily základní práva stěžovatele, zaručená čl. 37 odst. 4 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), čl. 6 odst. 3 písm. e) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 odst. 3 písm. f) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (právo na tlumočníka) a dále právo na obhajobu (čl. 40 odst. 3 a 4 Listiny) a práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny).
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti včetně jejího doplnění a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li proto soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru přitom Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
8. Právo na tlumočníka je zakotveno v čl. 37 odst. 4 Listiny, jakož i v čl. 6 odst. 3 písm. e) Úmluvy a v čl. 14 odst. 3 písm. f) Paktu. Jeho naplnění představuje conditio sine qua non uplatnění všech ostatních procedurálních práv osoby, která neovládá jazyk, v němž je řízení vedeno. Spolu s právem na obhajobu představuje významnou garanci spravedlivého průběhu soudního řízení.
9. Stěžovatel však před policejním orgánem prohlásil, že český jazyk ovládá slovem i písmem a práva na tlumočníka a překlad se vzdal. V takovém případě nelze pak postupu policejního orgánu ničeho vytknout. Důsledkem tohoto prohlášení pak bylo vyhotovení trestního příkazu toliko v českém jazyce. Jestliže stěžovatel v zákonné lhůtě proti trestnímu příkazu nepodal odpor, nabyl trestní příkaz účinnosti. Za dané situace přitom není rozhodné tvrzení stěžovatele, že si nejprve musel na vlastní náklady zajistit překlad trestního příkazu do rodného jazyka, což zapříčinilo časovou prodlevu a marné uplynutí lhůty k podání odporu.
10. Stěžovatel v ústavní stížnosti argumentuje mj. stanoviskem pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 49/18. Toto stanovisko však rozebíralo typově odlišné situace, a to situace, kdy byl vydán trestní příkaz, avšak proti osobě, která prohlásila, že neovládá český jazyk a která se přitom ani nevzdala práva na tlumočníka a ani neprohlásila, že nepožaduje překlad rozhodnutí podle § 28 odst. 2 tr. ř. Podle stanoviska je pak třeba s takovým trestním příkazem spojovat účinky až v momentě, kdy se překlad trestního příkazu dostane do sféry adresáta. Jak ale vyplývá i ze samotné ústavní stížnosti, stěžovatel nepopírá, že byl o svých právech poučen, před policejním orgánem tvrdil, že český jazyk ovládá a práva na tlumočníka se vzdal.
11. Obdobně není případná ani stěžovatelova argumentace nálezem Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2022, sp. zn. I. ÚS 3277/21 . Přestože i v tomto případě se stěžovatel v průběhu trestního řízení nedovolával ustanovení tlumočníka, a v přípravném řízení naopak uvedl, že česky rozumí a tlumočníka nežádá, celou věcí se následně v důsledku podání odporu proti trestnímu příkazu zabývaly soudy, jejichž úkolem bylo v návaznosti na tuto situaci posoudit řádnost a včasnost podaného odporu proti trestnímu příkazu.
12. V nyní posuzovaném případě však stěžovatel odpor proti trestnímu příkazu nepodal a nápravy se snažil domoci teprve prostřednictvím návrhu na povolení obnovy řízení. Na tomto místě však musí Ústavní soud zdůraznit, že institut obnovy řízení míří na zcela odlišné situace. Jak totiž v napadeném usnesení příhodně uvedl již obvodní soud, odsouzený se návrhem na povolení obnovy řízení domáhal pouze jiného procesního postupu, a tvrzení, že mu byla upřena možnost překladu a tlumočení, nemůže být důvodem pro obnovu řízení. Navíc tato skutečnost nebyla ani prokázána a naopak listiny založené ve spise hovoří o opaku.
13. Obnova řízení (resp. podaný návrh) je mimořádným opravným prostředkem a má s ní být nakládáno restriktivním způsobem a pouze v těch případech, kdy se teprve po pravomocném rozhodnutí vyskytly nedostatky ve skutkovém zjištění. Zákonem označené skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé je proto třeba vykládat tak, že již v řízení o povolení obnovy musí soud velmi pečlivě zjišťovat jejich relevanci pro již pravomocně skončené trestní řízení (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 2517/08 nebo sp. zn. II. ÚS 2445/08 ), což vyplývá z dikce ustanovení § 278 odst. 1 tr. ř., podle kterého obnovu soud povolí, jestliže tyto nové skutečnosti nebo důkazy "by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině nebo ... vzhledem k nimž by původně uložený trest byl ve zřejmém nepoměru k povaze a závažnosti trestného činu nebo k poměrům pachatele nebo uložený druh trestu by byl ve zřejmém rozporu s účelem trestu" (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2020, sp. zn. Pl. ÚS-st. 50/20).
14. Stěžovatelem zvolený procesní postup, kdy se nápravy snažil domoci prostřednictvím návrhu na povolení obnovy řízení, proto nemohl být úspěšný a ve světle judikatury Ústavního soudu nyní napadená rozhodnutí obecných soudů plně obstojí. Jak se totiž podává i ze shora uvedeného, institut obnovy řízení míří na zcela jiné situace. Podstatou řízení o povolení obnovy řízení je posouzení nezbytnosti odstranit možné nedostatky pravomocného rozhodnutí dané zejména neznalostí určitých skutečností v původním řízení. Takovou novou skutečností ve smyslu § 278 odst. 1 tr. ř. však nemůže být (pouze hypotetické) zpochybňování nedodržení řádného procesního postupu, a to zvláště za situace, kdy se stěžovatel svých určitých procesních práv výslovně vzdal a nyní pouze zpochybňuje svoji skutečnou a pravou vůli tak učinit.
15. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. dubna 2024
Vojtěch Šimíček v. r. předseda senátu