Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Petra Javůrka, zastoupeného Mgr. Petrem Mikyskem, advokátem, sídlem Boleslavská 2178/13, Praha 3 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. června 2022 č. j. 30 Cdo 443/2022-306, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. září 2021 č. j. 25 Co 199/2020-243 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. února 2020 č. j. 65 C 36/2019-105, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva zemědělství, sídlem Těšnov 65/17, Praha 1 - Nové Město, České republiky - Ministerstva financí, Letenská 525/15, Praha 1 - Malá Strana, a právnické osoby Vinařský fond, sídlem Žerotínovo náměstí 449/3, Brno, jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení rozhodnutí označených v záhlaví s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho základní právo zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a vyžádaného odvolání a dovolání se podává, že stěžovatel se před obecnými soudy domáhal po Ministerstvu zemědělství a Ministerstvu financí náhrady škody v celkové výši 90 826 609 Kč podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), způsobené mu nesprávným úředním postupem spočívajícím v tom, že třetí vedlejší účastnice (dále jen "Vinařský fond") v rozporu s § 36 odst. 1 zákona č. 321/2004 Sb., o vinohradnictví a vinařství a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o vinohradnictví a vinařství), vynaložil vlastní prostředky na vývoj a provoz aplikace Víno na dotek, v důsledku čehož stěžovatel marně vynaložil čas na vývoj a realizaci aplikace ShirazCode (aplikace nabízející obdobné funkce jako aplikace Víno na dotek, tedy představující konkurenční aplikaci) a nedosáhl výnosu z prodeje 80 % podílu v obchodní společnosti USM, s. r. o. (původní společnost vytvářející aplikaci ShirazCode) ve výši 75 000 000 Kč. Dále si v důsledku tohoto postupu byl nucen půjčit finanční prostředky k úhradě svých později splatných finančních závazků. Proto stěžovatel po obou ministerstvech rovněž požadoval, aby jej tohoto dluhu zprostily. Další nesprávný úřední postup spatřoval stěžovatel v tom, že Poslanecká sněmovna neprojednala výroční zprávy Vinařského fondu za roky 2013 až 2015. Učinila-li by to, zjistila by, že Vinařský fond hospodaří s veřejnými prostředky v rozporu se zákonem a vyzvala by ho k nápravě.
3. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") žalobu napadeným rozsudkem zamítl (I. až III. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (IV. až VI. výrok), přičemž VI. výrokem uložil stěžovateli povinnost na nákladech řízení uhradit Vinařskému fondu celkem 492 580 Kč (5 úkonů právní služby vypočtených z hodnoty sporu 90 826 609 Kč, režijní paušál, cestovné a daň z přidané hodnoty). Obvodní soud uvedl, že pro vznik odpovědnosti za nesprávný úřední postup je nutné splnit tři předpoklady, jimiž jsou existence nesprávného úředního postupu nebo nezákonného rozhodnutí, vznik škody a příčinná souvislost mezi nimi.
Obvodní soud uvedl, že není splněna podmínka příčinné souvislosti, jelikož existence aplikace Víno na dotek nezpůsobila vznik škody. Na trhu existovalo více obdobných aplikací a stěžovatel musel počítat s konkurenčním prostředím. Stěžovateli nebylo bráněno, aby ve vývoji vlastní aplikace pokračoval a dokončil ji. Příčinou tak bylo jeho obchodní rozhodnutí. Bylo obchodním rozhodnutím stěžovatele, že do smlouvy o prodeji obchodního podílu zařadil odkládací a rozvazovací podmínku spočívající v zajištění ukončení aplikace Víno na dotek.
Stěžovatel rovněž mohl prodat obchodní podíl jinému subjektu. Podle obvodního soudu nebyla naplněna ani podmínka existence nesprávného úředního postupu. Činnost Vinařského fondu je možné podřadit pod § 13 zákona č. 82/1998 Sb. jen vystupoval-li Vinařský fond v dané věci jako nositel veřejné moci. Podle § 31 zákona o vinohradnictví a vinařství má Vinařský fond postavení orgánu veřejné moci pouze při rozhodování o povinnosti zaplatit odvod a podporu státu a o žádostech o poskytnutí podpor nebo při rozhodování o povinnosti vrátit návratnou část poskytnuté podpory na výsadbu vinic a obnovu vinic.
Podpora aplikace Víno na dotek nespadá do žádné z uvedených pravomocí Vinařského fondu vystupovat z pozice veřejné moci. Obdobně ani Poslanecká sněmovna nemá zákonnou povinnost projednávat výroční zprávy Vinařského fondu. Obvodní soud pro nadbytečnost neprovedl řadu důkazů a rovněž uvedl, že nárok stěžovatele byl promlčen.
4. Proti rozsudku obvodního soudu podal stěžovatel odvolání, Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") je neshledal důvodným, a proto napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu (I. výrok), uložil stěžovateli povinnost nahradit náklady řízení (II. až IV. výrok; posledním z nich uložil stěžovateli povinnost nahradit Vinařskému fondu náhradu nákladů řízení ve výši 395 586,45 Kč). Městský soud souhlasil se zjištěným skutkovým stavem i právním posouzením. Uvedl, že vznik odpovědnosti státu je limitován kumulativním naplněním tří podmínek, a to odpovědnostním titulem ve formě nesprávného úředního postupu nebo nezákonného rozhodnutí, vznikem škody a příčinnou souvislostí mezi vznikem škody a odpovědnostním titulem. Není-li splněna byť jedna z podmínek, nelze žalobě vyhovět. Městský soud souhlasil s tím, že podpora aplikace Víno na dotek nespadá do pravomocí Vinařského fondu, ve kterých vystupuje v pozici veřejné moci. Nelze tak jeho činnost považovat za nesprávný úřední postup podle § 13 zákona č. 82/1998 Sb. Obdobně není nesprávným úředním postupem ani tvrzená nečinnost Poslanecké sněmovny, která neporušila žádnou zákonnou povinnost. Není naplněna ani podmínka příčinné souvislosti, jelikož v době vývoje aplikace stěžovatele působilo na trhu již velké množství aplikací zaměřených na problematiku vína. Stěžovatel tak musel vědět, že bude soutěžit s jinými obdobnými aplikacemi. To, že se na trhu objevila konkurenční aplikace, resp. byla na trhu již v době začátku vývoje stěžovatelovy aplikace, nemohlo způsobit, že aplikace stěžovatele nebude úspěšná. Stěžovatel se rozhodl aplikaci nedokončit a stejně tak se rozhodl prodat svůj obchodní podíl za přijetí odkládací podmínky. Nebylo mu nijak bráněno v dokončení aplikace a prodeji jinému kupujícímu. Názor obvodního soudu o promlčení nároku stěžovatele byl nadbytečný, jelikož výše uvedené již postačovalo pro zamítnutí žaloby. K přiznaným nákladům řízení Vinařskému fondu městský soud uvedl, že Vinařský fond není ústředním správním orgánem, není vybaven rozsáhlým administrativním aparátem a posuzovaná věc byla právně složitá.
5. Proti rozsudku městského soudu stěžovatel podal dovolání, ve kterém namítal, že Nejvyšší soud prozatím ve své judikatuře neřešil, zda vynakládání prostředků Vinařského fondu na vývoj aplikace Víno na dotek je či není úředním postupem ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. Za druhou otázku v praxi dovolacího soudu dosud neřešenou označil otázku přiznání náhrady nákladů Vinařskému fondu. V doplnění dovolání stěžovatel vznesl třetí otázku, a to zda měla Poslanecká sněmovna povinnost projednat a posoudit výroční zprávu Vinařského fondu. Rovněž namítal, že obecné soudy neprovedly navrhované důkazy.
6. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl (I. výrok) stěžovatelovo dovolání jako nepřípustné, neboť stěžovatel nenapadl všechny závěry, na kterých je rozsudek městského soudu založen. Stěžovatel nijak nerozporoval otázku příčinné souvislosti mezi tvrzenými nezákonnými postupy a vznikem škody. Tento názor sám o sobě obstojí pro zamítnutí žaloby. Nejvyšší soud uvedl, že nenapadl-li stěžovatel všechny důvody, které vedly odvolací soud k tomu, že nárok shledal nedůvodným, nemůže být dovolání shledáno přípustným, jelikož nemůže způsobit zrušení či změnu napadeného rozsudku. Námitka neprovedení důkazů představuje vadu řízení, ke které dovolací soud přihlíží jen, bylo-li přípustné dovolání. Rovněž nejsou přípustné námitky proti výroku o náhradě nákladů řízení. Nejvyšší soud uložil stěžovateli povinnost uhradit náklady dovolacího řízení všem vedlejším účastnicím, z toho Vinařskému fondu přiznal celkem 97 961,60 Kč (II. až IV. výrok).
7. Stěžovatel namítá, že závěr o tom, že postup Vinařského fondu není nesprávným úředním postupem podle § 13 zákona č. 82/1998 Sb. nelze oddělit od závěru o neexistenci příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a vznikem škody. Byl-li by vyvrácen závěr o údajně neexistujícím nesprávném úředním postupu, soudy by nemohly dospět k závěru o neexistenci příčinné souvislosti. Soudy závěr o neexistenci příčinné souvislosti vystavěly na názoru, že stěžovatel neuspěl v konkurenčním prostředí. To však existovalo právě z důvodu podpory aplikace Víno z blízka, ke kterému Vinařský fond nezákonně užil veřejné prostředky. Obecné soudy uvedly, že stěžovatel mohl vývoj aplikace dokončit. Důvodem ukončení však bylo racionální porovnání rizik utracení soukromých prostředků v porovnání s rizikem investování neomezených veřejných prostředků. Soudy uvedly, že stěžovatel mohl prodat obchodní podíl jinému subjektu, avšak ani vedlejší účastnice ani soudy žádný subjekt neuvedly.
8. Obecné soudy rovněž neprovedly navrhované důkazy.
9. Stěžovatel dále rozporoval, že soudy přiznaly Vinařskému fondu náhradu nákladů řízení spočívající v zastoupení advokátem. Správní soudy (např. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 28. 5. 2021 č. j. 5 As 104/2019-30) však konzistentně nepokládají náklady na zastoupení Vinařského fondu advokátem za účelně vynaložené.
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). Ve zbytku je ústavní stížnost nepřípustná (viz níže).
11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a proto jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo.
Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ jsou v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami majícími za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces výkladu a použití podústavního práva bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí z hlediska řádného procesu neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi uplatňován, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25.
9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471)]. Ústavněprávním požadavkem je též řádné, srozumitelné a logické odůvodnění soudního rozhodnutí.
12. Z konstantní judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že za určitých okolností je dovolání věcně neprojednatelné. Tak je tomu například tehdy, když (právní) otázky objektivně otevřené přezkumu dovolatel v dovolání nenapadl či napadnout pominul (napadl posouzení právních otázek jiných, resp. zpochybnil správnost závěrů nikoli právních, nýbrž skutkových), nebo založil-li odvolací soud závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku současně na dvou na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, ještě nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, obstojí-li samostatně důvod druhý.
Totéž logicky platí, obstojí-li druhý důvod proto, že jeho správnost nemohla být vůbec přezkumu podrobena, jelikož nebyl dovoláním dotčen; v takovém případě není ani zapotřebí se správností důvodu, jenž byl dovoláním napaden, zabývat, neboť na celkový závěr odvolacího soudu nemá vliv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 1997 sp. zn. 3 Cdon 1374/96; z judikatury Ústavního soudu aprobující tento postup Nejvyššího soudu srov. např. usnesení ze dne 10. 9. 2019 sp. zn. III. ÚS 910/19
nebo ze dne 18. 11. 2020
sp. zn. III. ÚS 3085/20
; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Bylo-li dovolání stěžovatele odmítnuto proto, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívalo na posouzení vícero právních otázek, z nichž však každá sama o sobě vedla k zamítnutí žaloby, a řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno, nedopustil se dovolací soud odepření spravedlnosti, neboť v takovém případě ani nemohl postupovat jinak, než odmítnout dovolání pro nepřípustnost. Ústavní soud se proto zabýval otázkou, zda stěžovatel skutečně nedostatečně napadl rozsudek městského soudu.
13. Z rekapitulace uvedené výše plyne, že obvodní soud i městský soud dospěly k názoru, že není splněna podmínka nezákonného postupu a příčinné souvislosti. Městský soud zcela zřetelně uvedl, že ke vzniku odpovědnosti je dané podmínky nutno splnit kumulativně (společně se vznikem škody). Nebude-li splněna byť i jen jediná podmínka, nevznikne odpovědnost státu za vzniklou škodu. Obvodní soud i městský soud zároveň uvedly, že u Vinařského fondu ani Poslanecké sněmovny nelze hovořit o nezákonném postupu, jelikož při podpoře aplikace Víno na dotek nevystupoval Vinařský fond v pozici orgánu veřejné moci a Poslanecká sněmovna neměla zákonnou povinnost projednat výroční zprávu Vinařského fondu.
Tento závěr stěžovatel napadl v podaném dovolání. K příčinné souvislosti obvodní soud i městský soud uvedly, že není dána, jelikož stěžovatel nemohl očekávat, že bude svoji aplikaci vyvíjet v prostředí, kde se nebude vyskytovat žádná konkurence; několik obdobných aplikací zaměřených na propagaci vína již na trhu existovalo; stěžovatel se sám rozhodl aplikaci nedokončit a mohl svoji aplikaci prodat jinému subjektu či za jiných podmínek. Tento názor obecných soudů stěžovatel v dovolání žádným způsobem nerozporoval.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá,
že byl-li by vyvrácen závěr o neexistujícím nesprávném úředním postupu, byl by tím vyvrácen i závěr o neexistenci příčinné souvislosti. S touto námitkou se Ústavní soud neztotožňuje. Obecné soudy nespojovaly odůvodnění jejich závěrů o neexistenci příčinné souvislosti s tím, že považovaly postup Vinařského fondu a Poslanecké sněmovny za zákonný. Jinými slovy, i kdyby byl postup Vinařského fondu a Poslanecké sněmovny nezákonný, i tak to bylo až rozhodnutí stěžovatele o zastavení vývoje aplikace, prodeje obchodního podílu s odkládací a rozvazovací podmínkou a o tom, že neprodal obchodní podíl jinému subjektu (nelze souhlasit s námitkou, že soudy či vedlejší účastníci měli povinnost uvést jiný subjekt, kterému mohl stěžovatel obchodní podíl prodat), kterým mu vznikla škoda.
Stěžovatel sám v ústavní stížnosti (část V.) uvedl, že důvod, pro který nepokračoval ve vývoji své aplikace, bylo racionální porovnání rizik, tedy jeho podnikatelské rozhodnutí. Již obvodní soud v napadeném rozsudku uvedl, že "pro existenci kausálního nexu je nezbytné, aby řetězec postupně nastupujících příčin a následků byl ve vztahu ke vzniku škody natolik propojen, že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku. To znamená, aby prvotní příčina bezprostředně vyvolala jako následek příčinu jinou a ta případně příčinu další.
K přerušení příčinné souvislosti dochází, jestliže nová okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která vyvolala vznik škody bez ohledu na původní škodnou událost." Ve smyslu uvedené citace nelze hovořit o tom, že podpora aplikace Víno na dotek přímo způsobila stěžovateli škodu. Ústavní soud tak nesouhlasí se stěžovatelovou námitkou prezentovanou v ústavní stížnosti.
Byl-li by stěžovatel skutečně přesvědčen tím, co nyní tvrdí v ústavní stížnosti (že postačovalo vyvrátit závěr o neexistenci nezákonného postupu), není logické, že v podaném odvolání se zcela jasně vymezil proti oběma důvodům, pro které byla jeho žaloba zamítnuta. Ve II. kapitole odvolání stěžovatel uvedl, že "Prvním důvodem, který vedl soud I. stupně k zamítnutí žaloby, je údajná neexistence příčinné souvislosti [...]" a ve III. kapitole odvolání uvedl, že "Druhým důvodem, který vedl soud I. stupně k zamítnutí žaloby, je jeho závěr, že vynakládání prostředků Vinařským fondem ("VF") na vývoj aplikace Víno na dotek nelze údajně podřadit pod úřední postup [...]".
I kdyby v ústavní stížnosti prezentovaná úvaha měla racionální základ a bylo-li by o ní možné rozumně uvažovat, je to úvaha natolik zmatená a nepřehledná, že bylo povinností stěžovatele alespoň v dovolání vysvětlit a popsat, proč považuje za dostatečné, aby byla vyvrácena pouze úvaha o neexistenci nesprávného úředního postupu, obdobně jak to učinil až v ústavní stížnosti. Neudělal-li to, je nutno souhlasit s Nejvyšším soudem, že stěžovatel dostatečně nenapadl všechny rozhodné důvody, které vedly městský soud k zamítnutí jeho žaloby.
Napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu, který za této procesní situace odmítl dovolání jako nepřípustné, neboť je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže, nelze z pohledu ústavnosti ničeho vytknout. Ústavní soud proto v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
14. Odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem pro nepřípustnost má nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti ve vztahu k napadenému rozsudku městského soudu a obvodního soudu. Při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti totiž nelze přehlížet otázku, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), či nikoliv. Je-li zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání dovolání (srov. § 75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), je za situace, kdy Nejvyšší soud odmítl dovolání jako nepřípustné z důvodů, které nezávisely na jeho uvážení, ale byly důsledkem nesprávného procesního postupu, třeba na dovolání hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno.
V takovém případě nelze ústavní stížnost proti napadenému rozsudku městského soudu a obvodního soudu považovat za přípustnou. Ústavní soud se proto ani nemohl zabývat argumentací stěžovatele v ústavní stížnosti vedenou k rozhodnutí těchto soudů (viz již odkazované usnesení sp. zn. III. ÚS 910/19
).
15. Nad rámec těchto závěrů Ústavní soud dodává, že obecné soudy uvedly, že navržené důkazy neprovedly pro jejich nadbytečnost, což je jeden ze tří s ústavním pořádkem souladných důvodů, pro které soudy nemusejí důkaz provést (viz bod 13. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2022 sp. zn. IV. ÚS 437/22
a tam citovaná judikatura). K přiznaným nákladům řízení za zastoupení advokátem Vinařskému fondu lze uvést, že z ustálené judikatury Ústavního soudu se podává, že tam, kde je stát k hájení svých zájmů vybaven příslušnými organizačními složkami, není důvod, aby výkon svých práv a povinností z této oblasti přenášel na soukromý subjekt (advokáta); učiní-li tak, není důvodu uznat takto vzniklé náklady řízení jako náklady účelně vynaložené [srov. nálezy ze dne 9. 10. 2008 sp. zn. I. ÚS 2929/07
(N 167/51 SbNU 65), ze dne 24. 11. 2009 sp. zn. IV. ÚS 1087/09
(N 243/55 SbNU 349) a další]. Obdobné závěry Ústavní soud vztáhl též na některé další subjekty mimo stát, které jsou veřejnými institucemi (subjekty) hospodařícími s veřejnými prostředky, jako je kupř. Česká televize [nálezy ze dne 24. 7. 2013 sp. zn. I. ÚS 3344/12
(N 129/70 SbNU 193) či ze dne 18. 2. 2015 sp. zn. II. ÚS 1333/14
(N 36/76 SbNU 503)], fakultní nemocnice [nález ze dne 15. 12. 2011 sp. zn. I. ÚS 195/11
(N 215/63 SbNU 473)] nebo též Pozemkový fond České republiky [nález ze dne 19. 9. 2013 sp. zn. II. ÚS 1172/12
(N 165/70 SbNU 535)]. Ústavní soud však též konstatoval, že nelze a priori vyloučit výjimky z uvedeného pravidla neúčelnosti vynaložených nákladů na právní zastoupení státu či veřejných institucí i přesto, že jsou k hájení svých zájmů vybaveny příslušnými organizačními složkami. Vždy je třeba přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu, včetně předmětu sporu, jeho obtížnosti, souvislosti s běžnou agendou daného účastníka, atd. Předmětem sporu může být i právní problematika přímo nesouvisející s oblastí spravovanou daným účastníkem či velmi specializovaná, obtížná, dosud neřešená, s mezinárodním prvkem a podobně; v takových případech může být postup účastníka, který zvolí pro své zastupování specializovaného advokáta, shledán adekvátním.
Je třeba rovněž podotknout, že náhrada nákladů řízení, včetně posouzení jejich účelnosti, je ponechána primárně na úvaze obecných soudů, které v jednotlivých případech přihlížejí ke konkrétním okolnostem případu. Odůvodní-li soudy tyto své úvahy dostatečně, nelze jejich postup podle Ústavního soudu z hlediska základních práv a svobod považovat za svévolný, ani za nepřiměřený. Městský soud v napadeném rozsudku uvedl, že Vinařský fond není ústředním správním orgánem a není vybaven rozsáhlým administrativním aparátem.
Vinařský fond má omezené množství zaměstnanců (podle vyjádření Vinařského fondu k podanému odvolání zaměstnává pouze 6 osob, všechny bez právního vzdělání) a odškodňovací agenda se netýká výkonu jeho působnosti. I ve stěžovatelem odkazovaném rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn.
5 As 104/2019 Nejvyšší správní soud nepřiznal Vinařskému fondu náhradu nákladů řízení z toho důvodu, že přezkoumávaná agenda se týkala jeho působnosti: "Ačkoliv si je Nejvyšší správní soud vědom nízkého počtu zaměstnanců žalovaného i skutečnosti, že žádný z nich nemá právnické vzdělání, nelze odhlédnout od toho, že posuzovaná věc se přímo týká působnosti žalovaného, tedy poskytování podpory z Vinařského fondu."
16. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a v části směřující proti rozsudku městského soudu a rozsudku obvodního soudu podle § 43 odst. 1 písm. e) tohoto zákona jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. listopadu 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení:
Bc. Gabriela Uhlířová