Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele M. J., t. č. Věznice Všehrdy, zastoupeného Mgr. Josefem Benešem, advokátem, sídlem Na Bělidle 1117/7, Chomutov, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. srpna 2022 č. j. 6 To 247/2022-49 a usnesení Okresního soudu v Chomutově ze dne 5. května 2022 č. j. 2 PP 32/2022-34, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Chomutově, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem a Okresního státního zastupitelství v Chomutově, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným usnesením Okresní soud v Chomutově (dále jen "okresní soud") zamítl stěžovatelův návrh na podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Po zhodnocení provedených důkazů dospěl k závěru, že stěžovatel prokázal ve výkonu trestu své polepšení. Není však u něj dostatečně splněna podmínka předpokladu vedení řádného života. Ve výkonu trestu je již potřetí a trestán byl celkem třináctkrát. Jde o osobu dlouhodobě porušující právní předpisy a ani opakovaný výkon trestu u něj nevedl ke změně chování na svobodě. V minulosti byl jeden z jeho trestů přeměněn na trest domácího vězení, avšak nedokázal plnit jeho podmínky.
3. Proti usnesení okresního soudu podal stěžovatel stížnost, kterou Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením zamítl. Ztotožnil se přitom se závěrem okresního soudu, že ve stěžovatelově případě není dána dostatečná záruka vedení řádného života. V minulosti mu již byla dána možnost k nápravě, které však nevyužil. Samotné vedení věznice vyhodnotilo riziko recidivy jako "střední". Funkční sociální zázemí mohl mít stěžovatel již dříve, a přesto opakovaně páchal trestnou činnost. I přes pozitivní hodnocení stěžovatele není podle krajského soudu proces jeho nápravy doposud završen. K zlepšení stěžovatelova zdravotního stavu pak slouží jiné instituty, a nikoliv podmíněné propuštění.
4. Stěžovatel namítá, že soudy v dané věci postupovaly formalisticky. Soudy nezohlednily jiné okolnosti než jeho trestní minulost. Nemohly tak vyhodnotit významnou změnu v jeho životě. Nezohlednily ani váhu jeho prokazatelného polepšení ve výkonu trestu, dále jeho oddlužení, zajištěné bydlení a příjem (invalidní důchod). Nezabývaly se tím, že se omluvil a uhradil způsobenou škodu. Takový postup je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu. Soudy neuvedly důvody, pro něž očekávají, že by stěžovatel měl selhat znovu. Rovněž nevysvětlily, jakým způsobem by měl změnit své chování. Fakticky stěžovateli sdělily, že pro osobu, jako je on, není institut podmíněného propuštění určen.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94
(N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
7. Těžiště stěžovatelovy argumentace spočívá v tvrzení, že soudy svá zamítavá rozhodnutí založily na formalistickém hodnocení jeho trestní minulosti a ostatní (pozitivní skutečnosti) nezohlednily. Tomu však Ústavní soud nepřisvědčil.
8. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že samotná trestní minulost (u níž je navíc třeba zohlednit takové aspekty jako počet odsouzení v relativně nízkém věku pachatele) nebyla rozhodující pro zamítnutí stěžovatelova návrhu. Soudy hodnotily zejména stěžovatelovu neschopnost nepáchat trestnou činnost při pobytu na svobodě. Jako nedůvodné riziko recidivy neoznačila ani správa věznice ve své (jinak vesměs pozitivní) zprávě.
9. Z ústavněprávního hlediska je podstatné, že soudy nepřehlédly či nebagatelizovaly nějakou okolnost reálně prokazující změnu ve stěžovatelových povahových rysech. Spolehlivě prokázat takovou skutečnost může být sice náročné, avšak obtíže, které jsou u některých odsouzených s tímto prokazováním logicky spojeny, nemusí být s ohledem na mimořádnost institutu podmíněného propuštění vykládány ve prospěch odsouzeného a lze je podle ustálené judikatury Ústavního soudu chápat jako spravedlivý důsledek odpovědnosti za spáchaný trestný čin. Podle Ústavního soudu je tak v souladu s ústavním pořádkem, tíží-li důkazní povinnost o zbytnosti dalšího výkonu trestu pouze odsouzeného (zde se často mylně využívají konstrukce obsažené v zahraničních právních úpravách) a neuplatní-li se, zvláště v případě odsouzených, kteří již v minulosti prokázali opakovaně neschopnost zdržet se dalšího páchání trestné činnosti, zásada presumpce "automatické" nápravy (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2891/16
ze dne 20. 9. 2016; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz).
10. Vzhledem k opakovaným minulým selháním, kdy stěžovatel nedokázal dodržet podmínky řádného života na svobodě, jakož i relativní krátkosti výkonu trestu odnětí svobody, nelze dospět k závěru, že by soudy přehlédly či bagatelizovaly skutečnosti, které by dostatečně podporovaly pozitivní prognózu řádného vedení života. Osamoceně nemůže být takovou prognózou ani zhoršený zdravotní stav, který může být zvláště na svobodě naopak přidanou psychickou zátěží propuštěného. Je tedy třeba v budoucnu komplexně zhodnotit, zda má stěžovatel "vybudováno" nové, spolehlivější zázemí, paralyzující dřívější subjektivní příčiny páchání trestné činnosti. To ale nebylo ve stěžovatelově věci prozatím prokázáno.
11. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. listopadu 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu