Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Pavla Rychetského a JUDr. Miloslava Výborného ve věci stěžovatele R. P., zastoupeného JUDr. I. S., advokátkou, o ústavní stížnosti proti usnesení Okresního soudu v Břeclavi ze dne 23. ledna 2003, sp. zn. 11 T 503/2002 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. března 2003, sp. zn.9 To 105/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Ústavní soud obdržel dne 5. května 2003 ve lhůtě dle ustanovení § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), ústavní stížnost, kterou stěžovatel brojí proti usnesení Okresního soudu v Břeclavi ze dne 23. ledna 2003, sp. zn. 11 T 503/2002, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. března 2003, sp. zn. 9 To 105/2003. Stěžovatel namítá, že napadenými rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno jeho základní právo na osobní svobodu ve smyslu čl.
8 odst. 1 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále právo na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení § 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že dne 23. ledna 2003 požádal o propuštění z vazby, přičemž tuto žádost odůvodnil tím, že došlo k porušení jeho práva na osobní svobodu. Okresní soud v Břeclavi usnesením ze dne 23. ledna 2003, čj. 11 T 503/2002-1135, tuto žádost zamítl a s námitkou stěžovatele se vypořádal konstatováním, že právo stěžovatele na osobní svobodu porušeno nebylo.
Proti citovanému usnesení podal stěžovatel stížnost, kterou však blíže neodůvodnil, neboť jeho obhájkyně byla v té době hospitalizována, o čemž byl soud prvního stupně informován. Napadené usnesení bylo Krajským soudem v Brně přezkoumáno v neveřejném zasedání a usnesením ze dne 5. března 2003, sp. zn. 9 To 105/2003, byla stížnost stěžovatele zamítnuta, aniž by se stížnostní soud zabýval námitkou týkající se porušení základního práva stěžovatele na osobní svobodu. Stěžovatel namítá, že shora citovanými rozhodnutími soudů bylo zasaženo do jeho základního práva na osobní svobodu, neboť Okresní soud v Břeclavi nepostupoval důsledně podle ustanovení § 71 odst. 6 a 4 trestního řádu, rozhodl toliko o zamítnutí žádosti o propuštění z vazby a nerozhodl o ponechání stěžovatele ve vazbě, čímž porušil citovaná ustanovení trestního řádu.
Soud si, dle názoru stěžovatele, nepřípustným způsobem extenzivně vyložil ustanovení § 71 odst. 6 a 4 trestního řádu a porušil tak i právo stěžovatele na spravedlivý proces. V petitu ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud usnesení Okresního soudu v Břeclavi ze dne 23. ledna 2003, čj. 11 T 503/2002-1135, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. března 2003, sp. zn.9 To 105/2003, zrušil. Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost splňuje všechny potřebné formální zákonné požadavky, a proto nic nebrání projednání a rozhodnutí ve věci samé.
K vyjádření k ústavní stížnosti vyzval Ústavní soud účastníka řízení - Krajský soud v Brně a vyžádal si spis Okresního soudu v Břeclavi, sp. zn. 11 T 503/2002. Předsedkyně senátu Krajského soudu v Brně ve svém vyjádření odkázala na odůvodnění napadeného usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. března 2003, sp. zn. 9 To 105/2003, a dále na usnesení téhož soudu ze dne 5.3.2003, sp. zn. 9 To 104/2003, ve kterém jsou rozvedeny skutečnosti týkající se dodržení ustanovení § 71 odst 4 a 6 trestního řádu.
Senát Krajského soudu v Brně považuje ústavní stížnost stěžovatele za nedůvodnou a vyslovuje souhlas s rozhodnutím o ústavní stížnosti bez ústního jednání.
Ústavní soud se seznámil s obsahem spisu Okresního soudu v Břeclavi, sp. zn. 11 T 503/2002, zejména s napadenými usneseními obecných soudů, jakož i s dalšími rozhodnutími těchto soudů vztahujícími se k vazbě stěžovatele. Ze spisového materiálu vyplývá, že usnesením policejního rady Policie ČR, Služby kriminální policie a vyšetřování v Břeclavi, ze dne 3. července 2002, ČTS: ORBV-721/KPV-OOK-2002, bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele pro trestné činy vydírání podle § 235 odst. 1 a 2 lit. b) trestního zákona, porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1 a 2 trestního zákona, výtržnictví podle § 202 odst. 1 trestního zákona a pro pokus trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 a § 221 odst. 1 trestního zákona, to vše spáchané ve spolupachatelství ve smyslu § 9 odst. 2 trestního zákona
Usnesením Okresního soudu v Břeclavi ze dne 5. července 2002, sp. zn. 1 Nt 74/2002, byl stěžovatel vzat do vazby z důvodů uvedených v ustanovení § 67 lit. b) a c) trestního řádu Dne 13. září 2002 byla na stěžovatele podána k Okresnímu soudu v Břeclavi obžaloba pro trestné činy, pro které bylo proti němu zahájeno trestní stíhání. Současně byla podána obžaloba i na 12 spoluobviněných stěžovatele. Ústavní stížností napadeným usnesením Okresního soudu v Břeclavi ze dne 23. ledna 2003, sp. zn. 11 T 503/2002 (č.l.
1135), bylo rozhodnuto o žádosti stěžovatele o propuštění z vazby ze dne 22. ledna 2003. V této žádosti (č.l. 1082) stěžovatel nezpochybňoval existenci vazebního důvodu podle ustanovení § 67 lit. c) trestního řádu (koluzní vazební důvod ve smyslu ustanovení § 67 lit. b) trestního řádu byl u stěžovatele vypuštěn rozhodnutím Okresního soudu v Břeclavi ze dne 19. prosince 2002, sp. zn. 11 T 503/2002), nýbrž pouze namítal, že soud prvního stupně nerozhodoval podle ustanovení § 71 odst. 6 a 4 trestního řádu každých 30 dní o jeho ponechání ve vazbě či o jeho propuštění na svobodu a tato rozhodnutí nahrazoval rozhodováním o žádostech o propuštění z vazby, naposledy citovaným rozhodnutím ze dne 19.
prosince 2002, čímž, dle jeho názoru, zasáhl do základního lidského práva na osobní svobodu. Okresní soud v Břeclavi žádost stěžovatele napadeným usnesením zamítl podle § 72 odst. 3 trestního řádu V odůvodnění tohoto rozhodnutí soud rozvedl skutečnosti vedoucí k závěru, že vazební důvod podle ustanovení § 67 lit. c) trestního řádu u stěžovatele trvá i nadále a podrobně se vypořádal i s námitkou stěžovatele uplatněnou v žádosti o propuštění z vazby, tj. s tvrzeným porušením základního práva na osobní svobodu.
Proti usnesení, kterým byla žádost stěžovatele o propuštění z vazby zamítnuta, podali stěžovatel i přítomný obhájce JUDr. S. bezprostředně po jeho vyhlášení při hlavním líčení konaném dne 23. ledna 2003 stížnost (č.l. 1120). Tuto stížnost stěžovatel ani jeho obhájce blíže neodůvodnili. Krajský soud v Brně rovněž napadeným usnesením ze dne 5. března 2003, sp. zn. 9 To 105/2003, stížnost stěžovatele podle § 148 odst. 1 lit. c) trestního řádu zamítl (č.l. 1173).
Ve vztahu k tomuto rozhodnutí stěžovatel uvádí, že stížnost nemohl odůvodnit, neboť jeho obhájkyně byla v té době hospitalizována a dále namítá, že stížnostní soud se v přezkumném řízení nezabýval porušením jeho práva na osobní svobodu spočívajícím v tom, že Okresní soud v Břeclavi si nepřípustným způsobem extenzivně vyložil ustanovení § 71 odst. 4 a 6 trestního řádu
Námitky stěžovatele nejsou důvodné. U hlavního líčení dne 23. ledna 2003, kdy bylo vyhlášeno napadené usnesení Okresního soudu v Břeclavi z uvedeného dne, byl přítomen jako obhájce stěžovatele JUDr. Jan S., který soudu předložil substituční plnou moc k zastupování obhájkyně JUDr.
I. S. (č.l. 1110). JUDr. Jan S. byl nejen přítomen při vyhlášení předmětného usnesení, ale podal proti němu - vedle stěžovatele - i stížnost. Stěžovatel byl tedy řádně obhájcem v tomto řízení zastoupen a pokud následně nebyla podaná stížnost odůvodněna, nemůže se stěžovatel dovolávat nepřítomnosti či hospitalizace obhájkyně JUDr. S., neboť bylo na obhájci in substitutio JUDr. S., aby zajistil provedení úkonů nezbytných k plnému uplatnění práva stěžovatele na obhajobu, tj. mimo jiné zajistit odůvodnění podané stížnosti.
Pokud tak neučinil a rovněž stěžovatel nevyužil svého oprávnění a stížnost neodůvodnil sám, nelze z postupu soudu druhého stupně, který rozhodl o neodůvodněné stížnosti, dovozovat porušení práva na spravedlivý proces a domáhat se nápravy ústavní stížností. Ústavní soud nemůže přiznat oprávněnost ani námitce stěžovatele týkající se údajného nahrazování rozhodnutí podle ustanovení § 71 odst. 4 a 6 trestního řádu rozhodováním o žádostech stěžovatele o propuštění z vazby. Podle ustanovení § 71 odst. 5 trestního řádu je soud povinen nejpozději do 30 dnů ode dne podání obžaloby ve věci obviněného, který je ve vazbě, rozhodnout, zda se obviněný ve vazbě ponechává nebo se propouští z vazby na svobodu.
Podle ustanovení § 71 odst. 6 trestního řádu ponechá-li soud obviněného ve vazbě je povinen postupovat obdobně, jako je uvedeno v odstavci 4. (§ 71 odst. 4 trestního řádu - "Rozhodne-li státní zástupce, že obviněný se ponechává ve vazbě, je povinen nejpozději do tří měsíců od právní moci tohoto rozhodnutí znovu rozhodnout o tom, zda se obviněný ponechává i nadále ve vazbě, nebo zda se propouští z vazby na svobodu. Ponechat obviněného ve vazbě lze, jen pokud nebylo možné pro obtížnost věci nebo z jiných závažných důvodů trestní stíhání v této lhůtě skončit a propuštěním obviněného na svobodu hrozí, že bude zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního stíhání.")
Lze se samozřejmě ztotožnit s názorem stěžovatele, že není přípustné ustanovení § 71 odst. 6, 4 trestního řádu vykládat tak, že rozhodnutí dle citovaných ustanovení je možno nahradit rozhodnutím o žádosti obviněného o propuštění z vazby. V rámci rozhodování o žádosti o propuštění obviněného z vazby na svobodu soud především zkoumá, zda u obviněného i nadále trvají vazební důvody. Při rozhodování soudu o ponechání obviněného ve vazbě podle § 71 odst. 6 a 4 trestního řádu však existence některého z vazebních důvodů ve smyslu § 67 lit.
a) až c) trestního řádu je podmínkou nutnou, nikoliv však dostatečnou, neboť musí být současně splněny i další dvě kumulativně konstruované podmínky z ustanovení § 71 odst. 4 trestního řádu vyplývající. V dané věci se však Okresní soud v Břeclavi pochybení, které mělo dle ústavní stížnosti spočívat v nahrazení rozhodnutí podle ustanovení § 71 odst. 6 a 4 trestního řádu rozhodnutím o žádosti o propuštění z vazby, nedopustil. Obžaloba v přezkoumávané věci byla podána 13. září 2002, takže 30 denní lhůta stanovená v ustanovení § 71 odst. 5 trestního řádu skončila dne 13.
října 2002. Okresní soud v Břeclavi usnesením ze dne 8. října 2002, sp. zn. 11 T 503/2002 (č.l. 764), v souladu s citovaným ustanovením trestního řádu rozhodl, že se stěžovatel ponechává ve vazbě. Toto usnesení nabylo právní moci dne 22. října 2002. Lhůta tří měsíců vyplývající z ustanovení § 71 odst. 4 trestního řádu, v níž bylo třeba nejpozději rozhodnout o dalším ponechání stěžovatele ve vazbě, končila tedy dne 22. ledna 2003. I této povinnosti Okresní soud v Břeclavi dostál, neboť usnesením ze dne 17.
ledna 2003, sp. zn. 11 T 503/2002 (č.l. 1075), rozhodl podle § 71 odst. 6 trestního řádu s přihlédnutím k ustanovení § 71 odst. 4 trestního řádu, že se stěžovatel ponechává ve vazbě, neboť důvody vazby podle ustanovení § 67 lit. c) trestního řádu i nadále trvají. Usnesení bylo stěžovateli i jeho obhájkyni doručeno dne 23. ledna 2003 (č.l. 1081) a stěžovatel podal proti tomuto rozhodnutí stížnost (č.l. 1120). Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 5. března 2003, sp. zn. 9 To 104/2003 (č.l. 1170), byla stížnost stěžovatele podle § 148 odst. 1 lit.
c) trestního řádu zamítnuta. Rozhodnutí stížnostního soudu bylo stěžovateli doručeno dne 1. dubna 2003 a obhájkyni JUDr. Iloně S. dne 31. března 2003. Vzhledem ke shora uvedenému Ústavní soud konstatuje, že tvrzené nahrazování rozhodování o ponechání stěžovatele ve vazbě ve smyslu ustanovení § 71 odst. 4 a 6 trestního řádu rozhodováním o jeho žádostech o propuštění z vazby na svobodu neodpovídá skutečnosti. Soud prvního stupně ve stanovené lhůtě o ponechání stěžovatele ve vazbě rozhodl samostatným usnesením, které bylo stěžovateli i jeho obhájkyni doručeno.
Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že stěžovatel se zřejmě mýlí, pokud tvrdí, že soud je povinen dle citovaných ustanovení rozhodovat každých 30 dnů, neboť lhůta k rozhodnutí činí v těchto případech tři měsíce. Rozhodnutí obecných soudů o ponechání stěžovatele ve vazbě nejsou sice ústavní stížností napadána, naopak ústavní stížnost jejich existenci popírá, Ústavní soud přesto pro úplnost uvádí, že předmětná usnesení jsou v souladu s ustanovením § 134 odst. 2 trestního řádu řádně odůvodněna. V odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně (č.l.
1075) jsou uvedeny nejen konkrétní skutečnosti odůvodňující závěr, že vazební důvod podle ustanovení § 67 lit. c) trestního řádu u stěžovatele trvá i nadále, ale podrobně je odůvodněno i splnění obou podmínek vyžadovaných pro ponechání stěžovatele ve vazbě ustanovením § 71 odst.
4 věta druhá trestního řádu Krajský soud v Brně se ve svém rozhodnutí ztotožnil s odůvodněním napadeného rozhodnutí soudu prvního stupně a sám ještě doplnil odůvodnění, a to jak ve vztahu k trvajícímu vazebnímu důvodu podle ustanovení § 67 lit. c) trestního řádu, tak i ke splnění dalších podmínek vyžadovaných ustanovením § 71 odst. 4 trestního řádu
I když stěžovatel napadeným usnesením, kterými bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho žádosti o propuštění z vazby, nevytýká nedostatečné odůvodnění a nenamítá ani neexistenci vazebního důvodu podle § 67 lit. c) trestního řádu, Ústavní soud konstatuje, že z ústavněprávního hlediska nelze těmto rozhodnutím nic podstatného vytknout. Soud prvního stupně v usnesení ze dne 23. ledna 2003 rozvedl skutečnosti vedoucí k závěru o trvajícím vazebním důvodu u stěžovatele a řádně se vypořádal s námitkou týkající se údajně chybějícího rozhodování o ponechání stěžovatele ve vazbě, přičemž konkrétně citoval předmětná usnesení ze dne 8.
října 2002 a 17. ledna 2003. Krajský soud v Brně přezkoumal postup Okresního soudu v Břeclavi a se všemi jeho závěry, tedy i se způsobem vypořádání se s námitkou stěžovatele týkající se porušení jeho práva na osobní svobodu, se v plném rozsahu ztotožnil, takže opakování odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně by bylo nadbytečné. Ústavní soud, jak opakovaně zdůraznil ve svých rozhodnutích, není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů.
Do této činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, bylo-li pravomocným rozhodnutím soudu porušeno ústavně zaručené základní právo či svoboda. K takovému porušení by mohlo dojít v případě, že by obecné soudy při rozhodování o vazbě nevycházely ze zákonného procesněprávního a hmotněprávního rámce, přičemž v daném případě procesněprávní rámec je představován především principem řádného a spravedlivého procesu, jenž našel své konkrétní vyjádření, mimo jiné, v ustanovení § 134 odst. 2 trestního řádu
Po posouzení daného případu Ústavní soud dospěl k závěru, že soudy obou stupňů při rozhodování o žádosti stěžovatele o propuštění z vazby postupovaly v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu a důvod zásahu do osobní svobody stěžovatele je v odůvodnění napadených usnesení dostatečným způsobem konkretizován a odůvodněn, jak vyžaduje ustanovení § 134 odst. 2 trestního řádu S jedinou námitkou, kterou stěžovatel odůvodnil žádost o propuštění z vazby, tj. s tvrzeným porušováním ustanovení § 71 odst. 4, 5 a 6 trestního řádu, se soud prvního stupně jednoznačně vypořádal.
Ústavní soud po přezkoumání trestního spisu zjistil, že obecné soudy postupovaly ve shodě s citovanými ustanoveními trestního řádu, ve stanovených termínech o ponechání stěžovatele rozhodovaly a tato rozhodnutí byla stěžovateli i jeho obhájkyni vždy řádně doručena. Postupem obecných soudů a jejich rozhodnutími nedošlo k porušení příslušných trestněprocesních ustanovení a nebylo tudíž zasaženo ani do práva stěžovatele na osobní svobodu či do jiného ústavně chráněného práva nebo svobody.
Ústavní soud konstatuje, že v projednávané trestní věci postupem soudu při rozhodování žádosti stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu nedošlo k tvrzenému porušení ústavních práv stěžovatele zakotvených v čl. 8 odst. 2 a 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní stížnost stěžovatele je proto z ústavněprávního hlediska neopodstatněná. Ze shora uvedených důvodů senát Ústavního soudu ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 lit. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou mimo jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona). V Brně dne 14. ledna 2004
JUDr. Pavel Varvařovský předseda senátu