Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti Ing. R. H., a M. H., zastoupených Mgr. V. K., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 2. 2000, č.j. 5 A 142/99-16 a rozhodnutí ministra zemědělství ČR ze dne 29. 6. 1999, č.j. 2374/99-1000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 20. 4. 2000 se stěžovatelé domáhali, aby Ústavní soud nálezem zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 2. 2000, č.j. 5 A 142/99-16, jímž bylo zastaveno řízení o jejich žalobě proti rozhodnutí ministra zemědělství ČR ze dne 29. 6. 1999, č.j. 2374/99-1000, a dále zrušil i toto rozhodnutí ministra zemědělství. Posledně uvedeným rozhodnutím bylo k rozkladu města Mladá Boleslav a obce Dalovice zrušeno rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Ústředního pozemkového úřadu ze dne 26.
6. 1998, č.j. 3935/95-B-3153, vydané v mimoodvolacím řízení, a toto mimoodvolací řízení zastaveno, když ministr zemědělství dospěl k závěru, že mimoodvolací řízení nemělo být vůbec zahájeno, neboť ve věci uplatněného nároku na vydání pozemků bylo již pravomocně rozhodnuto příslušným Okresním pozemkovým úřadem Mladá Boleslav dne 21. 12. 1995 a toto rozhodnutí bylo rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 1997, sp.zn. 28 Ca 43/96 potvrzeno, a ohledně takto pravomocně skončené věci lze v mimoodvolacím řízení dle § 65 správního řádu zrušit rozhodnutí ve věci výlučně jen z jiných důvodů nezákonnosti, než jakými se v řízení o opravném prostředku zabýval soud, avšak taková situace v dané věci nenastala.
V odůvodnění své stížnosti, postrádajícím podrobnější ústavněprávní argumentaci, stěžovatelé zrekapitulovali dosavadní průběh řízení v jejich věci. Dle jejich přesvědčení právní názor Vrchního soudu v Praze, vyjádřený v napadeném usnesení, tj. že na přezkoumání rozhodnutí mimo odvolací řízení podle § 65 správního řádu není právní nárok, je nesprávný. Jsou toho názoru, že rozhodnutí, které ministr zemědělství zrušil, tj. rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Ústředního pozemkového úřadu ze dne 26.
6. 1998, č.j. 3935/95-B-3153, stejně jako samotné rozhodnutí ministra zemědělství, nejsou pouhými procesními rozhodnutími, ale jedná se o rozhodnutí ve věci, která měla být soudem přezkoumána. Z uvedeného dovozují, že napadenými rozhodnutími bylo zasaženo do jejich práva na vlastnictví zakotveného v čl. 11 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a do práva "na vydání věci podle zákona č. 221/91 Sb.". Poukázali též na čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky ("Ústava"), z něhož dovozují své právo na podání ústavní stížnosti.
Vrchní soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti v plném rozsahu odkázal na odůvodnění svého usnesení a dále uvedl, že neoponuje tomu, že stěžovatelé řádně uplatnili nárok na vydání pozemků podle zákona o půdě, ani tomu jejich názoru, že bylo postupem příslušných soudů rozhodujících postupně v řízení podle § 250l o.s.ř. o podaných opravných prostředcích rozhodnuto pravomocně v jejich neprospěch s argumentací více či méně polemickou. Svým usnesením toliko vyjádřil, že domoci se ochrany svých práv (v daném případě uznání nároku a vydání rozhodnutí, že jsou vlastníky předmětných pozemků) se za daného stavu věci nemohou postupem, který zvolili, protože nejde o postup, který k úspěšnému uplatnění práva zákon v daném případě stanovení (čl. 36 odst. 2 Listiny). V napadeném usnesení rovněž poukázal na způsob, jakým se mohli domoci svého práva. Poukázal na usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 154/98 a
I. ÚS 239/96 a dále uvedl, že považuje za nepřípustné, aby cestou mimoodvolacího řízení podle § 65 správního řádu orgán státní moci (správní úřad) "překročil" soud, a z týchž namítaných důvodů nezákonnosti, jež byly předmětem soudního přezkumu, rozhodnutí správního orgánu znovu přezkoumal, a vyslovil tak stran zákonnosti rozhodnutí jiný, popř. opačný závěr. Princip soudní kontroly zákonnosti správních aktů by tím byl zvrácen a ústavně nepřípustným způsobem narušena dělba moci mezi mocí výkonnou a soudní.
Obecné připuštění tohoto postupu by ve svém důsledku mohlo vést právě k opačnému účinku, totiž ke zrušení rozhodnutí potvrzených soudem státním úřadem, tedy i těch, jimiž soud rozhodl ve prospěch např. oprávněných osob dle zákona o půdě, a ve svém důsledku k anulování soudní kontroly zákonnosti správních aktů vůbec. Poukaz stěžovatelů na čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy není případný, když uvedeným článkem Ústava toliko konstituuje pravomoc Ústavního soudu o ústavní stížnosti rozhodnout. Poukaz na čl.
11 Listiny postrádá dle jeho názoru bližší argumentaci. Závěrem uvedl přesvědčení, že napadeným usnesením nedošlo k zásahu do ústavně zaručeného práva zakotveného v čl. 11 Listiny a že dovolat se ochrany tohoto práva mohli stěžovatelé již stížností podanou proti konečnému pravomocnému rozhodnutí ve věci samé, a navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl. a současně vyjádřil souhlas s upuštěním od ústního jednání.
Ministr zemědělství a výživy, jako vedlejší účastník, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti m.j. zrekapituloval dosavadní průběh řízení ve věci a vyjádřil důvody, jež ho vedly ke zrušení rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Ústředního pozemkového úřadu ze dne 26. 6. 1998, č.j. 3935/95-B-3153, vydaného v mimoodvolacím řízení, a k zastavení tohoto mimoodvolacího řízení. Poukázal na názor vyslovený v usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 2. 2000, č.j. 5 A 142/99-16, na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 4. 1998, č.j. 5 A 35/96-36 (Správní judikatura č. 2/99), jakož i na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 383/97 , týkající se vázanosti správních orgánů právním názorem soudu vysloveným v rozsudku. Závěrem vyjádřil souhlas s upuštěním od ústního jednání.
Ústavní soud si dále vyžádal spis Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 5 A 142/99 a spis Městského soudu v Praze, sp. zn. 28 Ca 43/96, a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost a návrhy s ní spojené je třeba jako neopodstatněné odmítnout, a to z následujících důvodů.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelů s výsledkem restitučního sporu, který pro ně vyzněl nepříznivě, přestože Městský soud v Praze, který rozhodoval o jejich odvolání proti rozhodnutí Okresního úřadu - okresního pozemkového úřadu Mladá Boleslav ze dne 21. 12. 1995, rozsudkem sice cit. rozhodnutí pozemkového úřadu potvrdil, nicméně v odůvodnění svého rozhodnutí vyslovil právní názor odlišný od právního názoru obsaženého v rozsudku Krajského soudu v Praze (k odvolání povinné osoby) a v podstatě dal za pravdu stěžovatelům ohledně jejich tvrzení, že jsou oprávněnými osobami.
Stěžovatelé fakticky též nesouhlasí se zastavením mimoodvolacího řízení, které původně vedlo k tomu, že Ministerstvo zemědělství - Ústřední pozemkový úřad rozhodnutím podle § 65 spr. řádu ze dne 26. 6. 1998 zrušil rozhodnutí Okresního úřadu - okresního pozemkového úřadu Mladá Boleslav ze dne 21. 12. 1995 a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí s odůvodněním, že stěžovatelé mají nárok na vydání nemovitostí, protože je nepochybné, že jsou oprávněnými osobami.
Pokud jde o ústavněprávní argumentaci tvrzením, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno ústavně zaručené základní právo stěžovatelů zakotvené v čl. 11 Listiny, s tímto tvrzením se Ústavní soud neztotožňuje, přičemž poukazuje na svoji obecně dostupnou judikaturu, z níž plyne, že uvedeným článkem je chráněno vlastnické právo jako takové, a nikoliv pouhý tvrzený nárok na ně. Současně podotýká, že nemohlo dojít k namítanému porušení práva "na vydání věci podle zákona č. 221/91 Sb.", neboť takové právo ústavně chráněno není.
Z těchto důvodů Ústavní soud nad rámec návrhu stěžovatelů posoudil, zda napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení práva na soudní ochranu zakotveného zejm. v čl. 36 odst. 2 Listiny, přičemž dospěl k závěru, že k zásahu do uvedeného ústavně zaručeného práva nedošlo. Není podstatné, zda Ústavní soud sdílí či nesílí právní názory obecných soudů, nicméně právní názor obsažený v odůvodnění napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 2. 2000, tj. že v mimoodvolacím řízení dle § 65 spr. řádu lze soudem již přezkoumávané rozhodnutí zrušit výlučně jen z jiných důvodů nezákonnosti, než byly důvody uplatňované v opravném prostředku projednávaném soudem, a dále že stěžovatelé měli a mohli využít možnost obrany proti pravomocně skončenému správnímu přezkumu rozhodnutí okresního pozemkového úřadu (tj. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9.
2. 2000) formou podání ústavní stížnosti, za ústavně zcela konformní.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 20. 10. 2000
JUDr. Vladimír Čermák předseda senátu