Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky M. O., zastoupené JUDr. Hanou Kordovou Marvanovou, advokátkou, sídlem Holšická 1458, Praha 21 - Újezd nad Lesy, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. listopadu 2024 č. j. 70 Co 242/2024-83, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a A. G. a nezletilého A. O., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení s tvrzením, že trpí celou řadou zcela zásadních vad, které ve svém souhrnu představují netolerovaný zásah do jejích základních práv, jakož i základních práv nezletilého vedlejšího účastníka (dále jen "nezletilý"), konkrétně je v rozporu s čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelka požádala o přednostní projednání věci z důvodu její naléhavosti a navrhla odložení vykonatelnosti napadeného usnesení.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že v řízení vedeném u Okresního soudu v Břeclavi (dále jen "okresní soud") pod sp. zn. 21 Nc 26009/2024 podal vedlejší účastník návrh na vydání předběžného opatření, kterým by byl upraven jeho styk s nezletilým. Okresní soud usnesením ze dne 16. 10. 2024 č. j. 21 Nc 26009/2024-10 jeho návrh zamítl (I. výrok) a nezletilému jmenoval opatrovníkem město B. (II. výrok). Okresní soud uvedl, že vydání předběžného opatření není nezbytné a že považuje za vhodnější vyčkat na rozhodnutí ve věci samé, které bude založena na komplexním posouzení důkazů, včetně výslechu nezletilého.
3. Proti usnesení okresního soudu podal stěžovatel odvolání, které Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") shledal důvodným, a proto napadeným usnesením změnil usnesení okresního soudu tak, že nařídil předběžné opatření, podle něhož je vedlejší účastník oprávněn se stýkat s nezletilým každý první lichý kalendářní víkend v měsíci od pátku 16.00 hodin do neděle 16.00 hodin a upravil předání nezletilého. Podle krajského soudu je třeba zatímně upravit vztahy vedlejšího účastníka a nezletilého, neboť nezletilý s vedlejším účastníkem žil přibližně po dobu dvou let, oslovoval ho "tati", měl k němu citový vztah, následně se stěžovatelka odstěhovala, nicméně pozitivní vztah zůstal zachován. Krajský soud zohlednil i skutečnost, že v péči vedlejšího účastníka je polorodý bratr nezletilého a rozhodnutím tak bude podpořeno vytvoření hlubší sourozenecké vazby.
4. Stěžovatelka při popisu skutkového a právního stavu uvedla, že mezi lety 2020 až 2023 byla v partnerském vztahu s vedlejším účastníkem, ve kterém se jim narodil syn. V říjnu 2023 byl tento partnerský vztah ukončen, stěžovatelka musela opustit společné bydliště, protože ji vedlejší účastník psychicky i fyzicky týral a napadal. Poté se vedlejší účastník začal domáhat styku s nezletilým, který je jejím synem z předchozího partnerského vztahu a vůči němuž není vedlejší účastník v žádném příbuzenském vztahu.
5. Napadené usnesení bylo podle stěžovatelky vydáno bez jakékoliv hlubší znalosti věci, bez provedení řádného dokazování, bez zjištění názoru a postoje samotného nezletilého a proti výslovně vyjádřenému odporu stěžovatelky, coby matky. Nezletilému je vnucováno umělé udržování pouta k cizímu člověku a fakticky je tak omezována možnost navazovat jiné vztahy a kontakty s osobami, které jsou aktivní součástí jeho života a členů rodiny nezletilého (zejména matka a otec nezletilého a prarodiče).
6. Využití navržených mimořádných institutů (přednostní rozhodnutí o ústavní stížnosti, odložení vykonatelnosti napadeného usnesení) je podle stěžovatelky plně namístě s ohledem na mimořádné okolnosti věci a s ohledem na ochranu nejlepšího zájmu dítěte.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené usnesení. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
8. K tvrzením stěžovatelky o porušení základních práv nezletilého (viz výše sub 1.) Ústavní soud dodává, že pro jeho procesní účastenství nebyly splněny procesní předpoklady. Nezletilý musí být zastoupen zákonným zástupcem a dále musí být zastupován na základě plné moci, která splňuje podmínky pro řízení před Ústavním soudem. Avšak vzhledem k výsledku řízení o ústavní stížnosti (viz níže), nebylo nutno učinit nezbytné procesní úkony k zastoupení nezletilého [obdobně usnesení ze dne 26. 1. 2021 sp. zn. IV. ÚS 3374/20 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz)].
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
10. Proces výkladu a použití podústavního práva bývá stižen kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471)].
11. Ústavní soud se ve své judikatuře opakovaně vyjádřil k rozhodování soudů o předběžných opatřeních a zdůraznil, že obecně nelze vyloučit způsobilost předběžného opatření, jako opatření prozatímní povahy, zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení. Nicméně předběžné opatření zpravidla nedosahuje takové intenzity, aby mohlo porušit ústavně zaručená práva účastníků řízení, neboť při rozhodování o jeho nařízení se nerozhoduje o jejich právech a povinnostech s konečnou platností, nýbrž jde o opatření dočasné, jímž není prejudikován konečný výsledek sporu.
Jeho účelem je zatímní úprava práv a povinností, která nevylučuje, že ochrana práv dotčenému účastníkovi bude posléze poskytnuta konečným rozhodnutím ve věci. Ústavní soud zastává názor, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření a jeho konkrétní podoby z hlediska správnosti přijatého řešení se jeho přezkumné pravomoci v zásadě vymyká a je věcí obecného soudu, neboť závisí na konkrétních okolnostech věci [srov. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98
(N 158/16 SbNU 171)]. Ústavnímu soudu tedy, z hlediska ústavněprávního, nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů o důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření, nýbrž je povolán pouze ke zjištění, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření, včetně rozhodnutí o jeho zamítnutí, mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny), a současně nebylo projevem svévole podle čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny [viz nálezy ze dne 4. 6. 2019 sp. zn. IV. ÚS 802/19
(N 106/94 SbNU 297), bod 13. a 14. odůvodnění, ze dne 25. 6. 2019 sp. zn. III. ÚS 743/19
(N 118/94 SbNU 400)]. Předmětem tohoto přezkumu může být i procesní postup, který rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření předcházel [např. nález ze dne 19. 1. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 16/09
(N 8/56 SbNU 69; 48/2010 Sb.)].
12. V kontextu těchto kritérií ústavněprávního přezkumu Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelkou napadené usnesení bylo vydáno příslušným orgánem a mělo zákonný podklad, přičemž důvody, pro které by je bylo možno označit jako svévolné, nejsou dány. Lze odkázat na příslušnou pasáž odůvodnění napadeného usnesení (srov. východiska pro úpravu styku dítěte s osobou společensky blízkou v bodech 6. až 8., vyhodnocení skutkových zjištění a z nich plynoucí závěry v bodě 9.). Z tohoto hlediska Ústavní soud neshledal, že by napadené usnesení svými právními důsledky bylo způsobilé porušit stěžovatelčina základní práva.
13. Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti bezprostředně po jejím podání, nebylo třeba reagovat na stěžovatelčiny další procesní návrhy.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. ledna 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu