Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje), soudce Josefa Fialy a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Daleros, s. r. o., sídlem Jiráskova 81/13, Olomouc, zastoupené Mgr. Stanislavou Jurčíkovou, advokátkou, sídlem Zelný trh 332/12, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2023 č. j. 21 Cdo 1169/2023-257, I. výroku usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 23. prosince 2022 č. j. 40 Co 201/2022-201 a I. výroku usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 11. března 2022 č. j. 49 EXE 3033/2021-157, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Tvoje Adresa, s. r. o., sídlem Sokolská 584/11, Olomouc, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, resp. jejich jednotlivých výroků, s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 2 odst. 4 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Olomouci (dále jen "okresní soud") zastavil exekuci prováděnou soudním exekutorem JUDr. Janem Bohutínským, Exekutorský úřad Trutnov, sídlem Ječná 479, Trutnov, na základě pověření okresního soudu ze dne 18. 1. 2021 č. j. 49 EXE 3033/2021-21 (napadený I. výrok). Zbývajícími výroky rozhodl o povinnosti oprávněné stěžovatelky zaplatit soudnímu exekutorovi a povinné vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení (II. a III. výrok).
3. K odvolání stěžovatelky rozhodl Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") tak, že usnesení okresního soudu v I. výroku, v části, týkající se zastavení exekuce v rozsahu jejího provádění prodejem zástavy (tj. tam specifikovaných nemovitostí) za účelem uspokojení pohledávky zástavního věřitele ve výši 238 175 Kč za Dobroslavou Sklenářovou z titulu smluvní pokuty podle tam uvedené zástavní smlouvy, potvrdil (napadený I. výrok). V části I. výroku, týkající se zastavení exekuce v rozsahu jejího provádění prodejem zástavy za účelem uspokojení pohledávky zástavního věřitele ve výši 132 302,55 Kč za Jiřím Sklenářem z titulu smluvní pokuty podle tam uvedené smlouvy o úvěru, usnesení okresního soudu zrušil a v tomto rozsahu mu věc vrátil k dalšímu řízení (II. výrok).
4. Krajský soud vyšel mimo jiné ze zjištění, že stěžovatelka do předmětného vztahu vstoupila na základě smlouvy o postoupení pohledávky, kterou na ni předchozí věřitelka postoupila svoji pohledávku za dlužníky Dobroslavou a Jiřím Sklenářovými. Vzhledem k tomu, že Dobroslava Sklenářová prodala zastavené nemovitosti nynější vedlejší účastnici, byla stěžovatelkou vyzvána k zaplacení smluvní pokuty ve výši 238 175 Kč, tj. 50 % z jistiny úvěru. Jejím jednáním totiž mělo dojít k porušení zástavní smlouvy, podle níž se zástavce zavazuje, že po dobu trvání zástavního práva bez předchozího souhlasu věřitele neuzavře smlouvu o zřízení zástavního práva, předkupního práva, věcného břemene, nájemního nebo jiného užívacího či obdobného práva a že nemovitosti nepřevede, ani je jiným způsobem nezcizí. Důvodem pro rozhodnutí okresního soudu o zastavení exekuce ve vztahu ke smluvní pokutě ze zástavní smlouvy vůči Dobroslavě Sklenářové byl závěr, že sjednaná smluvní pokuta ve výši 50 % z jistiny úvěru byla nepřiměřeně vysoká, a s ohledem též na další zjištění ve věci proto rozporná s dobrými mravy. Krajský soud měl na rozdíl od něho za to, že podstatnou pro posouzení věci byla platnost zmíněných ujednání o smluvních pokutách obsažených v zástavní smlouvě ze dne 18. 10. 2013 a smlouvě o úvěru. K tomu odkázal na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, podle níž zástavní právo zásadně nebrání vlastníku zástavy (zástavnímu dlužníkovi) nakládat se zástavou. Zástavní dlužník proto může zástavu zcizit, znovu ji zastavit či s ní nakládat obdobným způsobem. Ujednání, kterými byl zástavní dlužník v rozporu se zákonem v takovém nakládání se zástavou omezen, jsou neplatná podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen "zákon č. 40/1964 Sb."), za jehož účinnosti byla posuzovaná zástavní smlouva uzavřena. Jelikož je neplatnost podle uvedeného ustanovení neplatností absolutní, měl krajský soud za to, že z popsaného smluvního ujednání nemohla vzniknout žádná pohledávka. Jestliže proto soudní exekutor prováděl exekuci prodejem zástavy, mimo jiné k uspokojení neexistující pohledávky představované smluvní pokutou za Dobroslavou Sklenářovou, bylo nutno nařízenou exekuci zastavit. V tomto rozsahu proto krajský soud rozhodnutí okresního soudu o zastavení exekuce potvrdil, byť z jiného důvodu, než ke kterému dospěl okresní soud.
5. V části týkající se zastavení exekuce ve vztahu ke smluvní pokutě ze smlouvy o úvěru vůči Jiřímu Sklenářovi krajský soud dospěl k závěru, že odůvodnění okresního soudu postrádá přesvědčivost a přezkoumatelnost. Z tohoto důvodu rozhodnutí okresního soudu v této části zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
6. Proti usnesení krajského soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné. Shledal, že stěžovatelkou přednesená otázka, "zda ujednání, jímž se zástavce zavazuje, že po dobu trvání zástavního práva bez předchozího písemného souhlasu zástavního věřitele nezcizí předmět zástavy, je neplatné ve smyslu § 39 zákona č. 40/1964 Sb., ve znění zákonné úpravy účinné ode dne 1. 1. 2001", je v souladu s jeho ustálenou rozhodovací praxí a že není důvodu přistoupit k její změně.
Nejvyšší soud odkázal na svá předchozí rozhodnutí, v nichž dospěl k závěru o neplatnosti takových ujednání, a uzavřel, že ani změněná právní úprava, účinná od 1. 1. 2001, na uvedeném závěru nic nezměnila. Shodný právní názor, vyslovený již za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, byl následně přijat i v pozdějších rozhodnutích. Se stěžovatelčinou námitkou, že je zapotřebí právní závěry obsažené v dřívější judikatuře přehodnotit, se Nejvyšší soud neztotožnil. Přestože dal stěžovatelce zapravdu v jejích odkazech na důvodovou zprávu k § 1315 občanského zákoníku, nesouhlasil se závěry, které z ní dovozovala.
To, že zákonodárce se při úvaze o možnosti zařazení ujednání o omezení převodu nemovitostí v zástavní smlouvě mezi tzv. zakázaná ujednání rozhodl nevyužít závěry dosavadní judikatury, je jeho výsadním oprávněním; skutečnost, že nová právní úprava umožňuje jiný náhled na řešenou problematiku, není důvodem pro změnu rozhodovací praxe týkající se překonané právní úpravy.
7. Stěžovatelka uvádí, že Nejvyšší soud dlouhodobě zastává právní názor, že zcizení zástavy není porušením zástavní smlouvy, přičemž smluvní ujednání, které by dlužníkům takovou dispozici zapovídalo, by bylo absolutně neplatné podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb. Dřívější rozhodnutí, z nichž i nadále vychází, se však vztahují k právní úpravě účinné přede dnem 1. 1. 2001, kdy nebyla problematika zástavního práva řádně upravena zákonem, a tuto mezeru tak zaplňovala rozhodovací praxe soudů. S účinností od 1. 1. 2001 však byla právní úprava doplněna o § 169 uvedeného zákona, který obsahoval výčet v zástavních smlouvách neplatných ujednání. Tento výčet je podle stěžovatelčina názoru taxativní, přičemž ujednání omezující možnost nakládat s nemovitostmi zatíženými zástavním právem v něm uvedeno není. Stěžovatelka dále odkazuje na důvodovou zprávu k občanskému zákoníku, z níž vyplývá, že úmyslem zákonodárce bylo do budoucna nezakotvit zákaz těchto ujednání. Nejvyšší soud však i přesto nadále uplatňuje své dřívější závěry, ačkoliv neodpovídají soudobé právní úpravě a ačkoliv je namístě jejich překonání. Stěžovatelka Nejvyššímu soudu vytýká, že své závěry dostatečně a přesvědčivě neodůvodnil. Jde-li o rozhodnutí nižších soudů, ani ty podle stěžovatelky nesplnily požadavky na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí.
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
9. Ústavní soud v zásadě nezasahuje do rozhodovací pravomoci soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy, ale soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83, čl. 90 až 92 Ústavy). Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla porušena ústavně chráněná práva nebo svobody jeho účastníka. Ústavní soud naopak není povolán k tomu, aby podával závazný výklad zákona nebo jeho výklad podaný soudy sjednocoval, případně již sjednocený výklad přehodnocoval, jak po něm žádá stěžovatelka v nynější věci. K tomu je příslušný zejména Nejvyšší soud (§ 14 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů), na který se může účastník řízení za tímto účelem obrátit - toho ostatně využila i stěžovatelka.
10. Přehodnocení výkladu právních předpisů soudy za situace, kdy nedojde k jejich změně, není vyloučeno, představuje však závažný zásah do právní jistoty, jehož závažnost je nutno posuzovat z hlediska individuální situace.
11. Ačkoliv je nutno připustit, že Ústavní soud v zásadě rozumí stěžovatelčiným výhradám, nic to nemění na tom, že závěr Nejvyššího soudu, že ve věci nebyly shledány dostatečně závažné důvody pro změnu ustáleného právního názoru, nadto vztahujícího se toliko k dřívější právní úpravě, z ústavněprávního hlediska přece jen obstojí. Stejně tak obstojí i napadené části rozhodnutí nižších soudů, resp. krajského soudu, který při posouzení věci vycházel z nepřekonané judikatury Nejvyššího soudu.
12. S ohledem na vyslovený závěr o udržitelnosti úvah Nejvyššího soudu lze pro stručnost odkázat na odůvodnění jeho usnesení, v němž je reagováno na konkrétní stížnostní tvrzení, byť způsobem, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje.
13. Ústavní soud k tomu pro úplnost dodává, že i v případě, že by byl přístup Nejvyššího soudu shledán neústavním, nic by to na stěžovatelčině právním postavení bez dalšího neměnilo, neboť by i tak byl dán důvod k zastavení exekuce v příslušném rozsahu, a to pro rozpor smluvní pokuty s dobrými mravy. K tomu lze poukázat na úvahy okresního soudu, rozvedené zejména v bodu 37 odůvodnění jeho usnesení, z nichž vyplývá, že nejenže smluvní pokuta byla sjednána v nepřiměřené výši (50 % z celkové částky poskytnutého úvěru), ale že o její nemravnosti svědčily i další ve věci učiněná zjištění.
Původní zástavní dlužnice byla v postavení spotřebitele a v době uzavření zástavní smlouvy již byla ve starobním důchodu; z její výpovědi pak vyplývalo mimo jiné to, že o bližších podrobnostech uzavírané smlouvy nevěděla a že při jejím podpisu nebyla seznámena s ujednáním o smluvní pokutě. S ohledem na tato zjištění by se tak stěžovatelka fakticky nedočkala příznivějšího výsledku exekučního řízení ani tehdy, ztotožnil-li by se Ústavní soud s její argumentací, zaměřenou výlučně na platnost ujednání omezujících možnost nakládat se zástavou.
14. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. listopadu 2023
Radovan Suchánek, v. r. předseda senátu