Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky Libuše Gálové, zastoupené JUDr. Jaroslavem Dubenským, advokátem, sídlem Pravdova 1113, Jindřichův Hradec, proti II. výroku rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. června 2024 č. j. 19 Co 538/2024-499, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníka řízení, a Štefana Gála, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení II. výroku rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") s tvrzením, že jím byla porušena její základní práva zaručená čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Jindřichově Hradci (dále jen "okresní soud") vypořádal společné jmění manželů (stěžovatelky a vedlejšího účastníka) tak, že konkrétní věci přikázal do výlučného vlastnictví vedlejšího účastníka (I. výrok), uložil mu povinnost zaplatit stěžovatelce na vyrovnání podílu ze zaniklého společného jmění manželů částku 1 137 625,50 Kč (II. výrok), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (III. výrok) a stěžovatelce i vedlejšímu účastníku nahradit České republice náklady řízení po 10 711,30 Kč (IV. a V. výrok). V odůvodnění okresní soud konstatoval, že stěžovatelka unesla důkazní břemeno o tom, že specifikované věci byly nabyty za trvání manželství, ale vedlejšímu účastníku se nepodařilo prokázat, že by částka 280 000 Kč, která byla použita na zaplacení kupní ceny, nepatřila do společného jmění manželů. O nákladech řízení rozhodl okresní soud v souladu se stanoviskem pléna Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2023 sp. zn. Pl. ÚS-st. 59/23 (302/2023 Sb.), podle něhož je obecným východiskem pro rozhodování o nákladech řízení princip, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení vůči jinému účastníku, nejsou-li k tomu dány zvláštní důvody; takové důvody okresní soud v dané věci neshledal.
3. K odvolání stěžovatelky i vedlejšího účastníka krajský soud změnil rozsudek okresního soudu způsobem, který popsal v I. výroku, napadeným II. výrokem rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů v řízení před soudy obou stupňů a rozhodl o povinnosti stěžovatelky a vedlejšího účastníka zaplatit náhradu nákladů řízení státu na účet okresního soudu (III. a IV. výrok). I podle krajského soudu stěžovatelka prokázala, že nemovité věci, které měl soud vypořádat, byly nabyty za trvání manželství a na vedlejším účastníkovi bylo, aby prokázal skutečnosti, které by nabytí do společného jmění manželů vylučovaly.
Okresní soud přitom podle krajského soudu na základě provedeného dokazování učinil právní závěr o tom, že vedlejší účastník řízení neprokázal, že by od svých rodičů obdržel dar ve výši 280 000 Kč, za něž by byly sporné věci nabyty. Jako správné krajský soud hodnotil i rozhodnutí okresního soudu o náhradě nákladů řízení, neboť okresní soud postupoval podle stanoviska sp. zn. Pl. ÚS-st. 59/23, přitom odkázal na právní větu tohoto stanoviska, podle níž v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví mající povahu iudicii duplicis, není-li žaloba zamítnuta, zpravidla nelze určit, který účastník měl ve věci plný úspěch [§ 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o.
s. ř.")]. Je proto obecným východiskem pro rozhodování o nákladech řízení souladným s ochranou vlastnického práva a práva na soudní ochranu, aby žádný z účastníků neměl právo na náhradu nákladů řízení vůči jinému účastníku, ledaže by proto byly zvláštní důvody spočívající například v obstrukčním jednání jednoho z účastníků řízení. K tomu krajský soud uvedl, že i když stěžovatelka vedlejšímu účastníkovi nabízela uzavření dohody o vypořádání společného jmění manželů, ve které by se částka vypořádacího podílu pohybovala kolem 550 000 Kč, vedlejší účastník uváděl důvody, pro které na dohodu nemohl přistoupit; namítal, že nemovité věci se nenachází ve společném jmění manželů.
I když důkazní břemeno o této skutečnosti neunesl, nelze jeho jednání označit za obstrukční z hlediska ústavněprávní ochrany svobodného výkonu vlastnického práva. Proto se podle krajského soudu uplatní obecné východisko Ústavního soudu, že v daném typu řízení je přiznání náhrady nákladů řízení některému z účastníků výjimkou a naopak nesení břemene vlastních nákladů řízení má být v takovém typu sporů pravidlem.
4. V ústavní stížnosti stěžovatelka nejprve zdůrazňuje, že vedlejšímu účastníku před podáním žaloby zaslala ve smyslu § 142a o. s. ř. předžalobní výzvu a v soudním řízení bylo rozdělení majetku mezi účastníky provedeno podle jejího návrhu. Spor mezi účastníky řízení nebyl sporem o vypořádání zaniklého společného jmění manželů (konkrétních nemovitých věcí), nýbrž byl to spor týkající se přímo nemovitých věcí jako takových; šlo o určení vlastnictví k nemovitým věcem, kde je úspěch či neúspěch ve sporu zřejmý. Kritérium úspěchu ve věci při rozhodování o náhradě nákladů řízení měly obecné soudy ve prospěch stěžovatelky použít i podle odkazovaného stanoviska sp. zn. Pl. ÚS-st. 59/23, neboť stěžovatelka měla ve věci plný úspěch, ale s ohledem na výše popsaný charakter sporu týkající se ve skutečnosti samotného vlastnického práva (nikoliv vypořádání společného jmění manželů), zde byly i zvláštní důvody pro to, aby obecné soudy o nákladech řízení rozhodly podle kritéria úspěchu ve věci. Vedlejší účastník navíc po celou dobu řízení úmyslně nepravdivě tvrdil, že nemovité věci do společného jmění manželů nepatří, což bylo nepravdivé skutkové tvrzení, které bylo možné jednoduše ověřit, a nešlo tak o žádnou složitou právní otázku, ve které by se mohl vedlejší účastník mýlit. Mezi účastníky řízení nebyl sporný způsob vypořádání nemovitých věcí, vyplývající přímo ze zákona. Stěžovatelka vedlejšímu účastníkovi navrhovala, aby jejich zaniklé společné jmění ke sporným nemovitým věcem bylo vypořádáno tak, že tyto věci připadnou do vlastnictví vedlejšího účastníka s tím, že na vypořádací podíl uhradí stěžovatelce násobně menší částku - asi 550 000 Kč - než musel uhradit podle soudního rozhodnutí. Aby stěžovatelka obecným soudům rozhodnutí o náhradě nákladů řízení ulehčila, navrhovala vzít jako základ pro výpočet hodnoty jednoho úkonu § 8 odst. 6 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, tedy pro výpočet náhrady nákladů řízení vycházet toliko z jedné poloviny hodnoty vypořádávaných nemovitých věcí. Proto se stěžovatelka domnívá, že rozhodnutí obecných soudů, respektive ústavní stížností napadený výrok, není spravedlivé.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí obsahující napadený výrok. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
6. Ústavní soud nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť podle čl. 83 Ústavy je soudním orgánem ochrany ústavnosti, nikoliv součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení nebyly dotčeny ústavně chráněné práva a svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za řádně vedené. Taková pochybení Ústavní soud v posuzované věci nezjistil.
7. Ústavní soud připomíná, že při posuzování rozhodování o náhradě nákladů řízení postupuje trvale nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení přistupuje pouze výjimečně, neboť náhrada nákladů řízení je ponechána především na úvaze obecných soudů, které v jednotlivých případech přihlížejí ke konkrétním okolnostem věci.
8. Ke stěžovatelčině názoru, že - vzhledem k jejímu úspěchu ve sporu a k postoji vedlejšího účastníka, zpochybňujícího sporné nemovité věci jako součást společného jmění manželů, ač nešlo o řízení o vypořádání společného jmění manželů - Ústavní soud v první řadě uvádí, že do rozhodování o nákladech řízení ve sporech o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví významně zasáhlo stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 59/23, podle něhož se v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví použije pravidlo plného úspěchu a neúspěchu procesních stran v řízení pouze tehdy, zamítá-li soud návrh na zrušení spoluvlastnictví.
Rozhodne-li soud o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, lze výjimečně postupovat podle § 142 odst. 3 o. s. ř., odůvodňují-li to konkrétní okolnosti věci. Výjimku z obecného použití § 142 odst. 2 o. s. ř. na řízení typu iudicium duplex by měly tvořit případy, kdy jde o obstrukční chování spoluvlastníka, účastník řízení se nezajímá o konstruktivní vyřešení věci nebo jde o šikanózní výkon práva. V tomto případě však soud musí přesvědčivě vyložit, proč se v konkrétním případě rozhodl uložit účastníkovi řízení zaplatit druhému účastníkovi náhradu nákladů řízení podle § 142 odst. 3 o.
s. ř. Právní závěry obsažené ve stanovisku se vztahují rovněž na řízení o vypořádání společného jmění manželů (srov. bod 46.).
9. Ústavní soud je vázán svými vlastními názory a rozhodnutími, a to nejen z hlediska jejich obsahu, nýbrž i z hlediska intertemporálních účinků, proto se závěry stanoviska sp. zn. Pl. ÚS-st. 59/23 plně uplatní i pro nyní posuzovanou ústavní stížnost.
10. Ústavní soud považuje odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu za ústavně souladné a odpovídající zvláštní povaze řízení typu iudicii duplicis. Ve stěžovatelčině věci krajský soud vysvětlil, proč se rozhodl závěry uvedeného stanoviska bezezbytku aplikovat. Proti jeho postupu stěžovatelka žádnou přesvědčivou argumentaci (natož ústavněprávní povahy) nenabízí. Skutečnost, že to byl vedlejší účastník, kdo argumentoval pro závěr, že sporné nemovité věci do společného jmění manželů vůbec nepatří, nemůže být sama o sobě důvodem pro to, aby obecný soud podle stanoviska pléna Ústavního soudu nepostupoval, byť se tato argumentace vedlejšího účastníka ukázala jako lichá.
Na správnosti postupu krajského soudu rovněž nemůže nic změnit ani stěžovatelčin odkaz na § 8 odst. 6 advokátního tarifu, podle něhož - bez zohlednění později přijatého stanoviska - platí, že ve věcech vypořádání společného jmění manželů se vychází z poloviny hodnoty všech jednotlivých věcí, pohledávek a dluhů, které strany učinily předmětem vypořádání.
11. Ústavní soud nezjistil, že by stěžovatelkou vytýkaná pochybení vedla k porušení jejích ústavně zaručených práv, a proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 9. října 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu