Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka, soudce Josefa Fialy a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Libuše Krafft, proti výroku II usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. července 2023 č. j. 4 Cmo 38/2023-906 a výroku II usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. ledna 2023 č. j. 75 Cm 85/2007-866, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Mgr. Milana Edelmanna, sídlem Petržílkova 2707/38, Praha 13 - Stodůlky, správce konkursní podstaty úpadce Bytového družstva Salve 10 "v likvidaci", jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení výroků o nákladech řízení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na účinné opravné prostředky podle čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny a právo na legitimní očekávání podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Vedle toho požaduje, aby Ústavní soud "uložil soudu povinnost nahradit výrok II. o nákladech řízení ústavně konformním způsobem".
2. Stěžovatelka (žalobkyně) se proti vedlejšímu účastníkovi řízení (žalovanému) domáhala nahrazení projevu vůle uzavřít smlouvu k převodu bytu a nebytových prostor. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") ústavní stížností napadeným usnesením řízení z důvodu litispendence zastavil (výrok I) a stěžovatelce uložil nahradit vedlejšímu účastníkovi řízení náklady řízení ve výši 65 457,50 Kč (výrok II). Městský soud zjistil, že stěžovatelka se ve věci vedené u téhož soudu pod sp. zn. 16 Cm 24/2003 stejného nároku domáhala proti úpadci (Bytové družstvo Salve 10 "v likvidaci"). Vedlejší účastník řízení, jako správce konkursní podstaty úpadce, vstoupil do tohoto dříve zahájeného řízení na místo úpadce ke dni 20. 10. 2022, a to na základě návrhu stěžovatelky na pokračování řízení [§ 14 odst. 1 písm. c) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů]. Dříve zahájené řízení tak tvoří překážku zahájeného řízení podle § 83 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). O nákladech řízení rozhodl městský soud podle § 146 odst. 2 věty první o. s. ř., když dovodil, že stěžovatelka zavinila zastavení řízení.
3. K odvolání stěžovatelky i vedlejšího účastníka řízení Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným usnesením usnesení městského soudu ve výroku I o zastavení řízení potvrdil (výrok I). Výrok II o náhradě nákladů řízení změnil tak, že vedlejšímu účastníkovi řízení právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal (výrok II). Dále rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III). K zastavení řízení uvedl, že překážka věci zahájené představuje neodstranitelný nedostatek podmínek řízení (§ 104 odst. 1 o.
s. ř.), které soud zkoumá z úřední povinnosti. Proto je nepodstatná skutečnost, zda takovou námitku uplatnil účastník řízení, a tím méně je významná skutečnost, že účastník řízení na takové námitce trvá, nebo ji vezme zpět. Ohledně náhrady nákladů řízení se vrchní soud ztotožnil se závěrem městského soudu, že stěžovatelka zavinila zastavení řízení, neboť to byla ona, kdo podal dva návrhy se stejným předmětem řízení a kdo nereagoval na skutečnost, že nastala v těchto řízeních totožnost účastníků (po vstupu vedlejšího účastníka řízení do řízení vedeného pod sp. zn. 16 Cm 24/2003).
Uložení povinnosti stěžovatelce k náhradě nákladů řízení však považoval za nepřiměřeně tvrdé, a proto výjimečně aplikoval ve prospěch stěžovatelky § 150 o. s. ř.
4. Stěžovatelka namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Postup obecných soudů, které schematicky shledaly procesní zavinění zastavení řízení u stěžovatelky, jež jako první upozornila na existující nedostatek podmínek řízení (překážku věci zahájené), považuje za přepjatě formalistický. Upozorňuje, že překážka věci zahájené nastala až v okamžiku, kdy v průběhu řízení vedeného u městského soudu pod sp. zn. 16 Cm 24/2003 zemřel likvidátor Bytového družstva Salve 10 "v likvidaci" a soud přivolil ke vstupu vedlejšího účastníka do řízení. Vrchnímu soudu dále vytýká, že nerozhodl, resp. ve svém rozhodnutí nevyřešil další platby stěžovatelky (vrácení soudního poplatku za žalobu pro zmatečnost, vrácení zálohy na odměnu správce konkursní podstaty a vrácení jistoty uhrazené při vydání předběžného opatření). Další důvod pro zrušení napadených rozhodnutí spatřuje v překážce věci rozsouzené. Podle stěžovatelky nemohly městský a vrchní soud rozhodovat o nákladech řízení za období od podání žaloby, tj. ode dne 26. 3. 2007 do dne 31. 8. 2020, kdy o nich, podle názoru stěžovatelky, pravomocně rozhodl Nejvyšší soud, a to rozsudkem z téhož dne č. j. 29 Cdo 4633/2018-697, jímž zrušil rozsudky (rozsudek vrchního soudu ze dne 7. 6. 2018 č. j. 11 Cmo 66/2016-633 a rozsudek městského soudu ze dne 6. 9. 2016 č. j. 75 Cm 85/2007-567) předcházející usnesením o zastavení řízení, jichž se týká tato ústavní stížnost.
5. V doplnění ústavní stížnosti ze dne 12. 11. 2023 stěžovatelka informovala Ústavní soud, že proti nákladovým výrokům městského soudu a vrchního soudu podala žalobu pro zmatečnost podle § 229 odst. 2 písm. b) o. s. ř. z důvodu existence překážky věci pravomocně rozhodnuté, kterou spatřuje ve vydání výše uvedeného kasačního rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 4633/2018.
6. Ústavní soud se nejprve zabýval splněním procesních předpokladů řízení. Brojila-li stěžovatelka proti výroku II usnesení městského soudu a výroku II usnesení vrchního soudu, Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný v rozsahu, kterým napadá výrok II usnesení vrchního soudu. V rozsahu napadajícím výrok II usnesení městského soudu Ústavní soud příslušný není, neboť nelze rušit to, co již bylo změněno (výrokem II usnesení vrchního soudu). Navrhovala-li stěžovatelka, aby Ústavní soud uložil soudu povinnost nahradit výrok o nákladech řízení ústavně konformním způsobem, jde o návrh, k jehož projednání Ústavní soud není příslušný. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva [§ 75 odst. 1 a contrario zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Stěžovatelka je advokátkou a v souladu se stanoviskem pléna ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 (ST 42/79 SbNU 637; č. 290/2015 Sb.; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz), tak není vyžadováno, aby byla v řízení před Ústavním soudem zastoupena advokátem.
7. Ústavní soud dále dodává, že stěžovatelčino sdělení o podání žaloby pro zmatečnost nemá na projednání této ústavní stížnosti vliv. Jak se podává ze stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2008 sp. zn. Pl. ÚS-st. 26/08 (ST 26/51 SbNU 839), které se týká vztahu mezi žalobou pro zmatečnost a přípustností ústavní stížnosti, je ústavní stížnost nepřípustná pouze v případech, kdy je možno podat žalobu pro zmatečnost podle § 229 odst. 4 o. s. ř., nikoliv na případy ostatní, tj. mj. i stěžovatelkou uváděný důvod zmatečnosti podle § 229 odst. 2 písm. b) o. s. ř. Podání žaloby pro zmatečnost pro posouzení stávající věci toliko znamená, že těmi zmatečnostními námitkami, které stěžovatelka uplatnila i v ústavní stížnosti, se Ústavní soud nemohl zabývat. V daném případě šlo o námitku týkající se existence překážky věci pravomocně rozhodnuté.
8. Ústavní soud úvodem připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
9. Stěžovatelka brojí proti těm výrokům napadených rozhodnutí, které se týkají náhrady nákladů řízení. Ústavní soud se ve své předchozí judikatuře náklady řízení opakovaně zabýval, přičemž zdůraznil, že z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele [srov. např. nález ze dne 15. 10. 2012 sp. zn. IV. ÚS 777/12
(N 173/67 SbNU 111)]. Otázka náhrady nákladů řízení tak může dosáhnout ústavněprávní roviny teprve v případě zásadního zásahu do majetkových práv stěžovatele nebo extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení [srov. např. nález ze dne 10. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 1862/13
(N 118/73 SbNU 821)]. Možnosti ústavněprávního přezkumu se vyčerpávají posouzením, zda právní názor obecného soudu lze považovat za rozumný, a tudíž nikoli libovolný nebo svévolný nebo jinak extrémně chybný [nález ze dne 6. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 3497/13
(N 75/73 SbNU 341)].
10. Stěžovatelka v prvé řadě nesouhlasí se závěrem obecných soudů, které shledaly procesní zavinění zastavení řízení na její straně. K tomu Ústavní soud připomíná, že v případě zastavení řízení se uplatní obecné pravidlo § 146 odst. 1 písm. b) o. s. ř. spolu se speciálním pravidlem § 146 odst. 2 o. s. ř. Rozhoduje-li soud o náhradě nákladů řízení v usnesení, kterým řízení zastavuje, zabývá se vždy nejprve tím, zda některá ze stran sporu zastavení řízení nezavinila svým jednáním. Z uvedeného je zřejmé, že otázka procesního zavinění zastavení řízení a z toho vyvozovaný závěr o náhradě nákladů řízení je věcí použití a výkladu podústavního práva, jehož přezkum Ústavnímu soudu v zásadě nepřísluší, resp. vede obvykle k závěru o neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
11. V nyní posuzované věci obecné soudy shledaly zavinění zastavení řízení na straně stěžovatelky, neboť to byla ona, kdo podal duplicitní žalobu na nahrazení projevu vůle. K tomu Ústavní soud podotýká, že zavinění zastavení řízení pro nedostatek podmínek řízení lze zásadně vždy přičíst žalobci, a to v důsledku plného uplatnění zásady dispoziční [k tomu nález ze dne 3. 9. 2013 sp. zn. II. ÚS 2864/12
(N 157/70 SbNU 453), bod 17]. Podle názoru Ústavního soudu skutečnost, že překážka věci zahájené nastala až v důsledku úmrtí likvidátora Bytového družstva Salve 10 "v likvidaci" a následném vstupu vedlejšího účastníka řízení do dříve započatého řízení vedeného u městského soudu pod sp. zn. 16 Cm 24/2003, čímž došlo k totožnosti předmětu řízení i účastníků řízení, nehraje v úvahách o procesním zavinění stěžovatelky roli. V této souvislosti nelze přehlédnout, že o hrozbě překážky litispendence stěžovatelka nepochybně věděla.
Městský soud totiž z důvodu litispendence řízení zastavil již usnesením ze dne 3. 8. 2008 č. j. 75 Cm 85/2007-89, které však vrchní soud k odvolání stěžovatelky změnil usnesením ze dne 4. 2. 2009 č. j. 7 Cmo 407/2008-119 tak, že se řízení nezastavuje. Důvodem pro nezastavení řízení byla skutečnost, že v té době ještě nebyla shoda účastníků řízení na straně žalované (ve věci sp. zn. 16 Cm 24/2003 bylo žalovaným Bytové družstvo Salve, "v likvidaci"; v nyní posuzované věci sp. zn. 75 Cm 85/2007 byl žalovaným tehdejší správce konkursní podstaty úpadce Bytového družstva Salve, "v likvidaci", Ing.
Václav Pelikán). Vrchní soud v uvedeném rozhodnutí č. j. 7 Cmo 407/2008-119 dokonce výslovně poukázal na to, že překážka litispendence by mohla nastat v situaci, kdyby na základě návrhu správce konkursní podstaty úpadce, případně žalobkyně (tedy stěžovatelky), bylo v řízení vedeném pod sp. zn. 16 Cm 24/2003 pokračováno a správce konkursní podstaty by se v souladu s § 14 odst. 1 písm. c) zákona o konkursu a vyrovnání stal účastníkem řízení místo úpadce. A k této situaci došlo v důsledku návrhu samotné stěžovatelky na pokračování řízení vedeného pod sp. zn. 16 Cm 24/2003.
12. Je pravdou, že městský soud v podstatě vůbec nesdělil, v čem spatřuje procesní zavinění stěžovatelky na zastavení řízení, ale toto pochybení napravil vrchní soud, který sice stručně, ale naprosto výstižně a srozumitelně zdůvodnil, proč stěžovatelka zavinila zastavení řízení, ale i proč je za daných okolností namístě použití § 150 o. s. ř. V jeho postupu tak nelze spatřovat porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
13. Poukazovala-li stěžovatelka, že napadenými usneseními nebylo rozhodnuto o vrácení soudního poplatku nebo složené jistoty, pak je třeba podotknout, že tyto položky mohou být soudem vráceny i dodatečně (srov. § 10 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, popř. § 75b o. s. ř.).
14. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl, a to zčásti podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu pro svou nepříslušnost a ve zbývající části, neboť nezjistil porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 21. listopadu 2023
Radovan Suchánek v. r. předseda senátu