Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické, ve věci stěžovatele Ing. J. Š., právně zastoupeného advokátem JUDr. Jindřichem Bellingem, Husitská 70, Praha 3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2009 sp. zn. 30 Cdo 3248/2007, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2007 sp. zn. 12 Co 413/2006 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 31. 1. 2006 sp. zn. 22 C 210/2002, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře již mnohokrát vymezil rozsah svých pravomocí ve vztahu k obecné pravomoci soudů a konstatoval, že je vždy nutno vycházet z teze, podle níž není Ústavní soud součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu tedy vykonávat dohled či dozor nad rozhodovací činností obecných soudů a nelze jej tedy vnímat jako další odvolací orgán. Do pravomoci obecných soudů by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen v těch případech, kdyby jejich právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Ústavní soud není další odvolací instancí.
Co se týče námitek stěžovatele stran zásadního právního významu věci, je třeba ho odkázat na již ustálenou judikaturu, podle které v případě, kdy Nejvyšší soud dovolání podané podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu odmítne, je Ústavní soud oprávněn přezkoumat pouze to, zda označený soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení, tj. zda bylo respektováno právo dovolatele, aby byl jeho návrh stanoveným postupem projednán. Řečeno jinými slovy, zabývá se pouze tím, zda v daném případě nedošlo k odmítnutí spravedlnosti (denegatio iustitiae).
Ústavní soud však nemůže přezkoumávat vlastní obsah rozhodnutí Nejvyššího soudu, tedy zda se ve věci jednalo o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, neboť jde o dovolací důvod, který svým smyslem přesahuje ten který posuzovaný případ. Posouzení „zásadního významu“ právní stránky případu je věcí nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 Ústavy, přičemž posouzení odchylnosti či novosti v rozhodování soudů přísluší plně Nejvyššímu soudu, jemuž náleží sjednocování judikatury obecných soudů.
Neumožnění přípustnosti dovolání podle uvedeného důvodu tedy nelze považovat za odepření soudní ochrany a porušení základních práv a svobod. Za situace, kdy je předmětná ústavní stížnost zcela prosta jakékoli ústavněprávní argumentace, neshledává Ústavní soud žádný důvod, pro který by bylo možno závěry obecných soudů zpochybnit. Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než předmětnou ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 8. října 2009
Vlasta Formánková předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu