Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelky Denisy Mrázkové, zastoupené JUDr. Karlem Mateřánkou, advokátem, sídlem Rooseveltova 10/9, Plzeň, proti výroku II. usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 8. června 2021 č. j. 11 Co 11/2021-325, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, a Doc. MUDr. Zdeňka Novotného, CSc. a Bc. Moniky Novotné, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení usnesení Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") s tvrzením, že usnesení krajského soudu ve výroku II. považuje za "protiústavní", kdy tímto rozhodnutím bylo zasaženo do jejího práva zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že proti stěžovatelce bylo před Okresním soudem Plzeň-město (dále jen "okresní soud") vedeno řízení o žalobě vedlejších účastníků. Rozsudkem okresního soudu ze dne 9. 6. 2020 č. j. 17 C 27/2018-291 byla stěžovatelce uložena povinnost uhradit vedlejším účastníkům částku 44 600 Kč s příslušenstvím, žaloba byla zamítnuta v části týkající se vydání vestavné hydroponie umístěné v bydlišti vedlejších účastníků. Stěžovatelka proti tomuto rozhodnutí podala odvolání.
Žalobci vzali žalobu zpět dne 31. 5. 2021 s ohledem na rozhodnutí o úpadku stěžovatelky (usnesení krajského soudu ze dne 23. 3. 2021 č. j. KSPL 66 INS 4814/2021-A-8) a zvážení veškerých procesně právních možností. Stěžovatelka se zpětvzetím žaloby souhlasila, proto krajský soud napadené rozhodnutí okresního soudu zrušil a řízení zastavil (výrok I.) a výrokem II. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Dospěl k závěru, že jsou splněny podmínky pro výjimečnou aplikaci § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, s ohledem na konkrétní okolnosti projednávané věci.
Žalobci ke zpětvzetí žaloby přistoupili teprve poté, co v průběhu odvolacího řízení došlo k rozhodnutí o úpadku stěžovatelky. Řízení bylo přerušeno dle § 140a odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb. o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, kdy v řízení nelze pokračovat po dobu, po kterou trvají účinky rozhodnutí o úpadku. Za této situace žalobci dospěli k přesvědčení, že další vedení řízení v této věci nemá smysl, neboť by k uspokojení pohledávky žalobců nevedlo.
Krajský soud shledal důvody hodné zvláštního zřetele dle § 150 občanského soudního řádu, pro které stěžovatelce nepřiznal náhradu nákladů řízení, ke zpětvzetí žaloby došlo z důvodu spočívajícího v chování žalované. Stěžovatelka za trvání nalézacího řízení sama "účelově zahájila insolvenční řízení formou oddlužení", o čemž žalobce nijak neinformovala, žalobci tak do insolvenčního řízení včas nepřihlásili svoji pohledávku a ztratili naději na úspěšné vymožení svého nároku, byť jejich žaloba mohla být po právu.
3. Po rekapitulaci řízení před obecnými soudy stěžovatelka tvrdí, že napadený výrok, kterým jí nebyly přiznány náklady řízení, je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, je výrazem svévole při rozhodování soudu a zasahuje do jejích ústavně zaručených práv a svobod. S výše uvedeným rozhodnutím nesouhlasí a považuje jej za věcně a právně nesprávné, neboť podle jejího názoru krajský soud zásadním způsobem zjevně a neodůvodněně vybočil z výkladového a aplikačního standardu, jenž je v soudní praxi respektován a představuje nepředvídatelnou libovůli. Domnívá se, že jí mělo být přiznáno právo na náhradu nákladů řízení, čemuž by měl minimálně předcházet postup soudu, který by poskytl stěžovatelce prostor k vyjádření k zamýšlenému uplatnění moderačního práva dle § 150 občanského soudního řádu. Krajský soud takový postup zvolil, aniž by to žalobci navrhovali a rozhodnutí bylo pro ni o to více překvapivé a nepředvídatelné.
4. Stěžovatelka nesouhlasila s tvrzením krajského soudu, že účelově zahájila insolvenční řízení, aby oddálila svoji povinnost k plnění, a poznamenala, že žalobci měli možnost přihlásit svoji pohledávku do insolvenčního řízení, což neučinili, poukázala na zásadu "právo patří bdělým". Přisvědčila krajskému soudu v tom, že neinformovala žalobce o probíhajícím insolvenčním řízení, ale ona nemá žádnou právní informační povinnost a pohledávku žalobců nikdy neuznávala a nadále neuznává. Stěžovatelka považuje závěry krajského soudu za nepřezkoumatelné pro nedostatek odůvodnění, resp. se opírají o důvody, které nevyplývají ze soudního spisu. Argumentuje nálezy Ústavního soudu [nález sp. zn. II. ÚS 736/12 ze dne 2. 10. 2013 (N 171/71 SbNU 35); nález sp. zn. III. ÚS 1971/18 ze dne 25. 9. 2018 (N 158/90 SbNU 583); nález sp. zn. IV. ÚS 2738/10 ze dne 23. 11. 2010 (N 235/59 SbNU 391); nález sp. zn. III. ÚS 727/2000 ze dne 17. 5. 2001 (N 75/22 SbNU 145); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz], a navrhuje, aby Ústavní soud výrok II. usnesení krajského soudu zrušil.
5. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
6. Ústavní soud připomíná, že právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. l Listiny je porušeno, je-li komukoli upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich použití jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95
(U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jsou-li právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádném možném výkladu odůvodnění nevyplývají, nebo zakládá-li porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při použití práva), porušení základního práva nebo svobody. To platí rovněž pro náklady řízení, které představují integrální součást rozhodovacího procesu. Žádný z uvedených závěrů nelze v nyní posuzované věci učinit.
7. Obsahem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky se závěrem krajského soudu, kterým rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
8. V přezkoumávané věci žalobci procesně zavinili zastavení řízení, neboť ke zpětvzetí žaloby nedošlo pro chování stěžovatelky, kterým by po podání žaloby uplatněný nárok uspokojila. Stěžovatelka by tak měla mít vůči žalobcům podle § 146 odst. 2 občanského soudního řádu právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení. Krajský soud ale dospěl k závěru, že uložení této povinnosti žalobcům, kteří z procesního hlediska zavinili zastavení řízení, by bylo nepřiměřeně tvrdé a nespravedlivé. Ve výjimečných případech z důvodů hodných zvláštního zřetele, nemusí soud účastníku, který by jinak měl právo na náhradu nákladů řízení, tuto náhradu zcela nebo zčásti nepřiznat.
Při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, soud přihlíží k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení. Významné z hlediska užití § 150 občanského soudního řádu jsou rovněž okolnosti, které vedly k uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2018 sp. zn. 32 Cdo 304/2018).
9. Z uvedeného je zřejmé, že posouzení zavinění zastavení řízení i předpokladů výjimečného nepřiznání náhrady nákladů je předmětem podústavního práva, jehož použití a výklad jsou svěřeny obecným soudům. Ústavní soud není oprávněn do řešení těchto otázek zásadně vstupovat, neboť by šlo o nepřípustný zásah do rozhodovací kompetence ústavně nezávislých orgánů. Výjimku by představovalo např. porušení procesních pravidel zakládající zásah do práva na soudní ochranu nebo učinění extrémních závěrů, které by vybočovaly z interpretačních metod, či vůbec nemohly mít oporu ve skutkových zjištěních.
10. Ústavní soud k argumentaci stěžovatelky vztahující se k zavinění zastavení řízení žalobci zdůrazňuje, že je třeba posuzovat výhradně z procesního hlediska. V tomto smyslu je konstruován § 146 odst. 2 občanského soudního řádu, který jako jedinou alternativu k uložení povinnosti žalobce hradit náklady řízení žalovanému normuje situaci, kdy byl pro chování žalovaného vzat zpět návrh podaný důvodně. Z odůvodnění usnesení krajského soudu je zřejmé, že tato otázka byla předmětem posouzení a krajský soud uzavřel, že v průběhu odvolacího řízení došlo k rozhodnutí o úpadku stěžovatelky, tímto rozhodnutím bylo řízení ze zákona přerušeno, v řízení nebylo možné pokračovat po dobu, po kterou trvají účinky rozhodnutí o úpadku.
Za této situace žalobci dospěli k přesvědčení, že další vedení řízení v této věci nemá smysl, neboť by k uspokojení pohledávky žalobců vést nemohlo, proto žalobu vzali zpět. Krajský soud shledal důvody hodné zvláštního zřetele dle § 150 občanského soudního řádu, pro které není na místě stěžovatelce přiznat náhradu nákladů řízení.
11. K podmínkám aplikace § 150 občanského soudního řádu Ústavní soud dlouhodobě judikuje, že jeho smyslem je odstranění zjevné nespravedlnosti a nepřiměřené tvrdosti vůči účastníkům [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 2. 3. 2006 sp. zn. II. ÚS 237/05
(N 48/40 SbNU 433)]. V ústavní stížnosti stěžovatelka nesouhlasí se závěrem krajského soudu pro užití moderačního práva a tvrdí, že krajský soud se nevypořádal s její argumentací. Z odůvodnění usnesení krajského soudu se podává, že krajský soud se možností aplikace moderačního práva řádně zabýval a uzavřel, že chování stěžovatelky shledal účelové. Za této situace považoval krajský soud, bez ohledu na poměry vedlejších účastníků řízení, za nespravedlivé, aby bylo stěžovatelce přiznáno právo na náhradu nákladů řízení vůči vedlejším účastníkům.
12. Ústavní soud uzavírá, že v postupu krajského soudu nelze spatřovat ústavněprávní nedostatky a neshledal ani procesní námitky stěžovatelky důvodnými. Její argumentace je výhradně skutkové povahy nebo polemikou s právními závěry vyslovenými v napadeném usnesení, což však k důvodnosti ústavní stížnosti nepostačuje, odkaz na nálezy Ústavního soudu neshledal přiléhavé.
13. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. ledna 2022
Josef Fiala v. r. předseda senátu