Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Tomáše Kučery, zastoupeného JUDr. Janem Brožem, Ph.D., LL.M., advokátem, sídlem Teplého 2786, Pardubice, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. června 2025 č. j. 10 As 137/2024-49 a proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. června 2024 č. j. 30 A 24/2024-90, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a Krajského úřadu Královéhradeckého kraje, sídlem Pivovarské náměstí 1245/2, Hradec Králové, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 2 odst. 3 a 4 Ústavy, čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1, čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že vedlejší účastník rozhodnutím ze dne 24. 1. 2024 č. j. KUKHK 33282/UP/2023-6 (KH) zamítl stěžovatelův návrh na vydání územního rozhodnutí pro umístění stavby rodinného domu na specifikovaném pozemku nacházejícím se na území Krkonošského národního parku (dále jen "KRNAP") s odkazem na nesouhlasné závazné stanovisko Správy KRNAP, která argumentovala přítomností geomorfologicky cenných jevů, konkrétně spodních morén v podloží pozemku.
3. Proti rozhodnutí vedlejšího účastníka podal stěžovatel žalobu, kterou Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Krajský soud přezkoumával závěry Správy KRNAP a shledal je zákonné a správné, přičemž zdůraznil, že závazná stanoviska dotčených orgánů ochrany přírody nejsou podrobena zásadě volného hodnocení důkazů a že správní orgán, který vede řízení, je těmito stanovisky vázán. Krajský soud se vypořádal s námitkami stěžovatele týkajícími se porušení zásady materiální pravdy i s tvrzením, že závazná stanoviska vedlejšího účastníka i Správy KRNAP nejsou řádně odůvodněna. Dospěl k závěru, že Správa KRNAP i vedlejší účastník svůj nesouhlas se stavebním záměrem stěžovatele přesvědčivě a podrobně odůvodnily. Kvalitu a věrohodnost znaleckého posudku zpracovaného na objednávku stěžovatele krajský soud zhodnotil jako nedostačující mj. i proto, že stanoviska dotčených orgánů ochrany přírody vycházela z vlastní dlouhodobé znalosti dané lokality. Krajský soud odmítl i stěžovatelovu argumentaci odkazující na umístění stavby na nedalekém pozemku a v této souvislosti konstatoval, že každé umístění stavby v chráněné lokalitě musí být posuzováno individuálně s tím, že geologické a geomorfologické poměry se na jednotlivých pozemcích podstatně liší.
4. Následnou kasační stížnost stěžovatele proti rozsudku krajského soudu Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Nejvyšší správní soud zjistil, že řada argumentů vznesených stěžovatelem byla uvedena až v kasační stížnosti, přestože je bylo možné uplatnit již v řízení před krajským soudem, proto se jimi nemohl zabývat; to se týká zejména námitky o údajné absenci bezprostředního posouzení pozemku stěžovatele Správou KRNAP i argumentu o legitimním očekávání vyplývajícím z údajného předchozího povolení stavby na nedalekém pozemku.
Nejvyšší správní soud poukázal rovněž na to, že Správa KRNAP v závazném stanovisku řádně vysvětlila, že na pozemku stěžovatele se nachází cenná spodní moréna, kterou dovozovala ze tří důvodů: pozemek stěžovatele je situován přímo uprostřed Vlčího dolu, na nedalekém pozemku bylo při výkopech odtěženo velké množství morénových bloků indikující přítomnost morény i v podloží pozemku stěžovatele a přítomnosti morény odpovídá i morfologie terénu. Nejvyšší správní soud tedy nejenom nehodnotil závazné stanovisko Správy KRNAP jako nepřezkoumatelné, nýbrž zdůraznil, že bylo logicky a podrobně odůvodněno.
V dané souvislosti Nejvyšší správní soud rovněž vyvrátil námitku stěžovatele, že by absence fyzické návštěvy na jeho pozemku zaměstnanci Správy KRNAP měla zakládat zásadní vadu; naopak konstatoval, že z obsahu stanoviska je zcela zřejmé, že danou lokalitu Správa KRNAP zná. Nejvyšší správní soud rovněž upozornil, že zpracovatel znaleckého posudku vypracovaného na objednávku stěžovatele zjistil pouze to, že na pozemku není viditelná žádná moréna, ovšem ostatní své úvahy vedl spíše teoreticky.
5. Stěžovatel namítá, že v řízení, z něhož vzešla napadená rozhodnutí, došlo k závažnému porušení jeho základních práv. Oba soudy se nedostatečně zabývaly jeho námitkami, zejména námitkou týkající se absence bezprostředního a konkrétního posouzení jeho pozemku Správou KRNAP. Příslušné orgány vycházely pouze z obecných domněnek vztahujících se k lokalitě jako celku, což podle stěžovatele představuje zásadní rozdíl od znaleckého posudku, který nechal vypracovat a který se zaměřuje konkrétně na jeho pozemek. Správa KRNAP nikdy dostatečně neprokázala, že se na jeho pozemku skutečně nacházejí cenné spodní morény, a místo toho pouze spekulovala o jejich potenciálním výskytu. Stěžovatel dále namítá porušení zásady materiální pravdy a tvrdí, že odpovědnost za zjištění skutkového stavu byla protiprávně přenesena na něj samotného. Stěžovatel poukazuje na to, že správní orgány ho fakticky vyzývaly, aby prokázal absenci morény - tedy negativní skutečnost - což podle něj odporuje správnímu řádu. Stěžovatel tvrdí, že mu byla správními orgány a soudy uložena povinnost, kterou mu zákon neukládá. Oba soudy se nedostatečně vypořádaly s jeho námitkami o porušení zásady materiální pravdy, kdy jejich rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná z důvodu nedostatku řádného odůvodnění. Stěžovatel rovněž namítá zásah do svého vlastnického práva, kterýžto podle něho není proporcionální, a zdůrazňuje rozpor mezi postupem vůči jeho pozemku a postupem vůči okolním pozemkům, na nichž bylo umožněno stavět. Stěžovatel poukazuje na své legitimní očekávání založené tím, že město Pec pod Sněžkou jím koupený pozemek prodávalo s možností jeho stavebního využití. Postupem orgánů veřejné moci naopak prakticky došlo k vyvlastnění jeho pozemku bez náhrady.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí (správních) soudů nebo orgánů, není samo o sobě významné, je-li namítána jejich věcná nesprávnost.
8. Podle zjištění Ústavního soudu obsahuje ústavní stížnost námitky, které stěžovatel uplatnil ve správním řízení, přičemž správní soudy se s touto argumentací - vzdor jeho přesvědčení - řádně vypořádaly. Stěžovatel na odůvodnění napadených rozhodnutí dostatečně nereaguje. Z napadených soudních rozhodnutí je zjevné, z jakých odborných podkladů orgán ochrany přírody a krajiny vycházel při formulaci svého stanoviska, že se na pozemku stěžovatele nachází významná moréna. Její význam je přitom dán zejména jejím umístěním na území Krkonoš a v širším slova smyslu i na území Evropy.
V napadených rozhodnutích je také vysvětleno, že tato moréna není přímo viditelná a její existenci tedy nelze bez dalšího dokázat, avšak v řízení byla předložena řada odborných důkazů podporujících závěry o její existenci - např. letecký laserový model reliéfu krajiny. Ve věci stěžovatele tedy byl zjištěn skutkový stav neodporující zásadě materiální pravdy, na kterou se stěžovatel opakovaně odvolává. Proto neobstojí ani jeho tvrzení, že po něm správní orgány fakticky požadovaly doložení negativní skutečnosti.
V napadených rozhodnutích je rovněž vysvětleno, proč se v průběhu času orgány ochrany přírody a krajiny přiklonily k tomu, že morénu na daném území je třeba chránit, byť byla v minulosti narušena velkým množstvím lidské činnosti; právě proto bylo zapotřebí zatím nedotčeným částem poskytnout náležitou ochranu.
9. Stěžovatelova opakovaná námitka, že stav na jeho pozemku nemohly příslušné orgány dostatečně posoudit, jestliže ho nenavštívily, není opodstatněná, neboť stav pozemku byl dostatečně objasněn jinými důkazy. Omezení, která v této souvislosti vznikají stěžovateli, nejsou neproporcionální, protože v napadených rozhodnutích je s ohledem na stavební záměr stěžovatele výslovně vysvětleno, že by jeho realizací došlo k porušení zatím nepoškozených částí morény. Proporcionalita uvedeného omezení ve vztahu ke stěžovateli je pak dána i tím, že se může domáhat - pokud splní zákonem stanovené podmínky - náhrady za omezení, která mu ochrana přírody a krajiny způsobuje; v této souvislosti jsou stěžovateli k dispozici náhrady jak podle právních předpisů vztahujících se ke stavebnímu řízení, tak podle předpisů ochrany přírody a krajiny.
10. Ostatně krajský soud v napadeném rozsudku poznamenal, že pro věc stěžovatele nebylo rozhodné, zda s umístěním stavby souhlasil orgán územního plánování, neboť pozemek stěžovatele byl i v územním plánu kvalifikován jako místo s velmi vysokým výskytem přírodních hodnot a stěžovatel tak musel počítat s tím, že jeho stavební záměr bude posuzován i z hlediska ochrany přírody a krajiny. Správní soudy v napadených rozhodnutích rovněž reagují na stěžovatelovu argumentaci, která se opírá o to, že na okolních pozemcích bylo dovoleno stavět a jemu dovoleno stavět není, přičemž objasnily, že jednotlivé pozemky není možné jednoduše srovnávat, protože navíc - jak již bylo uvedeno - ochrana přírody se v dané lokalitě v průběhu času měnila.
11. Ústavní soud uzavírá, že ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, proto dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. listopadu 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu