Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti M.R. a B.R., oba zastoupeni advokátem JUDr. B.P., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1841/96, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 31. 5. 1994, sp. zn. 12 Co 494/93, za účasti Nejvyššího soudu ČR, zastoupeného předsedou senátu JUDr. M.P., CSc., jako účastníka řízení,
takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Ústavnímu soudu byla dne 17. 7. 1997 doručena ústavní stížnost, která směřuje proti výše uvedeným rozhodnutím s tvrzením, že došlo k porušení čl. 1 Ústavy České republiky a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v důsledku toho též čl. 90 Ústavy.
Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti, rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 20. 5. 1993, č. j. 6 C 412/92-16, byl zamítnut návrh stěžovatelů, aby K., bylo uznáno povinné uzavřít s nimi dohodu o vydání věcí, a to konkrétně uvedených nemovitostí v k.ú. K. V průběhu odvolacího řízení pak stěžovatelé upravili žalobní petit tak, aby bylo povinné osobě uloženo vydat předmětné nemovitosti. Soud II. stupně změnu žaloby připustil a rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že žalobu o vydání týchž nemovitostí zamítl.
Obecné soudy dospěly totiž k závěru, že nebyla splněna podmínka stanovená § 6 odst. 1 písm. k) zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, tj., že ke znárodnění uvedených nemovitostí došlo v rozporu s tehdy platnými zákonnými předpisy. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali stěžovatelé dovolání na základě ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu. To však bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR odmítnuto jako nepřípustné s odůvodněním, že v obou případech došlo k zamítnutí žalob, neboť nebyly splněny podmínky příslušného restitučního zákona a jednalo se tak o zcela rovnocenné způsoby uplatnění nároků, a proto nemohlo dojít ke změně rozhodnutí ve věci samé.
Základní námitkou ústavní stížnosti je to, že obecné soudy se důsledně nezabývaly tvrzenými okolnostmi s ohledem na možnost postupu - aplikace zákona č. 87/1991 Sb. nebo s ohledem na výsledky dokazování-aplikace zákona č. 92/1991 Sb. Stěžovatelé poukázali rovněž na to, že v praxi obecných soudů nebyl v té době ustálen jednotný názor na posuzování případů, kdy předmětem znárodnění se staly též nemovitosti, které do znárodnění byly začleněny v rozporu s tehdy platnými předpisy. Stěžovatelé mají za to, že jejich ústavní stížnost je přípustná a pro případ, že by bylo posuzováno, že tato stížnost s ohledem na odmítnutí dovolání přípustná není, navrhují, aby Ústavní soud ve smyslu ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ji neodmítl, ústavní stížnosti vyhověl a zrušil obě napadená rozhodnutí.
Soudce zpravodaj si v souladu s postupem stanoveným v ustanovení § 42 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon"), vyžádal vyjádření od Nejvyššího soudu ČR. Předseda senátu ve svém vyjádření ze dne 8. 10. 1997 uvedl, že v daném případě bylo rozhodující, jak na posuzované dovolání aplikovat a interpretovat ustanovení § 238 o.s.ř. (ve znění platném do 31. 12. 1995). Podle jeho názoru bylo nutné přihlížet k věcnému obsahu rozhodnutí odvolacího soudu, pokud šlo o změnu rozsudku soudu I. stupně, a nikoli vycházet jen z toho, že výrok rozsudku odvolacího soudu použil označení bodu II. tohoto výroku jako měnícího rozsudek soudu I. stupně. Nejvyšší soud ČR pak dospěl k závěru, že tu nedošlo ke změně rozsudku soudu I. stupně ve věci samé ve smyslu § 238 o.s.ř., takže tu dovolání nebylo přípustné. Nejvyšší soud ČR proto považuje ústavní stížnost za nedůvodnou.
Podle ustanovení § 72 odst. 2 zákona lze podat ústavní stížnost ve lhůtě šedesáti dnů. Tato lhůta počíná dnem, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona).
Vzhledem k tomu, že dovolání podané stěžovateli bylo jako nepřípustné Nejvyšším soudem ČR odmítnuto, pak ve smyslu ustanovení § 75 odst. 1 zákona bylo posledním prostředkem, který zákon k ochraně práva poskytuje, rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 31. 5. 1994, sp. zn. 12 Co 494/93, které nabylo právní moci dne 31. 10. 1994. Ústavní stížnost však byla Ústavnímu soudu podána až dne 17. 7. 1997. Z toho plyne jednoznačný závěr, že lhůta k podání ústavní stížnosti nebyla dodržena. Jestliže se stěžovatelé rozhodli podat proti rozsudku Krajského soudu v Brně dovolání a nebylo přitom zřejmé, zda dovolání je přípustné, měli vedle toho podat v zákonné lhůtě ústavní stížnost. Z hlediska práv a povinností, které byly stanoveny účastníkům řízení rozhodnutími soudů I. a II. stupně, lze totiž jednoznačně dovodit, že jejich obsah je ve své podstatě shodný a nevykazuje z pohledu
restitučního řízení žádnou zásadní odlišnost, která by mohla být podle závěrů napadených rozhodnutí důvodem pro podání dovolání jako mimořádného opravného prostředku. V tomto ohledu nelze tedy považovat právní názor dovolacího soudu za neústavní.
Pokud se stěžovatelé dovolávají ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona, je třeba uvést, že aplikace tohoto ustanovení v daném případě není možná. Použití uvedeného ustanovení přichází totiž v úvahu pouze v těch případech, kdy stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. V dané věci tomu tak není, neboť stěžovatelé využili všechny řádné opravné prostředky.
Soudci zpravodaji proto nezbylo než ústavní stížnost, která byla podána po lhůtě stanovené pro její podání, podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 5. 11. 1997
JUDr. Pavel Varvařovský
soudce zpravodaj