Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje), soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Central Europe Mark s. r. o., sídlem Hlavní třída 87/2, Český Těšín, zastoupené Mgr. Jakubem Hajdučíkem, advokátem, sídlem Sluneční náměstí 2588/14, Praha 5 - Stodůlky, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. listopadu 2024 č. j. 5 Afs 181/2024-22, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku a tvrdí, že jím Nejvyšší správní soud porušil její ústavně zaručené právo zakotvené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti, napadeného rozsudku a vyžádaných soudních spisů plyne následující. Daňové orgány provedly u stěžovatelky daňovou kontrolu, při které zjistily, že podmínky pro osvobození daně z přidané hodnoty při dodání zboží (zde prodej zinku) do jiného členského státu Evropské unie nebyly splněny. Jednou z podmínek je, aby daňový subjekt dodal zboží osobě, která v jiném členském státě měla postavení osoby povinné k dani. Stěžovatelka musela splnění této podmínky prokázat, což se nestalo. Stěžovatelka ovšem namítala, že podle judikatury Nejvyššího správního soudu a Soudního dvora Evropské unie tuto povinnost vždy nemá. Postačí, že ze skutkových okolností plyne, že určitá osoba, odlišná od té deklarované, nutně měla postavení osoby povinné k dani. Přesto daňové orgány stěžovatelce doměřily daň za první čtvrtletí 2015 (8,7 mil. Kč) a uložily daňové penále (1,7 mil. Kč).
3. Stěžovatelka se obrátila na Krajský soud v Ostravě, který její žalobu zamítl. Krajský soud zaměřil pozornost na klíčovou otázku, zda a v jaké míře musí daňový subjekt prokázat, že jeho odběratel je osobou registrovanou k dani. Sporná totiž byla aplikace závěrů z rozsudku Soudního dvora EU ze dne 9. 12. 2021, C-154/20, Kemwater ProChemie. Tento rozsudek se skutkově a právně odehrál na pozadí odběru zboží od dodavatele a daňového odpočtu, kdežto nynější věc se týká dodání zboží odběrateli v jiném členském státě a daňového osvobození.
Krajský soud však upozornil na jiný rozsudek unijního soudu, který závěry rozsudku Kemwater vztáhl též na situace dodání zboží do jiného členského státu (rozsudek Soudního dvora EU ze dne 29. 2. 2024, C-676/22, B2 Energy). Také zde je třeba prokázat, že příjemce byl osobou zaregistrovanou k dani. To může plynout i ze skutkových okolností věci. Ostatně již dříve dospěl ke stejnému závěru Nejvyšší správní soud (rozsudek ze dne 4. 2. 2022 č. j. 4 Afs 115/2021-45, VYMĚTALÍK). Krajský soud nicméně upozornil, že závěry z rozsudku Kemwater (ani z rozsudku B2 Energy) nevedou k automatickému rušení rozhodnutí daňových orgánů.
Musí existovat alespoň nějaká indicie, která by ukázala na osobu odlišnou od deklarovaného dodavatele (resp. odběratele), který zdanitelné plnění fakticky mohl dodat (resp. odebrat). Ač stěžovatelka nesouhlasila s požadavkem na předestření indicie, z procesní opatrnosti tak učinila a poukázala na dvě indicie: první uvedla již v žalobě, druhou až během nařízeného jednání, ovšem jen ve vztahu k tzv. třístrannému obchodu (§ 17 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty). První indicie je podle krajského soudu nepodložená domněnka, druhá indicie je v opožděném žalobním bodě.
4. Stěžovatelka neuspěla ani u Nejvyššího správního soudu. Ten nejprve odmítl tezi, že při pochybnostech o deklarovaném odběrateli může stěžovatelka zůstat nečinná. I zde musí nabídnout nějaké indicie. Pokud daňový orgán sám disponuje indicií potřebnou k ověření postavení skutečného odběratele coby osoby povinné k dani, nelze žádat po daňovém subjektu další součinnost. Takové indicie ale daňový orgán neměl, proto stěžovatelka musela prokázat, že její odběratel v jiném členském státě měl postavení osoby povinné k dani. Krajský soud správně vyhodnotil druhou indicii jako opožděný žalobní bod, krom toho se jí ale zabýval (bod 21 rozsudku krajského soudu).
5. V ústavní stížnosti se stěžovatelka zabývá výkladem § 71 odst. 2 soudního řádu správního a polemizuje ohledně povinnosti poskytnout indicie o jiném, faktickém odběrateli. Stěžovatelka si myslí, že jde o jakousi formu dotváření práva, což důrazně odmítá jako neústavní, zejména pro porušení principu dělby moci a legitimního očekávání. V tomto směru obsáhle odkazuje na nedávný nález ze dne 11. 9. 2024 sp. zn. Pl. ÚS 23/24
. Stěžovatelka se též dovolává tzv. zárodku žalobního bodu. Stěžovatelka trvá na tom, že soudům poskytla dostatečné indicie; nemusela proto nic prokazovat.
6. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Stěžovatelka je řádně zastoupena (§ 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Vyčerpala též všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona). Ústavní stížnost je přípustná.
7. Ač stěžovatelka argumentuje, že správním soudům nepřísluší jakkoli rozšiřovat zákonné požadavky na žalobní bod, podstata její argumentace leží jinde. Ve skutečnosti chce uniknout požadavku, aby předložila alespoň nějaké indicie pro případ, že jí tvrzený odběratel je někdo jiný (takto poprvé rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 5. 2022 č. j. 10 Afs 374/2020-59, 1. písecká lesní a dřevařská, bod 29, v navazující judikatuře rozsudek ze dne 20. 6. 2022 č. j. 1 Afs 499/2020-48, COMMTEL CZ, bod 17).
Ústavní soud na tomto požadavku nevidí nic přehnaného. Není proto neústavní judikatura správních soudů, podle níž pokud během daňového řízení nevyšly najevo žádné indicie a ani stěžovatelka neposkytla žádné solidní indicie o skutečném odběrateli, není důvod rušit daňová rozhodnutí jen s ohledem na novou judikaturu Soudního dvora. Jiný postup by byl zcela formalistický a vytvářel by jen nová zbytečná řízení před daňovými orgány, která by nemohla daňovým subjektům nic pozitivního přinést.
8. Ústavní soud nezjistil žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky. Odmítl proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. března 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu