Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti IMP, s.r.o., sídlem Mikuleckého 1310/6, Praha 4 - Braník, zastoupené JUDr. Viktorem Chytkou, advokátem, sídlem Čechyňská 419/14a, Brno, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. června 2025 sp. zn. 61 To 405/2025 a usnesení Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 3. června 2025 č. j. 1 KZN 20/2025-267, za účasti Městského soudu v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti J.S.P., a.s., sídlem Mikuleckého 1311/8, Praha 4 - Braník, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení napadených usnesení s tvrzením, že jimi byla porušena základní práva zaručená čl. 11 odst. 1, čl. 2 odst. 2 a 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 odst. 1 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Policie České republiky, Krajské ředitelství policie hl. města Prahy, Služba kriminální policie a vyšetřování, Odbor hospodářské kriminality (dále jen "policejní orgán"), prověřuje závažnou hospodářskou trestnou činnost kvalifikovanou jako zločin zneužití informace v obchodním styku a jako přečin porušení povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti. V této souvislosti Městské státní zastupitelství v Praze (dále jen "městské státní zastupitelství") napadeným usnesením zamítlo společnou žádost stěžovatelky a vedlejší účastnice o zrušení zajištění specifikovaných peněžních prostředků na bankovních účtech, které byly zajištěny podle § 79a zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, jako výnosy z prověřované trestné činnosti.
3. Proti tomuto usnesení podaly stěžovatelka i vedlejší účastnice stížnosti ve smyslu § 141 a násl. trestního řádu, které Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným usnesením zamítl. V odůvodnění především zdůraznil, že podezření ze spáchání prověřované trestné činnosti je stále důvodné. Tato trestná činnost měla - stručně řečeno - spočívat v tom, že hlavní město Praha se zapojilo do dražby nemovitého majetku, před níž si tajně na jednání rady schválilo maximální částku 650 000 000 Kč, kterou je ochotno do nemovitého majetku prostřednictvím dražby investovat.
Samotné elektronické dražby se následně účastnilo několik subjektů a jeden z nich (spřízněný s jedním z věřitelů) pokračoval v příhozech až do chvíle, než byla dosažena částka, kterou si hlavní město Praha na získání nemovitého majetku vyčlenilo. Nemovitý majetek vydražilo hlavní město Praha za částku 649 000 000 Kč, která byla rozdělena mezi věřitele dlužníka. Podle městského soudu mohl být spáchán rovněž trestný čin pletichy při veřejné dražbě. Dále městský soud zdůraznil, že pro postup podle § 79a odst. 1 trestního řádu není rozhodující, kdo je majitelem zajištěných finančních prostředků, neboť je podstatný jejich původ či určení.
Zatím podle městského soudu vše nasvědčuje tomu, že zajištěné finanční prostředky mohou představovat výnos z prověřované trestné činnosti. Z napadeného usnesení také vyplývá, že orgány činné v trestním řízení neakceptovaly námitku stěžovatelky ani vedlejší účastnice, že by měla být zajištěna jen určitá část finančních prostředků, která přesahuje hodnotu (obvyklou cenu) nemovitého majetku. Na tuto námitku nelze přistoupit, protože věc je poměrně komplikovaná a teprve budou zpracovány znalecké posudky, které dražený nemovitý majetek přesněji ohodnotí.
V závěru usnesení městský soud také uvedl, že nelze souhlasit s tím, že by zajištění trvalo nepřiměřeně dlouho; stěžovatelka a vedlejší účastnice se domáhají omezení zajištění finančních prostředků, o němž bylo rozhodnuto usnesením ze dne 25. 4. 2025. Taková doba zajištění i s ohledem na rozsah a složitost věci (při zohlednění relevantní judikatury Ústavního soudu) není nepřiměřená.
4. Stěžovatelka namítá, že zajištěná částka podstatně převyšuje potenciální výnos z trestné činnosti a v tomto rozsahu jde o zajištění svévolné. Podle stěžovatelky nemůže obstát ani argument, že celý výtěžek dražby je zajištěn proto, že v případě její neplatnosti by se celý výnos dražby vracel, protože podle jejího názoru žádný výsledek vedeného trestního řízení nemůže vést k dodatečnému vyslovení neplatnosti dražby. Usnesení o příklepu je totiž považováno za soudní rozhodnutí, navíc bylo potvrzeno odvolacím soudem. Dražba by podle stěžovatelky mohla být zneplatněna toliko v případě spáchání trestného činu pletichy při veřejné dražbě. Takovýto trestný čin nebyl spáchán, neboť spočívá v tom, že pachatel se snaží manipulovat dražbou tak, aby došlo k nekalému ponížení dražebního příhozu. Situace však - jak naznačeno výše - je v daném případě přesně opačná, protože orgány činné v trestním řízení vycházejí z toho, že hlavní město Praha za vydražený majetek zaplatilo příliš mnoho. Pokud tedy městský soud zakládá napadené usnesení mimo jiné na úvahách o neplatnosti dražby, ve svém důsledku si protiřečí. Na jedné straně mělo hlavní město Praha za vydražený nemovitý majetek přeplatit více než 300 000 000 Kč, aby na straně druhé byl vytvořen konstrukt o neplatnosti dražby, což by ale znamenalo, že hlavní město Praha za vydražený nemovitý majetek zaplatilo méně, než mělo.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená usnesení. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody. Ze zásady subsidiarity přezkumu Ústavního soudu plyne, že jsou to v prvé řadě orgány činné v trestním řízení, jejichž úkolem je posouzení oprávněnosti použití zajišťovacích nástrojů v trestním řízení. Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat do takto vymezené pravomoci orgánů činných v trestním řízení, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Možnost zásahu Ústavního soudu do přípravného řízení trestního je nutno vykládat přísně restriktivním způsobem.
7. Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací praxi stanovil základní kritéria pro posouzení ústavní konformity zásahu do vlastnických práv jednotlivce použitím dočasných majetkových zajišťovacích institutů: rozhodnutí musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny). Rozhodování o zajištění majetku podléhá vždy soudní kontrole.
8. Ústavní soud shledal, že všechna kritéria, jimiž je třeba poměřovat rozhodnutí o zajištění věci z hlediska ústavnosti, byla v posuzovaném případě naplněna. Rozhodnutí o zajištění majetku ve vlastnictví stěžovatelky vydal policejní orgán, rozhodnutí o zamítnutí žádosti o zrušení zajištění majetku vydalo městské státní zastupitelství a o stížnosti proti němu rozhodl městský soud. Napadená usnesení byla vydána z důvodů předpokládaných zákonem a nejsou výsledkem svévolného postupu orgánů činných v trestním řízení a obecného soudu.
9. Z ústavní stížnosti lze dovodit, že argumentace stěžovatelky brojí proti údajně svévolnému postupu. Ústavní soud však nesdílí její názor, že si orgány činné v trestním řízení a zvláště městský soud v odůvodnění napadených usneseních protiřečí. V napadených usneseních jsou dostatečně popsány skutečnosti, na jejichž základě se lze domnívat, že hlavní město Praha za nemovitý majetek ve veřejné dražbě zaplatilo nepřiměřenou částku. To neodporuje ani doplňující úvaze městského soudu, že ovlivnění dané dražby by bylo možno hodnotit i jako trestný čin pletichy při veřejné dražbě.
Pachatel posuzované trestné činnosti zjevně chtěl docílit nejen toho, aby hlavní město Praha za uvedený nemovitý majetek zaplatilo maximální možnou částku, o které věděl, že jí má k získání nemovitého majetku připravenou, ale chtěl také (sekundárně) od určité fáze průběhu veřejné dražby, aby se ostatní subjekty zdržely podávání (dalších) návrhů při dražbě; pachatel popsané trestné činnosti potřeboval, aby se dražby od určitého okamžiku aktivně účastnilo jen hlavní město Praha a případně osoba, která finanční částku za nemovitý majetek uměle navyšovala (srov. k tomu v podrobnostech odůvodnění napadeného usnesení městského soudu).
10. Podle zjištění Ústavního soudu jsou napadená rozhodnutí logická, dostatečně odůvodněná a odpovídají požadavkům relevantní judikatury Ústavního soudu týkající se zajištění věci v trestním řízení. V napadených rozhodnutích je takto zdůvodněno, proč orgány činné v trestním řízení nepřistoupily k zajištění jen takového objemu finančních prostředků, který - jak stěžovatelka naznačuje v ústavní stížnosti - převyšuje částku odpovídající hodnotě nemovitého majetku určené na základě znaleckého posudku. Orgány činné v trestním řízení k této námitce přitom uvedly, že reálná hodnota nemovitého majetku, který byl předmětem dražby, musí být teprve, i s ohledem na jeho rozsah, odborně zjištěna. Proto nelze vycházet z toho, že by předmětem zajištění měly být jen ty finanční prostředky, které stěžovatelka nepovažuje za adekvátní vzhledem k hodnotě draženého majetku.
11. Ústavní soud uzavírá, že ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky, proto dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. října 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu