Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy, soudce zpravodaje Josefa Baxy a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti INDIPA a.s., sídlem Nečtiny 175, zastoupené Mgr. Danielem Tetzelim, advokátem, sídlem Mečíková 409, Jesenice, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. července 2023 č. j. 4 Afs 145/2021-39, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 36 odst. 1 a podle čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Žalobou podanou k Městskému soudu v Praze (dále jen "městský soud") se stěžovatelka domáhala zrušení rozhodnutí vedlejšího účastníka ze dne 17. 10. 2017 č. j. 44470/17/5300-22442-702972. Tímto rozhodnutím byl potvrzen dodatečný platební výměr, kterým byla stěžovatelce vyměřena daň z přidané hodnoty za 2. čtvrtletí 2011 ve výši 43 236 323 Kč a penále. Vedlejší účastník dospěl k závěru, že se stěžovatelka účastnila obchodního řetězce zatíženého podvodným jednáním.
3. Městský soud žalobu stěžovatelky rozsudkem ze dne 23. 4. 2021 č. j. 3 Af 42/2017-63 zamítl. Ztotožnil se s posouzením vedlejšího účastníka, že stěžovatelka o své účasti na podvodu věděla či vědět mohla, a to zejména s ohledem na nestandardní okolnosti obchodů pohonných hmot. Přitom nepřijala dostatečná opatření, aby se účasti na daňovém podvodu vyvarovala.
4. Stěžovatelka proti rozsudku městského soudu podala kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl. Nejprve se zabýval námitkou stěžovatelky týkající se nepřezkoumatelnosti, kterou shledal nedůvodnou. Dále dospěl k závěru, že městský soud na podkladě dostatečně zjištěného skutkového stavu správně dovodil nejen existenci daňového podvodu, ale i zapojení stěžovatelky do něj. Přitom vycházel z relevantní judikatury Soudního dvora Evropské unie a na ni navazující judikatury Nejvyššího správního soudu.
5. V posuzované věci vedlejší účastník, městský soud a Nejvyšší správní soud rozhodovali již podruhé, a to po zrušujícím rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 8. 2016 č. j. 2 Afs 55/2016-38.
6. Stěžovatelka spatřuje porušení svých práv v tom, že napadený rozsudek "není adekvátním způsobem zdůvodněn, odporuje příslušným právním předpisům a v neposlední řadě ignoruje ustálenou judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu ČR". Má za to, že nebylo prokázáno, že věděla nebo vědět mohla o svém zapojení do obchodního řetězce zatíženého podvodným jednáním. Závěr o tom, že si vedlejší účastník opatřil dostatek důkazů, považuje za nesprávný. Po zrušujícím rozsudku doplnil vedlejší účastník pouze jediný důkaz, a to obžalobu Vrchního státního zastupitelství v Praze, ze které nic nevyplývá. Vedlejší účastník i Nejvyšší správní soud přitom uznali, že stěžovatelka splnila hmotněprávní podmínky nároku na odpočet daně.
7. Ústavní soud posoudil procesní předpoklady řízení a shledal, že ústavní stížnost splňuje náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu a byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Stěžovatelka je v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu zastoupena advokátem. Ústavní stížnost je přípustná, neboť před jejím podáním stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný.
8. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů a není jim instančně nadřízen (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Nepřezkoumává běžnou zákonnost a správnost napadených rozhodnutí, ale posuzuje výhradně to, zda došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelů zaručených jim ústavním pořádkem [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94
(N 5/3 SbNU 17)]. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití v konkrétní věci je tudíž v zásadě věcí soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, že je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
9. Takovou vadou může být např. extrémní nesoulad mezi právními závěry a zjištěným skutkovým stavem [viz např. nález ze dne 7. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1604/13
(N 78/73 SbNU 387)] nebo nedostatek odůvodnění rozhodnutí. Smyslem odůvodnění je především seznámit účastníky řízení s tím, z jakých skutkových zjištění soud vycházel a na základě jakých úvah dospěl ke svým závěrům. Rozsah odůvodnění se odvíjí od předmětu řízení a povahy rozhodnutí, ale i argumentů účastníků řízení. Soudy musí reagovat alespoň na jejich podstatné námitky [blíže viz např. nálezy ze dne 26. 6. 2023 sp. zn. II. ÚS 297/22; ze dne 28. 3. 2023 sp. zn. III. ÚS 3272/22 ; ze dne 15. 8. 2018 sp. zn. I. ÚS 3755/17 (N 135/90 SbNU 227)]
10. Soudy v nyní posuzované věci uvedeným východiskům dostály. Rozsudek městského soudu i napadený rozsudek jsou srozumitelně, logicky a přesvědčivě odůvodněné a nijak nevybočují z ústavního rámce soudního přezkumu. Městský soud i Nejvyšší správní soud se námitkami stěžovatelky opakovaně zabývaly. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tyto námitky převážně reprodukuje a vyjadřuje pouze zcela obecný nesouhlas s jejich vypořádáním, aniž by jakkoli relevantně reagovala na argumentaci soudů. Tím Ústavní soud staví do role pouhé další přezkumné instance a fakticky jej žádá, aby přijal jinou (pro ni příznivější) verzi skutkového a právního hodnocení. Pouhé konstatování, že je napadený rozsudek "nesprávný", však není a nemůže být důvodem pro zásah Ústavního soudu.
11. Ústavní soud proto považuje za dostatečné odkázat na odůvodnění napadeného rozsudku (k doplnění dokazování vedlejším účastníkem viz body 48 a 56, k objektivním okolnostem svědčícím o vědomí stěžovatelky o jejím zapojení do daňového podvodu viz body 50 až 54, k bezvýznamnosti formálního splnění hmotněprávních podmínek nároku na odpočet daně z přidané hodnoty viz bod 64).
12. Ústavní soud z uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky (viz bod 1 tohoto usnesení), a proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. září 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu