Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje), soudce Milana Hulmáka a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele Stanislava Skočovského, zastoupeného JUDr. Světlanou Kazakovou, advokátkou, sídlem Týnská 1053/21, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. června 2024 č. j. 30 Cdo 1275/2024-174, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. října 2023 č. j. 20 Co 264/2023-135 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 12. dubna 2023 č. j. 18 C 175/2022-122, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 7, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva vnitra, sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7 - Holešovice, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí pro porušení jeho ústavně zaručených práv v čl. 4 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a přiložených soudních rozhodnutí plyne, že žalobou podanou k Obvodnímu soudu pro Prahu 7 se stěžovatel po vedlejší účastnici domáhal zaplacení částky 500 000 Kč s příslušenstvím. Šlo o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která stěžovateli údajně vznikla v důsledku nesprávného úředního postupu Policie České republiky. Přivolaní policisté prý neposkytli ochranu stěžovatelovu právu na nedotknutelnost obydlí a nezasáhli proti vlastníkovi bytu, který se dne 5. 2. 2022 rozhodl stěžovatele, bývalého nájemce, svémocně vyklidit z bytu, a to bez přítomnosti soudního exekutora. Navzdory apelům stěžovatele policisté zůstali nečinní a na místě setrvali jen jako prevence narušování veřejného pořádku.
3. Obvodní soud žalobu zamítl. Vyšel ze závěrů v jiném soudním řízení o žalobě stěžovatele z rušené držby, ve kterém bylo po provedeném dokazování jednání vlastníka bytu soudy hodnoceno jako právoplatné vypuzení z držby podle § 1007 odst. 2 občanského zákoníku, a to s ohledem na excesivní chování stěžovatele (dlouhodobé užívání bytu bez právního důvodu a jakéhokoli protiplnění, a to navzdory zajištění přístřeší; obstrukční jednání v soudních řízeních o určení neplatnosti výpovědi z nájmu, o vyklizení, a následné exekuci; či zdevastovaný stav bytu po vyklizení). Tato argumentace obstála i z ústavněprávního hlediska (usnesením ze dne 20. 12. 2022 sp. zn. IV. ÚS 2247/22
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost stěžovatele pro zjevnou neopodstatněnost). Obvodní soud proto uzavřel, že policisté neměli povinnost zakročit proti jednání vlastníka bytu, neboť vyklizení stěžovatele bylo po právu. Postup policistů tedy nemohl být protiprávní a odpovědnost státu za nemajetkovou újmu je vyloučena. Městský soud v Praze k odvolání stěžovatele rozsudek obvodního soudu potvrdil. Odmítl přitom stěžovatelovu polemiku se skutkovými závěry v pravomocných rozhodnutích soudů o žalobě z rušené držby. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl pro nepřípustnost, neboť první právní otázka vymezená v dovolání se míjela s předmětem odvolacího řízení a v druhé právní otázce se odvolací soud neodchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu.
4. V ústavní stížnosti stěžovatel trvá na tom, že policisté byli povinni chránit nedotknutelnost jeho obydlí dle čl. 12 odst. 1 Listiny. Sám nadřízený policejní orgán po prověření správnosti postupu policistů konstatoval, že exekuci může provádět jen soudní exekutor a policisté pochybili, neboť nezabránili provádět exekuci osobě, která není soudním exekutorem. Liberační důvod, dle kterého vlastník při vyklizení jednal po právu, zjistil obvodní soud až v průběhu soudního řízení a nemohl být v době zásahu policistům znám.
Liberační důvod je navíc postaven na vadných skutkových zjištěních učiněných odvolacím soudem v řízení o žalobě z rušené držby (které převzal do odmítnutí ústavní stížnosti též Ústavní soud). Odvolací soud totiž své rozhodnutí odůvodnil novými skutečnostmi, které se neprokazovaly. Vycházel výhradně jen z ničím nepodložených tvrzení vlastníka bytu. Stěžovatel dále poukázal na nález ze dne 5. 5. 2015 sp. zn. II. ÚS 3005/14 , ve kterém Ústavní soud vyslovil, že zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, vychází z absolutní objektivní odpovědnosti státu, kterou nelze zákonem vyloučit, omezit ani jinak zúžit.
V úvahu tak nepřichází ani možnost liberace.
5. Stěžovatel vznesl též námitku podjatosti soudce zpravodaje a předsedy senátu Josefa Fialy. Ústavní soud usnesením ze dne 15. 10. 2024 rozhodl o vyloučení soudce Fialy z rozhodování v nynější věci. Věc byla proto nově přidělena soudci zpravodaji a předsedovi senátu Zdeňku Kühnovi.
6. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je řádně zastoupen (§ 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Vyčerpal též všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona). Ústavní stížnost je tedy přípustná.
7. Předmětem posuzované věci je nárok stěžovatele na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku nečinného postupu policistů při vyklizení stěžovatele z bytu provedeném svémocně vlastníkem bytu. Podle § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je každý postup orgánu veřejné moci, který při jejím výkonu postupuje v rozporu s obecně závaznými právními předpisy či v rozporu se zásadami jejího výkonu [srov. nález ze dne 8. 7. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 36/08
(N 138/58 SbNU 131; 253/2010 Sb.)]. Posouzení naplnění předpokladů vzniku odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem je otázkou podústavního práva, do jejíhož řešení Ústavní soud zásadně není oprávněn vstupovat, ledaže by příslušné závěry bylo možno označit za skutečně "extrémní", vymykající se smyslu a účelu dané právní úpravy nebo nemající vůbec oporu ve skutkových zjištěních [viz nálezy ze dne 9. 12. 2010 sp. zn. III. ÚS 1320/10
(N 247/59 SbNU 515), či ze dne 22. 3. 2016 sp. zn. IV. ÚS 2598/15
(N 48/80 SbNU 591)]. O takovou situaci však v nynější věci nejde.
8. Pro posouzení věci byla zásadní skutečnost, že samotné jednání vlastníka při vyklizení bytu bylo podle závěrů obecných soudů učiněných v řízení o žalobě z rušené držby po právu. Ústavnost těchto závěrů Ústavní soud nezpochybnil (viz shora cit. usnesení IV. ÚS 2247/22). Nešlo přitom o liberační důvod, jak dovozuje stěžovatel v ústavní stížnosti. Jelikož jednání vlastníka bytu bylo po právu, tak policistům nikdy nevznikla povinnost zasáhnout k ochraně stěžovatelova obydlí a nedopustili se žádného protiprávního jednání (nešlo o porušení povinnosti iniciativy v § 10 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky). Není podstatné, že na místě zásahu se v daném čase mohla situace jevit jinak. Objektivní odpovědnost státu nemohla nastat, jelikož vůbec nenastal protiprávní stav. Proto nemají žádný význam ani závěry v nálezu II. ÚS 3005/14 o tom, že odpovědnost státu je ve smyslu § 2 zákona č. 82/1998 Sb. absolutní bez možnosti liberace (na což poukazuje stěžovatel).
9. Nic neústavního neshledal Ústavní soud ani na tom, že obecné soudy převzaly závěry o otázce předběžné pro nynější věc (tj. že jednání vlastníka bylo právoplatným vypuzením z držby podle § 1007 odst. 2 občanského zákoníku) z pravomocného rozhodnutí odvolacího soudu vydaného v řízení o žalobě z rušené držby. Jde o zákonem předvídaný postup v § 135 odst. 2 občanského soudního řádu. Smyslem této ústavní stížnosti přitom nemůže být opětovně zpochybnit závěry obecných soudů v řízení o žalobě z rušené držby (ani zpochybňovat dřívější rozhodnutí Ústavního soudu)
10. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. listopadu 2024
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu