Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Česká námořní plavba a.s., sídlem Počernická 272/96, Praha 10 - Malešice, zastoupené JUDr. Janem Lukešem, Ph.D., advokátem, sídlem Hybernská 1007/20, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. června 2024 č. j. 24 Cdo 3694/2023-83, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. června 2023 č. j. 5 Co 33/2023-62 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. listopadu 2022 č. j. 92 C 39/2022-40, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí pro porušení jejích ústavně zaručených práv v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a přiložených soudních rozhodnutí plyne, že stěžovatelka podala koncem roku 2021 ke Katastrálnímu úřadu pro hlavní město Prahu návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí. Návrh se týkal celkem deseti pozemků nacházejících se v katastrálním území Stodůlky, které měla stěžovatelka nabýt na základě kupní smlouvy uzavřené nejpozději dne 5. 2. 1996 s Českou správou sociálního zabezpečení (jež byla toho času pověřená právem hospodařit s převáděnými státními pozemky).
Katastrální úřad návrh na vklad rozhodnutím ze dne 6. 5. 2022 zamítl. Stěžovatelka se bránila žalobou podanou u Městského soudu v Praze, v níž se domáhala vkladu vlastnického práva k pozemkům do katastru nemovitostí a v tomto rozsahu požadovala nahradit rozhodnutí katastrálního úřadu. Městský soud žalobu zamítl. Ztotožnil se s katastrálním úřadem, že nebylo možné vklad povolit pouze na základě předložené kupní smlouvy z roku 1996. Jelikož šlo o převod pozemků z vlastnictví státu na soukromou obchodní společnost, bylo v době podpisu smlouvy nutné požádat o schválení převodu (udělení výjimky) Ministerstvo financí [podle § 14 odst. 8 písm. c) ve spojení s § 35 vyhlášky Ministerstva financí č. 119/1988 Sb.].
Udělení takového souhlasu předpokládaly také smluvní strany v kupní smlouvě. Schválení převodu bylo podle městského soudu potřeba i podle současné právní úpravy. Převod totiž nespadá pod výjimku obsaženou v § 22 odst. 4 písm. a) zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, neboť souhrnná výměra převáděných pozemků byla větší než 1000 m2. Správné byly také úvahy katastrálního úřadu o tom, že se v mezidobí od uzavření kupní smlouvy do doby podání návrhu na vklad změnil předmět kupní smlouvy, neboť čtyři z deseti převáděných pozemků již měly jinou rozlohu (v mezidobí totiž došlo k jejich oddělení; některé z oddělených pozemků jsou ve vlastnictví třetí osoby).
Vzhledem ke stanovení kupní ceny bez jakékoli specifikace hodnoty jednotlivých pozemků bylo zřejmé, že vůle smluvních stran směřovala k převodu pozemků jako celku. Předmět kupní smlouvy proto nebylo možné oddělit a povolit jen částečný vklad pozemků. Stěžovatelka navíc podle městského soudu nevysvětlila, proč návrh na vklad až po více než čtvrt století od podpisu kupní smlouvy. Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka odvolání, které Vrchní soud v Praze zamítl. Souhlasil s argumentací městského soudu.
3. Stěžovatelka podala proti rozsudku vrchního soudu dovolání, které Nejvyšší soud odmítl pro vady, neboť v něm stěžovatelka řádně nevymezila přípustnost dovolání podle § 237 občanského soudního řádu. Nejvyšší soud zdůraznil, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo založeno na dvou na sobě nezávislých důvodech, a to za prvé, že k převodu pozemků bylo zapotřebí udělení výjimky Ministerstvem financí, a za druhé, že výměra u čtyř z celkem deseti převáděných pozemků uvedená v kupní smlouvě neodpovídala ke dni podání návrhu na vklad údajům uvedeným v katastru nemovitostí a částečný vklad nebylo možné povolit. K druhému z uvedených důvodů stěžovatelka přípustnost dovolání vůbec nevymezila. Spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každá sama o sobě vedla k zamítnutí návrhu, je dovolání jako celek nepřípustné, pokud u některé z těchto právních otázek nejsou vymezeny předpoklady přípustnosti.
4. V ústavní stížnosti stěžovatelka pokračuje v polemice se závěry městského soudu a vrchního soudu. Trvá na tom, že k převodu pozemků nebylo schválení Ministerstvem financí nutné a že bylo možné povolit částečný vklad, neboť předmět převodu (tvořený jednotlivými pozemky) byl oddělitelný. Stěžovatelka upozorňuje též na to, že sporné otázky vyvstaly v důsledku jednání České správy sociálního zabezpečení, které bylo v rozporu s dobrými mravy. Navzdory výslovné deklaraci v čl. I kupní smlouvy o tom, že Ministerstvo financí již vydalo souhlas k převodu pozemků, požádala Česká správa sociálního zabezpečení o souhlas až po uzavření kupní smlouvy a tuto žádost následně vzala zpět. Dále v rozporu se závazky z kupní smlouvy některé převáděné pozemky později rozdělila a část převedla na třetí osoby.
5. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je řádně zastoupena (§ 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Ústavní stížnost je však přípustná jen zčásti. Nejvyšší soud neodmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), ale proto, že dovolání nebylo pro vady věcně projednatelné. Proti rozsudkům městského soudu a vrchního soudu tak stěžovatelka nevyčerpala všechny zákonné procesní prostředky ochrany podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ústavní stížnost je v této části nepřípustná [srov. stanovisko pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.), výrok II a body 59 a násl.].
6. V části napadající usnesení Nejvyššího soudu ústavní stížnost přípustná je. Stěžovatelka však fakticky usnesení nijak nezpochybňuje a ani náznakem neuvádí, v čem vidí neústavnost závěru Nejvyššího soudu o tom, že řádně nevymezila přípustnost dovolání podle § 237 občanského soudního řádu. Důvody napadeného usnesení Nejvyššího soudu jsou čistě procesní, založené na tom, že dovolání stěžovatelky bylo vadné. Tento závěr stěžovatelka nezpochybnila. Směrem k napadenému usnesení Nejvyššího soudu v ústavní stížnosti jen bez dalšího konstatuje, že "Nejvyšší soud se věcně dovolací námitkou nezabýval, když podané dovolání odmítl". Stěžovatelku, povinně zastoupenou advokátem, stíhá břemeno tvrzení a je především na ní samotné, aby předložila Ústavnímu soudu alespoň nějakou ústavněprávní argumentaci. Není úkolem Ústavního soudu, aby tuto (chybějící) argumentaci domýšlel namísto samotné stěžovatelky.
7. Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl zčásti jako návrh nepřípustný (ve vztahu k rozsudkům městského a vrchního soudu) [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu], zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný (ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu) [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 4. prosince 2024
Josef Fiala v. r.
předseda senátu