Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Pavla Rychetského a JUDr. Miloslava Výborného, ve věci ústavní stížnosti M. S., zastoupené JUDr. L. Z., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 3. 2003, čj. 8 Co 310/2003-105, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 6. 5. 2003 se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 3. 2003, čj. 8 Co 310/2003-105, kterým byl změněn rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 3. 1. 2003, čj. 2 C 500/2002-78 tak, že návrh stěžovatelky (žalobkyně), aby žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti byla uložena povinnost zaplatit jí částku 15.050, Kč s příslušenstvím, se zamítá. V řízení před obecnými soudy se stěžovatelka domáhala náhrady škody dle zákona č. 82/1998 Sb., představující náklady obhajoby, které jí vznikly poté, co jí bylo Policií ČR Jindřichův Hradec pod ČVS: OVJH-113/00 dne 24. 2. 2000 sděleno obvinění pro trestné činy ublížení na zdraví a výtržnictví. Rozsudkem Okresního soudu Jindřichův Hradec ze dne 29. 1. 2000, sp. zn. 3 T 211/2000, byla v celém rozsahu obžaloby zproštěna s odůvodněním, že skutek nebyl trestným činem.
Stěžovatelka tvrdí, že napadeným rozsudkem odvolacího soudu byla porušena její ústavně zaručená základní práva zakotvená v Listině základních práv a svobod ("Listina"). Porušení čl. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny spatřuje v tom, jak odvolací soud vyložil zákon č. 82/1998 Sb. Je toho názoru, že takový výklad ve svých faktických důsledcích vede k nerovnosti mezi obviněným, který si zvolil obhájce a obviněným, kterému byl obhájce ustanoven. Obviněný v trestním řízení, který si obhájce zvolil, musí vynakládat své finanční prostředky, a je-li zproštěn obžaloby, má horší podmínky k náhradě nákladů vynaložených na svoji obhajobu.
Porušení čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny pak stěžovatelka spatřuje v tom, že krajský soud zaujal jiný právní názor než soud prvního stupně, pokud jde o právní povahu sdělení obvinění. Tím dle jejího přesvědčení byla porušena zásada dvojinstančnosti řízení. V této souvislosti poukázala na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 336/99 ze dne 15. 1. 2002.
Krajský soud v Českých Budějovicích, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že dle jeho názoru k namítanému zásahu do ústavních procesních práv stěžovatelky nedošlo. Důvodem zamítnutí žaloby nebyl stěžovatelkou zpochybňovaný závěr o rozdílu v právu na náhradu škody způsobené vynaložením nákladů spojených s obhajobou prováděnou obhájcem v případě nutné a fakultativní obhajoby. Stejně tak nedošlo k porušení zásady dojinstančnosti řízení, neboť odvolací soud pouze dospěl k jinému právnímu závěru na základě soudem prvního stupně zjištěného skutkového stavu věci, a to v souladu s ust.
§ 220 odst. 1 o.s.ř.. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl. Ministerstvo spravedlnosti ve svém podrobném vyjádření k ústavní stížnosti zejména poukázalo na usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 5. 2003, sp. zn. II. ÚS 236/03 , dle něhož vznesení obvinění nelze považovat za nesprávný úřední postup jen proto, že jím zahájené trestní řízení skončilo zprošťujícím rozsudkem. O nesprávný úřední postup by se jednalo jen v tom případě, kdy by bylo prokázáno konkrétní porušení postupu předepsaného právními normami pro počínání státního orgánu.
Z ústavního pořádku České republiky nevyplývá, že by každý, kdo je trestně stíhán, měl mít právo na bezplatnou obhajobu, a ani to, že by právo na bezplatnou právní pomoc, resp. právo na náhradu nákladů vynaložených na obhajobu, měl mít každý, kdo byl zproštěn obžaloby. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako nedůvodnou odmítl.
Ústavní soud si dále vyžádal spis Okresního soudu v Jindřichově Hradci, sp. zn. 3 T 211/2000 a spis téhož soudu sp. zn. 2 C 500/2002, a poté, co se seznámil s jejich obsahem, jakož i s dalšími shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to z následujících důvodů.
Podstatou ústavní stížnosti je především nesouhlas stěžovatelky s právním posouzením její věci odvolacím soudem. Z ústavněprávního hlediska pak jde především o to, zda právní názor odvolacího soudu, s nímž stěžovatelka nesouhlasí, tedy že sdělení obvinění (za účinnosti trestního řádu č. 141/1961 Sb., ve znění do novely provedené zákonem č. 265/2001 Sb.) nelze považovat za nesprávný úřední postup jen proto, že jím zahájené trestní řízení skončilo zprošťujícím rozsudkem, představuje namítané porušení ústavních práv stěžovatelky zakotvených v čl. 1 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny. Ústavní soud je toho názoru, že nikoliv a konstatuje, že tento svůj názor již dal najevo ve svých rozhodnutích ve věcech např. sp. zn. II. ÚS 429/01 , sp. zn. II. ÚS 136/02 a sp. zn. II. ÚS 236/03
. Uvedeným rozhodnutím Ústavního soudu odpovídá i jasně a přesvědčivě vyjádřený právní názor odvolacího soudu obsažený v odůvodnění jeho rozsudku. Stěžovatelce nebylo odepřeno právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny. V samotné skutečnosti, že stěžovatelka ve sporu o náhradu škody neuspěla, pak nelze spatřovat porušení práva zakotveného v čl. 36 odst. 3 Listiny.
Z vyžádaného spisu Okresního soudu v Jindřichově Hradci, sp. zn. 3 T 211/2000 (č.l. 20) navíc zjevně vyplývá, že obhájce v trestním řízení stěžovatelce zvolil její otec podle § 37 odst. 1tr. řádu, tedy vlastním jménem a na vlastní náklady. Je tudíž otázkou, kterou ovšem Ústavnímu soudu nepřísluší posuzovat, zda stěžovatelka byla vůbec v řízení o náhradu škody aktivně legitimována.
Pokud stěžovatelka namítla porušení rovnosti v právech, zakotvené v čl. 1 Listiny, Ústavní soud uvádí, že základní práva a svobody zakotvené v cit. článku jsou součástí hlavy první Listiny, tj. obecných ustanovení, a představují základní východiska ústavní úpravy základních práv a svobod. Jako taková jsou zpravidla konkretizována dalšími základními právy nebo svobodami. Rovnost v právech prostupuje celou Listinou a promítá se do řady jejích ustanovení, přičemž je možné rozlišit obecná ustanovení o rovnosti a speciální ustanovení, která rovnost garantují v určitých situacích nebo v určitých oblastech nebo z ní naopak umožňují učinit výjimku.
V případě stěžovatelky jde zřejmě o základní právo rovnosti účastníků v řízení před soudem (čl. 37 odst. 3 Listiny). Porušení cit. základního práva spatřuje v platné právní úpravě povinnosti k náhradě nákladů trestního řízení obsažené zejména v ust. § 152 odst. 1 tr. řádu, dle něhož obžalovaný je povinen nahradit státu odměnu a hotové výdaje uhrazené ustanovenému obhájci státem (pokud nemá nárok na obhajobu bezplatnou), jen za podmínky, že byl pravomocně uznán vinným. Tento názor stěžovatelky Ústavní soud však nemohl akceptovat.
Ustanovení § 152 odst. 1 tr. řádu je konkretizací ústavně zaručeného práva na právní pomoc, zakotveného v čl. 37 odst. 2 Listiny, a ústavně zakotvené povinnosti státu ustanovit obviněnému obhájce, jestliže si ho nezvolí sám, ačkoliv ho podle zákona musí mít (čl. 40 odst. 3 Listiny) s tím, že je věcí zákona stanovit, v kterých případech má obviněný právo na bezplatnou pomoc obhájce. Stěžovatelka však neústavnost cit. ustanovení § 152 odst. 1 tr. řádu nenamítla a Ústavní soud toto ustanovení považuje za ústavně konformní.
Z výše uvedených důvodů proto v této části jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
Ústavní soud nepovažuje za opodstatněné ani tvrzení stěžovatelky o porušení práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny tím, že odvolací soud porušil zásadu dvojinstančnosti řízení, když rozsudek soudu prvního stupně změnil na základě odlišného právního názoru. Z odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu plyne, že soud prvého stupně vydal své rozhodnutí na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu věci, který však dle názoru odvolacího soudu nesprávně právně posoudil. Takovou situaci předpokládá ust. § 220 odst. 1 o.s.ř., dle něhož odvolací soud změní rozhodnutí, jestliže soud prvního stupně rozhodl nesprávně, ačkoliv správně zjistil skutkový stav. Odvolací soud tedy postupoval v souladu se zákonem a nijak nemohl porušit ústavní procesní práva stěžovatelky.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 15. ledna 2004
JUDr. Pavel Varvařovský předseda senátu