K pojmu náhradního užívání a implikacím pro příslušná ustanovení zákona o půdě
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 15. ledna 1997 v senátě ve věci ústavní stížnosti H. K. proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 5. 1996, čj. 16 Co 332/95-61,
t a k t o :
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 30. 5. 1996, čj. 16 Co 332/95-61, se z r u š u j e . O d ů v o d n ě n í : Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Praze, potvrzujícímu rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 29. 3. 1995, čj. 7 C 377/93-20, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatelky, aby žalovaným bylo uloženo vykliditi a vyklizené stěžovatelce odevzdat, ve výroku tohoto rozsudku blíže označené, nemovitosti, stěžovatelka vytýká obecným soudům porušení jejích ústavně zaručených práv.
Tuto protiústavnost spatřuje v porušení ochrany vlastnického práva zakotvené v článku 11 odst. 4 a též v porušení principu rovnosti ve smyslu článku 4 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhuje proto z těchto důvodů, aby uvedená rozhodnutí obecných soudů byla zrušena. Krajský soud v Praze se k podané ústavní stížnosti nevyjádřil. Vedlejší účastníci uvedli ve svém vyjádření ze dne 10. 12. 1996, že účelem zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, není ani nemohlo být okamžité odstranění veškerých majetkových křivd a obnovení vlastnických práv v plném rozsahu.
Zákonodárce při schvalování zákona sledoval nejen účel zmírnit některé křivdy, ale stejnou měrou i účel nezpůsobit v důsledku aplikace zákona křivdy další, nové. Z těchto důvodů je v zákoně uvedeno ustanovení § 22 odst. 2, vztahující se nejen na spornou věc, ale na celou řadu případů obdobných. Citované ustanovení není v rozporu s článkem 11 odst. 4 Listiny, neboť umožňuje obnovení vlastnického práva na základě zákona č. 229/1991 Sb. s posunutím přechodu užívacích práv na dobu do vyřešení pozemkových úprav, jejichž základním účelem je právě předejít křivdám novým.
Ze všech uvedených důvodů navrhují proto vedlejší účastníci zamítnutí ústavní stížnosti. Ústavní soud, jak již vyslovil v řadě svých nálezů, není soudem nadřízeným soudům obecným, není vrcholem jejich soustavy, a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny. V tomto směru Ústavní soud zjistil z obsahu spisu 7 C 377/93 Okresního soudu v Kladně, že tento soud shora uvedeným rozsudkem zamítl návrh stěžovatelky, aby žalovaným byla uložena povinnost vykliditi a vyklizené stěžovatelce odevzdati p.
č. 106/2 - sad o výměře 3 360 m2 a p. č. 155 - stavební plocha o výměře 23 m2 v obci a k. ú. P. Ú. V odůvodnění svého rozhodnutí odkázal Okresní soud v Kladně na ustanovení § 9 vládního nařízení č. 47/1955 Sb., o opatřeních v oboru hospodářsko-technických úprav pozemků, upravující institut tzv. náhradního užívání přidělených pozemků.
Vznik tohoto
náhradního užívání dovodil Okresní soud v Kladně z výměru o náhradním užívání ze dne 26. 6. 1957 vydaného radou Místního národního výboru v Pleteném Újezdě pod čj. 157/Zem/57. Jak dále konstatoval okresní soud, stěžovatelka sice prokázala vlastnictví k předmětným nemovitostem, nemůže se však vzhledem k uvedenému institutu náhradního užívání v současné době s úspěchem domáhat jejich vyklizení. Citované vládní nařízení sice již bylo zrušeno, vzhledem k ustanovení § 22 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, zaniká totiž právo náhradního užívání teprve dnem schválení návrhu pozemkové úpravy, k němuž doposud nedošlo.
Krajský soud v Praze se v podstatě ztotožnil s uvedenými závěry Okresního soudu v Kladně, když konstatoval, že právo náhradního užívání sporných pozemků příslušející žalovaným doposud trvá. Z uvedeného tedy plyne, že obecné soudy při svém rozhodování ponechaly zcela stranou, v projednávané věci určující, aspekt, že totiž vznik práva náhradního užívání podle vládního nařízení č. 47/1955 Sb., o opatřeních v oboru hospodářsko-technických úprav pozemků, byl spojen s právní mocí rozhodnutí o schválení projektu pozemkových úprav.
Tento projekt schvaloval, šlo-li o pozemkové úpravy prováděné na návrh zemědělského závodu socialistického sektoru zemědělský odbor rady okresního národního výboru za účasti zástupce místního národního výboru, šlo-li pak o pozemkové úpravy prováděné z moci úřední, zemědělská správa rady krajského národního výboru po vyjádření výkonného orgánu místního národního výboru a zemědělského odboru rady okresního národního výboru. Kompetence místního národního výboru jsou v citovaném vládním nařízení vymezeny v ustanovení § 3, § 6 odst. 2 písm. c) a § 15, žádné z těchto ustanovení neupravuje však jejich rozhodovací pravomoc v těchto věcech.
Důkazní materiál, který měly obecné soudy k dispozici, neopravňoval je tedy v žádném směru k závěru, že stěžovatelčiny pozemky jsou vskutku zatíženy existencí práva náhradního užívání, opravňujícího náhradního uživatele k užívání pozemku ve stejném rozsahu, v jakém by náleželo vlastníku tohoto náhradního pozemku a trvale spojeného s vlastnictvím pozemku, za nějž byl přidělen pozemek do náhradního užívání (§ 9 odst. 2 citovaného vládního nařízení). To, mimo jiné, dále znamená, že ustanovení § 22 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, nemělo být v projednávané věci vůbec aplikováno, neboť toto ustanovení předpokládá existenci práva náhradního užívání, které z obsahu spisu nelze dovodit.
Z tohoto důvodu není dána ani skutková podstata uvedená v ustanovení § 74 zákona č.
182/1993 Sb., o Ústavním soudu, umožňující spolu s ústavní stížností podat i návrh na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu nebo jejich jednotlivých ustanovení, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti. Ustanovení § 22 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, je totiž za daného stavu věci pro posouzení ústavní stížnosti zcela irelevantní. Tím, že zcela nedbaly podmínek kladených na vznik náhradního užívání přidělených pozemků, porušily obecné soudy článek 95 odst. 1 Ústavy ČR, jakož i stěžovatelčino ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle článku 36 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud proto z těchto důvodů ústavní stížnosti podle ustanovení § 80 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyhověl a napadené rozhodnutí Krajského soudu v Praze podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil. P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 15. ledna 1997