Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 31. srpna 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti J. J., zastoupené Mgr. MUDr. Janou Kollrossovou, advokátkou se sídlem nám. Republiky 28, 301 00 Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 23. května 2016 č. j. 11 Co 184/2016-160, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, a za účasti Okresního soudu Plzeň-město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
U Okresního soudu Plzeň-město probíhá pod sp. zn. 41 Nc 23/2015 řízení o úpravě styku rodičů s jejich nezletilým dítětem M. J. Otcem nezletilého dítěte je M. Š., matkou je J. J. (stěžovatelka v řízení před Ústavním soudem).
Matka dítěte podala dne 8. 4. 2016 návrh na vydání předběžného opatření, kterému okresní soud vyhověl a svým usnesením ze dne 15. 4. 2016 č. j. 41 Nc 23/2015 -19 upravil styk otce s nezletilým dítětem tak, že otec je oprávněn se stýkat s nezletilým M. každý víkend v lichých týdnech v roce od pátku od 15.00 hod. do neděle do 18.00 hod.
K odvolání otce nezletilého změnil Krajský soud v Plzni prvoinstanční rozhodnutí tak, že styk otce s dítětem ve stejném rozsahu jako doposud přesunul na sudé týdny. Změnu odůvodnil odvolací soud tím, že prvoinstanční soud nerespektoval pracovní povinnosti otce a jeho vytížení v lichých víkendech péčí o dalšího nezletilého syna P. U.
Podle názoru stěžovatelky je rozhodnutí krajského soudu nespravedlivé, protože „žádným způsobem nezohledňuje zájmy nezletilého“.
Nejprve považuje Ústavní soud za vhodné připomenout, že v projednávané věci jde, co do předmětu řízení, o návrh stěžovatelky na vydání předběžného opatření v opatrovnické věci. Od této skutečnosti se pak odvíjí i další posuzování věci Ústavním soudem, který ve své ustálené judikatuře (srov. nález sp. zn. II. ÚS 221/98 ze dne 10. 11. 1999 nebo nález sp. zn. IV. ÚS 189/01 ze dne 21. 11. 2001, usnesení sp. zn. III. ÚS 394/01 , usnesení sp. zn. III. ÚS 221/04 ze dne 6. 5. 2004, vše dostupné na http://nalus.usoud.cz) vychází z názoru, že zhodnocení podmínek pro vydání předběžného opatření je zásadně věcí obecných soudů.
Prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je zúžen samotným charakterem tohoto rozhodnutí, jež se do práv a povinností účastníků promítá nikoli konečným způsobem. I když Ústavní soud v judikatuře vyjádřil, že některá rozhodnutí prozatímní povahy lze podrobit ústavněprávnímu přezkumu, z povahy věci vyplývá, že podstatou takového přezkumu může být jen omezený test ústavnosti, tj. posouzení, zda rozhodnutí o návrhu na nařízení předběžného opatření mělo zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a současně nebylo projevem svévole.
Žádný takový protiústavní exces nebyl v posuzované věci zjištěn.
Podobně Ústavní soud přistupuje velmi zdrženlivě k přezkumu rodinně právních věcí, do nichž zasahuje jen v případech skutečně extrémních. Rozhodování v této navýsost citlivé oblasti je doménou zejména obecných soudů, které se znalostí spisu, vývoje rodinné situace a bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a s orgánem sociálně právní ochrany dětí, mohou proniknout do mnohdy spletité a těžko jednoduše řešitelné situace, a učinit konečné rozhodnutí, které bude odrážet nejen zájmy jednotlivých účastníků, ale zejména zájmy nezletilých dětí. Uvedené je však možno dle přesvědčení Ústavního soudu činit jedině v řízení ve věci samé, nikoli v řízení o návrhu na předběžné opatření, jež je řízením specifickým.
Ústavní soud vycházel při svém rozhodování z mezí výše uvedených limitů své přezkumné činnosti, přičemž v projednávané věci neshledal nic, co by bylo možno odvolacímu soudu z ústavněprávního hlediska vytknout. Usnesení, jímž odvolací soud změnil původně upravený styk otce s nezletilým synem, je odůvodněno v míře odpovídající povaze řízení o předběžném opatření, logicky, srozumitelně a přezkoumatelným způsobem, což je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné. Ústavní soud není obecnou přezkumnou instancí, a pouhá věcná správnost není kritériem jeho přezkumu. Stojí opětovně za připomenutí, že napadené rozhodnutí není konečným rozhodnutím ve věci úpravy styku rodičů s dítětem, který bude nepochybně řešen v dalších probíhajících nebo navazujících řízeních.
Za daných okolností, jelikož nezjistil, že by rozhodnutím odvolacího soudu došlo k porušení některého z ústavně zaručených práv stěžovatelky, Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 31. srpna 2016
Jaromír Jirsa v. r. předseda senátu Ústavního soudu