Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Vlasty Formánkové, v právní věci stěžovatele Ing. P. Ch., zastoupeného Mgr. Tomášem Fialou, Ph.D., advokátem se sídlem Italská 27, Praha 2, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 8 Afs 50/2010-91 ze dne 31. 5. 2011, usnesení Městského soudu v Praze č. j. 9 Ca 396/2008-74 ze dne 6. 4. 2010 a usnesení Městského soudu v Praze č. j. 9 Ca 396/2008-62 ze dne 23. 11. 2009, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Z obsahu ústavní stížnosti a ze spisu Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") sp. zn. 9 Ca 396/2008, který si Ústavní soud za účelem posouzení důvodnosti ústavní stížnosti vyžádal, bylo zjištěno, že usnesením tohoto soudu č. j. 9 Ca 396/2008-62 ze dne 23. 11. 2009 byla odmítnuta správní žaloba stěžovatele směřující mimo jiné proti rozhodnutí Finančního ředitelství č. j. FŘ-3700/08-1100-106157 ze dne 9. 7. 2008, jímž byla, ve spojení s dodatečným platebním výměrem Finančního úřadu pro Prahu 5 ze dne 26.
8. 2005, stěžovateli doměřena daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2004 ve výši 4.350,- Kč. Rozhodnutí městského soudu o odmítnutí žaloby napadl stěžovatel kasační stížností, přičemž současně požádal o osvobození od soudních poplatků a ustanovení právního zástupce; oba tyto návrhy však byly usnesením městského soudu č. j. 9 Ca 396/2008-74 ze dne 6. 4. 2010 zamítnuty. Nejvyšší správní soud poté rozsudkem č. j. 8 Afs 50/2010-91 ze dne 31. 5. 2011 zamítl jak kasační stížnost proti usnesení městského soudu č. j.
9 Ca 396/2008-74 ze dne 6. 4. 2010, tak i proti usnesení téhož soudu č. j. 9 Ca 396/2008-62 ze dne 23. 11. 2009.
Proti posledně uvedenému rozsudku Nejvyššího správního soudu, jakož i proti jemu předcházejícím usnesením městského soudu, podal stěžovatel ústavní stížnost, v níž namítal, že vydáním předmětných rozhodnutí došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv plynoucích z čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 1, čl. 10 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky.
Stěžovatel především nesouhlasil s tím, že po něm bylo ze strany obecných soudů požadováno, aby dokladoval, z jakých prostředků hradí náklady na péči o svého nezletilého syna, a rovněž poukazoval na skutečnost, že v jiných soudních řízeních byl od soudních poplatků osvobozen. Usnesení městského soudu, jímž byla odmítnuta správní žaloba, označil stěžovatel za nadměrně formalistické a vnitřně rozporné, když z něj ani nebylo zřejmé, zda byla žaloba odmítnuta z důvodu opožděnosti či předčasnosti. Ze všech těchto důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j.
8 Afs 50/2010-91 ze dne 31. 5. 2011, usnesení městského soudu č. j. 9 Ca 396/2008-74 ze dne 6. 4. 2010 a usnesení téhož soudu č. j. 9 Ca 396/2008-62 ze dne 23. 11. 2009 svým nálezem zrušil.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze tehdy, jestliže by takovým rozhodnutím bylo neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout a napadené rozhodnutí zrušit. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo.
Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě zopakoval námitky, s nimiž se již podrobně a zcela vyčerpávajícím způsobem vypořádal v odůvodnění svého rozsudku č. j. 8 Afs 50/2010-91 ze dne 31. 5. 2011 Nejvyšší správní soud. Jelikož právnímu názoru tohoto soudu nebylo možno z ústavněprávního hlediska nic vytknout, nepříslušelo Ústavnímu soudu jeho stanovisko jakkoliv přehodnocovat. Opačný postup by stavěl Ústavní soud do role další instance v systému obecného soudnictví, která mu však, jak již bylo vyloženo výše, zásadně nepřísluší. Pouhý nesouhlas stěžovatele s výsledkem řízení před obecnými soudy není sám o sobě způsobilý konstituovat porušení jeho ústavně zaručených práv. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. listopadu 2011
Michaela Židlická, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu