Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky E. B., zastoupené Mgr. Alešem Gnidou, advokátem, sídlem Horská 1928, Vsetín, proti výrokům III a IV rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. prosince 2022 č. j. 27 Co 75/2022-997, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a M. Z., jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka požaduje zrušit rozsudek označený v záhlaví, a to ve výrocích o nákladech řízení. Tvrdí, že tyto výroky porušily její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti, připojených listin a vyžádaného spisu plyne následující. Stěžovatelka darovala vedlejšímu účastníkovi tři nemovité věci, každou zvlášť darovací smlouvou. Později odvolala své dary pro nevděk (§ 2072 odst. 1 občanského zákoníku). V pozadí se odehrál bouřlivý partnerský vztah, plný nedůvěry, vzájemného osočování a útoků. Stěžovatelka tvrdí, že ji vedlejší účastník fyzicky napadal, vyhrožoval zabitím, omezoval v běžném životě (např. zákazy stýkat se s jejím nejbližším okolím), častoval hrubými vulgárními výrazy a veřejně ponižoval a zesměšňoval. Stěžovatelka se proto obrátila na Okresní soud v Kolíně, aby ji určil jako výlučnou vlastnici sporných nemovitostí a uložil vedlejšímu účastníkovi tyto nemovitosti vyklidit a předat. Okresní soud žalobu zamítl.
3. Stěžovatelka se však úspěšně odvolala. Krajský soud v Praze změnil rozhodnutí okresního soudu tak, že určil stěžovatelku vlastnicí sporných nemovitostí (výrok I), uložil vedlejšímu účastníkovi vyklidit a předat nemovitosti do 15 dnů (výrok II) a současně mu uložil zaplatit náklady řízení stěžovatelky (ve výši přes 190 tis. Kč za řízení před nalézacím soudem a téměř 84 tis. za řízení odvolací, viz ústavní stížností napadené výroky III a IV) a státu (výroky V a VI). Krajský soud nesouhlasil s okresním soudem, že chování vedlejšího účastníka bylo ojedinělým vybočením, které zavinila stěžovatelka.
Naopak, jeho necitlivé jednání vůči stěžovatelce bylo cílené, soustavné a překračovalo únosnou mez. Ve své podstatě šlo o promyšlený plán, jak se systematicky pomstít stěžovatelce a způsobit jí co největší příkoří. Tyto okolnosti přitom spadají pod skutkovou podstatu odvolání daru pro nevděk. Jakkoli mohou být partnerské vztahy vyhrocené, nelze trpět zjevné, úmyslné, intenzivní a opakované týrání partnera. Odvolání daru pro nevděk tak bylo namístě.
4. Při výpočtu výše náhrady nákladů řízení krajský soud vycházel z pevné tarifní hodnoty, nikoli z ceny sporných nemovitostí (cca 7 mil. Kč). Byť stěžovatelka předložila vyjádření realitní kanceláře, soud nemá přiměřenou jistotu o obvyklé ceně nemovitostí. Navíc je toto vyjádření sedm let staré. Proto se použije § 9 odst. 4 písm. b) ve spojení s § 9 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif).
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že krajský soud rozhodl o nákladech řízení neústavně. K tomu vznáší dva argumenty. Zaprvé, tarifní hodnota měla vycházet z ceny nemovitostí, která vyplývá z vyjádření realitní kanceláře z roku 2017. Krajskému soudu nic nebránilo, aby si sám zjistil aktuální cenu sporných nemovitostí, nemusí se spoléhat jen na znalecký posudek. Zadruhé, rozhodnutí o nákladech řízení je překvapivé. Stěžovatelka neměla žádný prostor, aby se vyjádřila ke změně právního názoru ohledně tarifní hodnoty nynějšího sporu (okresní soud vyšel z ceny sporných nemovitostí).
6. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou stěžovatelkou. Její včasnost se odvíjí od doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu, který zčásti odmítl dovolání pro objektivní nepřípustnost. Předchozí ústavní stížnost v této věci totiž Ústavní soud odmítl pro nepřípustnost, neboť vedlejší účastník podal dovolání (usnesení ze dne 28. 4. 2023 sp. zn. IV. ÚS 1074/23 ). Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Stěžovatelka je řádně zastoupena (§ 29 až 31 téhož zákona). Vyčerpala též všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona). Ústavní stížnost je tedy přípustná.
7. Ústavní soud předesílá, že nesjednocuje judikaturu k nákladům řízení. To je úkol obecných soudů; ony jsou povolány k tomu, aby srozumitelně vysvětlily, proč ten či onen výklad odpovídá textu, systematice a smyslu a účelu zákona či jiného právního předpisu. Při přezkumu rozhodnutí obecných soudů se Ústavní soud zaměřuje jen na to, zda obecné soudy interpretují a aplikují právo ústavně souladným způsobem [blíže nález ze dne 17. 4. 2019 sp. zn. II. ÚS 2632/18
(N 65/93 SbNU 301), bod 19].
8. Ve sporech o určení vlastnictví k nemovité věci je předmět řízení obecně penězi ocenitelný [srov. nález ze dne 11. 6. 2009 sp. zn. II. ÚS 2811/08
(N 141/53 SbNU 747)]. Přednostně se proto použije § 8 advokátního tarifu, nikoli § 9 advokátního tarifu (k zákonné posloupnosti při stanovení tarifní hodnoty srov. nález ze dne 8. 2. 2022 sp. zn. IV. ÚS 2108/21 , bod 22).
9. Skutečnost, že předmět řízení je penězi ocenitelný, však samo o sobě nestačí. Obecné soudy se musí ujistit, že ve spise existuje spolehlivý údaj o ceně nemovité věci [srov. nálezy ze dne 17. 10. 2017 sp. zn. I. ÚS 269/16
(N 187/87 SbNU 71), body 10 a 11, a ze dne 8. 3. 2023 sp. zn. I. ÚS 3281/22 , body 26, 27 a 29].
10. Stěžovatelka v podstatě namítá, že vyjádření realitní kanceláře z roku 2017 muselo krajskému soudu stačit. Krajský soud z něj ale odmítl vycházet, neboť jednak je vyjádření staré, jednak (a to především) jde o vyjádření jedné realitní kanceláře, mezi stranami sporné, které nedává soudu přiměřenou jistotu o obvyklé ceně nemovitostí, nota bene převážně spoluvlastnických podílů na nemovitostech (bod 105 napadeného rozsudku). Na těchto závěrech, ve světle okolností této věci, a ve světle toho, že krajský soud použil § 12 odst. 3 advokátního tarifu a tarifní hodnotu sporu tak dále zvýšil, nic neústavního není.
11. Stěžovatelka proti tomu tvrdí, že si krajský soud mohl cenu sporných nemovitostí sám dohledat. Je pravda, že obecné soudy musí vyvinout alespoň nějaké úsilí, aby zjistily skutečnou hodnotu předmětu sporu. Tato povinnost však má svoje meze. Z hlediska § 9 advokátního tarifu je zásadní, zda lze zjistit hodnotu bez toho, aby to bylo spojeno s nepoměrnými obtížemi (k tomu např. I. ÚS 3281/22 , body 26 násl.). Dospěl-li krajský soud k závěru, že by zajištění znaleckého posudku za daných podmínek představovalo nepoměrné obtíže, nelze mu z ústavního pohledu nic vytknout.
12. K námitce překvapivosti napadených výroků lze uvést, že zásada kontradiktornosti vyžaduje, aby soudy nezakládaly svá rozhodnutí na skutkových nebo právních otázkách, které nebyly projednány během soudního řízení a způsobily takový obrat, že ho nemohl předpokládat ani bdělý účastník. Spory o nákladech řízení jsou ale druhotným aspektem procesu, soud proto nemusí umožnit projednání všech skutkových a právních skutečností k těmto otázkám. Požadavek na dodržení zásady kontradiktornosti tu je proto slabší, ani zde však nesmí být zcela pominut. Strany by ani ohledně výroku o nákladech řízení neměly by být překvapeny nečekaným a nepředvídaným obratem v úvahách soudu (rozsudek ESLP ze dne 5. 9. 2013 Čepek proti České republice, č. 9815/10, § 48 a § 49).
13. Pro nynější věc je významné, že v řízení před krajským soudem jak stěžovatelka, tak vedlejší účastník k nákladům řízení snesli obsáhlou argumentaci (body 5 a 6 napadeného rozsudku). Proto ani jednu stranu nemohlo překvapit, že nákladový výrok nezůstal založen na stejných úvahách, na jakých bylo založeno rozhodnutí okresního soudu. Třeba opakovat, že požadavky na kontradiktornost řízení ve sporech o náklady řízení jsou slabší než ve věci samé [opět Čepek proti České republice, § 49, podobně nález ze dne 13. 10. 2016 sp. zn. II. ÚS 771/16
(N 193/83 SbNU 135), body 16 a 17].
14. Ústavní soud žádné porušení základních práv stěžovatelky nezjistil. Ústavní stížnost je proto návrhem zjevně neopodstatněným, který Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 9. října 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu