Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce zpravodaje Jana Filipa a soudkyně Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatelky Anny Mikušové, zastoupené Mgr. Liborem Kaslem, LL.M. et LL.M., advokátem, sídlem Palackého 740/1, Praha 1 - Nové Město, proti výroku II a III rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. dubna 2018 č. j. 30 Co 80/2018-144, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a České republiky - Okresního soudu v Tachově, sídlem náměstí Republiky 71, Tachov, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdí, že došlo k porušení čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy.
2. Dále stěžovatelka navrhuje, aby jí Ústavní soud s ohledem na specifické okolnosti případu podle § 62 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přiznal náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem.
3. Rozsudkem ze dne 27. 10. 2017 č. j. 39 C 23/2017-112 Obvodní soud pro Prahu 1 určil, že výpověď z pracovního poměru ze dne 5. 9. 2016 daná vedlejší účastnicí (jako žalovanou) stěžovatelce (jako žalobkyni) je neplatná (výrok I), a vedlejší účastnici uložil zaplatit stěžovatelce na náhradě nákladů řízení částku 24 527,50 Kč (výrok II).
4. K odvolání vedlejší účastnice Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") shora označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil (výrok I) a dále za použití § 150 o. s. ř. rozhodl, že se (tento rozsudek) ve výroku II mění tak, že se stěžovatelce náhrada nákladů nepřiznává (výrok II), a dále že se stěžovatelce nepřiznává ani náhrada nákladů odvolacího řízení (výrok III). Jde-li o nákladové výroky, městský soud vzal v úvahu stěžovatelčino, dle jeho názoru morálně pochybné jednání, které mělo spočívat ve způsobu, jakým v průběhu šetření stížnosti i soudního řízení přistoupila ke svému zjevnému pochybení spočívajícímu v porušení pracovních povinností. Tento svůj závěr zdůvodnil tím, že stěžovatelka v průběhu šetření, kdy věc byla projednávána předsedkyní soudu, činila zjevně nepravdivá prohlášení o okolnostech, za nichž se dostal její syn k protokolu (pozn.: o místním šetření, který stěžovatelka jako pracovnice Okresního soudu v Tachově vytiskla z civilního spisu vedeného v řízení, účastníkem kterého byla společnost, jejímž jednatelem byl její syn), a když tyto okolnosti byly vyvráceny dalším šetřením soudu, reagovala na to další fabulací, že k nahlížení do spisu byla zplnomocněna plnou mocí datovanou dnem 20. 4. 2016, a tato nepravdivá tvrzení uplatňovala i v žalobě. Její tvrzení o zplnomocnění je přitom v rozporu s dalším jejím tvrzením, že nechtěla, aby na soudu někdo věděl, že se tam soudí její syn. Městský soud vyjádřil určité pochopení ohledně důvodů, pro které se stěžovatelka dopustila porušení svých povinností, když neoprávněně z civilního spisu vytiskla daný protokol, nikoliv ale pro to, že se dané jednání snažila zastřít a zjevně účelově a nepravdivě svůj čin vysvětlovala předsedkyni soudu, čímž zaměstnavateli ztížila vyšetření stížnosti. Proto by nebylo spravedlivé, aby stěžovatelce byla přisouzena náhrada nákladů řízení, byť by jí podle § 142 odst. 1 o. s. ř. náležela.
5. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že výše uvedené závěry městského soudu jsou v rozporu se skutkovým stavem zjištěným v soudním řízení. Dne 31. 5. 2016 se na soud dostavil její syn jako jednatel obchodní společnosti, která byla účastnicí civilního řízení, s tím, že potřebuje protokol o ohledání stavby, kteroužto listinu vytiskla a synovi předala, což bylo důvodem pro výpověď z pracovního poměru. V žalobě neuváděla, že by danou listinu vytiskla toho dne, naopak již v předžalobní fázi uváděla, že ji vytiskla ze systému ISAS dne 25. 5. 2016. Vedlejší účastnice přitom tvrdila, že daný protokol byl založen do tohoto systému ISAS až 31. 5. 2018, ovšem v daném programu bylo možné prověřit, že předmětný protokol tam byl vložen již 25. 5. 2016, ale někdo z pracovníků jej v mezidobý odstranil a následně znovu do systému vložil. Uváděla tedy pravdivé údaje, přičemž věrohodnost jejího tvrzení byla zpochybněna pochybením pracovnice, která si až následně vzpomněla, že protokol do systému založila už dne 24. 5. 2016. Do té doby bylo její vysvětlení považováno za fabulaci a městský soud zřejmě vycházel z těchto dílčích skutkových podkladů.
6. Stěžovatelka v této souvislosti upozornila, že skutečnost, že jí byla jejím synem udělena plná moc k nahlížení do spisu ještě před vytištěním protokolu, nebyla nikým zpochybňována, a tedy ani vyvrácena, a že to, že byla do spisu založena až 1. 9. 2018, neznamená, že by ve vztahu k vedlejší účastnici jakkoliv fabulovala, a dále namítla, že z odůvodnění napadeného rozsudku neplyne, na základě jakých skutečností dospěl městský soud k závěru, že by udělení plné moci dne 20. 4. 2016 bylo v logickém rozporu s jejím tvrzením, že nechtěla, aby na soudě někdo o sporu jejího syna věděl. Opakovaně totiž tvrdila, že k nahlížení byla zplnomocněna proto, že nechtěla publicitu, a proto použila přístup do spisu prostřednictvím ISAS.
7. Stěžovatelka odmítá, že by se chovala jakkoliv morálně pochybně, a namítá, že z napadeného rozsudku není patrno, v čem konkrétně by závadnost jejího jednání měla spočívat. Skutkové a právní závěry městského soudu jsou v extrémním v rozporu s provedenými důkazy, a jeho rozhodnutí tak nese známky svévole. Dále uvádí, že svá tvrzení od počátku šetření ze strany zaměstnavatele nijak neměnila, trvala na nich i v průběhu řízení a nijak nemařila šetření stížnosti.
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. proti napadenému rozhodnutí žádný takový prostředek k dispozici neměla; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního práva" a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
10. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost (viz výše), dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Podstatou ústavní stížnosti je, jak stěžovatelka sama uvádí, nesouhlas s aplikací § 150 o. s. ř. V prvé řadě nelze přehlédnout, že napadeným rozhodnutím byla stěžovatelka zkrácena o náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně v částce 24 527,50 Kč a odvolacího řízení, jak patrno z protokolu o jednání, v částce 7 514 Kč. S ohledem na celkovou výši je zřejmé, že stále ještě jde o tzv. bagatelní věc, jejíž ústavně právní význam navíc podstatně snižuje i to, že uvedenou částku představují náklady řízení [srov. § 238 odst. 1 písm. c), h) o. s. ř.].
12. Dle ustálené judikatury Ústavního soudu tato skutečnost zakládá (bez dalšího) důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovaný případ takové (mimořádné) okolnosti, které jej naopak z hlediska ústavnosti významným činí [viz např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13
(N 55/73 SbNU 89)]; je pak především na stěžovateli, aby v ústavní stížnosti vysvětlil (a případně doložil), proč věc, přes svou "bagatelnost", vyvolává v jeho právní sféře ústavněprávně relevantní újmu [viz např. usnesení ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14
(všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)].
13. Z ústavní stížnosti neplyne, že by stěžovatelka měla být - s ohledem na své osobní, sociální či majetkové poměry nebo i další okolnosti - napadeným rozhodnutím nějak podstatně dotčena na svých majetkových pozicích (kvantitativní hledisko). Není z ní ani patrno, že by v souvislosti s danou věcí bylo třeba řešit nějaké zásadní ústavněprávní otázky (kvalitativní hledisko). V tomto ohledu za relevantní mohou být považována jen taková namítaná pochybení, která přestavují zcela zásadní (velmi intenzivní) zásah do ústavně zaručených základních práv či svobod. V případě zásahu do práva na soudní ochranu, o který v posuzované věci primárně jde, pak předpokladem úspěšného uplatnění ústavní stížnosti je splnění vskutku rigorózně kladených podmínek v podobě zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro posouzení věci zcela esenciální (viz např. usnesení ze dne 29. 10. 2015 sp. zn. III. ÚS 1835/15 ). Taková pochybení Ústavní soud ve stěžovatelčině věci neshledal.
14. Z napadeného rozsudku je patrno, jaké jednání krajský soud považoval za nesouladné s dobrými mravy. Vyšel z toho, že po zjištění stěžovatelčina pracovního pochybení spočívajícího v neoprávněném vstupu do systému ISAS a vytištění (pracovní verze) předmětného protokolu, zaměstnavateli tvrdila, že se dne 31. 5. 2016 dostavil její syn za účelem nahlédnutí do spisu a pořízení si kopie tohoto protokolu, a protože na infocentru nikdo nebyl (pozn.: ač tam bylo uvedeno, na koho je třeba se obrátit), sama mu ho vytiskla a předala, přičemž z údajů ze systému ISAS vyplynulo, že kopii vytiskla již dne 25.
5. 2016, až později (dne 1. 9. 2016) pak stěžovatelka uvedla, že k nahlížení do spisu byla zmocněna a předložila plnou moc datovanou 20. 4. 2016. Tyto skutečnosti se podávají ze soudního spisu, a stěžovatelka je v zásadě nezpochybňuje, pouze upozorňuje, že již v předžalobní fázi uváděla, že protokol vytiskla už dne 25. 5. 2016, a odmítá, že by její tvrzení o tom, že nechtěla, aby se o soudním sporu jejího syna vědělo, není v rozporu s tím, že jí udělil plnou moc.
15. Ze soudního spisu sice neplyne, že by stěžovatelka zaměstnavateli na počátku šetření sdělila, že předmětný protokol vytiskla až dne 31. 5. 2016, nicméně toto lze vyvodit z kontextu, ovšem i bez toho není možné dospět k závěru, že by stěžovatelčina tvrzení byla prosta rozporů. Pakliže za těchto okolností městský soud hodnotil stěžovatelčino jednání jako účelové, svědčící o nedostatku sebereflexe, jde-li o dané, nikoliv zanedbatelné pracovní pochybení [byť nedosahující závažnosti zakládající výpovědní důvod podle § 52 písm. g) zákoníku práce], s tím, že je zde důvod pro použití § 150 o. s. ř., nemůže Ústavní soud danou úvahu hodnotit jako tzv. extrémní, tj. stojící zcela mimo rámec uvážení, které v něm obsažená právní norma, jakožto norma s relativně neurčitou hypotézou, značnou měrou obecným soudům poskytuje.
16. Protože nic nenasvědčuje porušení ústavně zaručených základních práv či svobod, kterých se stěžovatelka dovolává, Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. S ohledem na výsledek tohoto řízení nebylo možné podle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu uložit účastníkovi nebo vedlejší účastnici řízení, aby stěžovatelce nahradili náklady řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 14. května 2019
Jaromír Jirsa v. r. předseda senátu