Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti ASEKOL a.s., sídlem Československého exilu 2062/8, Praha 4 - Modřany, zastoupené Mgr. et Mgr. Janem Kořánem, advokátem, sídlem Opletalova 1015/55, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. listopadu 2023, č. j. 3 As 373/2021-37, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. listopadu 2021, č. j. 14 A 201/2018-73, rozhodnutí Ministerstva životního prostředí ze dne 18. července 2018, č. j. MZP/2018/500/1308, a rozhodnutí České inspekce životního prostředí ze dne 9. srpna 2017, č. j. ČIŽP/41/2017/1125, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze, Ministerstva životního prostředí a České inspekce životního prostředí, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí soudů a správních orgánů. Tvrdí, že rozhodnutí porušila její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odst. 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod a čl. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (zaručující, že jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest za něj lze uložit). A dále namítá porušení čl. 4 odst. 1 Listiny a čl. 79 odst. 3 Ústavy, neboť vyhláška stanovila stěžovatelce povinnost nad rámec zákona.
2. Z ústavní stížnosti, připojených rozhodnutí a vyžádaného spisu Nejvyššího správního soudu plyne následující. Česká inspekce životního prostředí uložila stěžovatelce pokutu 50 000 Kč za spáchání správního deliktu podle § 66 odst. 3 písm. g) zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech, ve znění účinném do 30. 6. 2017. Správního deliktu se stěžovatelka dopustila porušením povinnosti podle § 37h odst. 2 zákona o odpadech, neboť podala neúplnou roční zprávu o plnění povinností zpětného odběru elektrozařízení za rok 2015. Zpráva neobsahovala všechny náležitosti dané přílohou č. 4 k vyhlášce č. 352/2005 Sb., o podrobnostech nakládání s elektrozařízeními a elektroodpady a o bližších podmínkách financování nakládání s nimi (vyhláška o nakládání s elektrozařízeními a elektroodpady). Konkrétně stěžovatelka v tabulce č. 1 "výrobky uvedené na trh v ČR za vykazovaný rok" v řádku určeném pro skupinu 5a neuvedla žádný údaj, přestože Česká inspekce životního prostředí měla z vlastní kontrolní činnosti za prokázané, že v roce 2015 výrobci elektrozařízení zapojení do kolektivního systému ASEKOL uvedli na český trh velké množství výrobků, které bylo třeba v tomto řádku uvést.
3. Stěžovatelčino odvolání Ministerstvo životního prostředí zamítlo a rozhodnutí České inspekce životního prostředí potvrdilo. Stěžovatelka se následně obrátila na Městský soud v Praze, který zamítl její žalobu, a Nejvyšší správní soud, který zamítl její kasační stížnost.
4. V obsáhlé ústavní stížnosti stěžovatelka přednesla dva okruhy ústavněprávní argumentace. Nejprve kritizuje, že byla postižena za jednání, jehož protiprávnost vyplývá jen z velmi nejasného výkladu zákona o odpadech. Skutková podstata nynějšího správního deliktu nebyla dostatečně určitá a předvídatelná. Soudy a správní orgány dospěly k trestnosti stěžovatelčina jednání nepřípustně extenzivním výkladem. Dále stěžovatelka tvrdí, že vyhláška o nakládání s elektrozařízeními a elektroodpady zakotvuje povinnosti nad rámec zákona, přitom právě s ohledem na tuto vyhlášku správní orgány dovodily protiprávnost stěžovatelčina postupu. Vyhláška totiž mimo meze stanovené zmocňovacím ustanovením zákona o odpadech vytvořila zcela nové skupiny elektrozařízení, nadto spornou povinnost zakotvila až ve vysvětlivkách.
5. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je řádně zastoupena (§ 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu) a vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona). Ústavní stížnost je tedy přípustná.
K určitosti právní úpravy povinnosti související se zpětným odběrem
6. Ústavní soud dává stěžovatelce za pravdu, že zákon musí být formulován s dostatečnou přesností tak, aby umožnil svým adresátům předvídat důsledky konkrétního jednání. To však neznamená, že zákon musí být vždy formulován tak, aby nevyžadoval žádný výklad. Mnohá právní ustanovení jsou nevyhnutelně formulována způsobem, který je ve větší či menší míře neurčitý. Výklad takových zákonů je nezřídka podmíněn vhodným poradenstvím právního profesionála, znalostí judikatury či správní praxe (obecně např. rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 8. 4. 2021 Vavřička a další proti České republice, č. 47621/13 a další, § 266 - tento rozsudek se rovněž týká správního trestání v českém právu; dále např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 19. 11. 2020 Klaus Müller proti Německu, č. 24173/18, § 50, nebo rozsudek velkého senátu téhož soudu ze dne 15. 11. 1996, Cantoni proti Francii, č. 17862/91, § 31 násl.).
7. Evropský soud pro lidská práva v této souvislosti uvedl, že obecný zákonný jazyk z povahy věci utváří nejasné významy na okraji zákonné definice: "Tento polostín pochybností ve vztahu k hraničním skutečnostem sám o sobě nečiní vykládané ustanovení neslučitelným s článkem 7 Úmluvy, to za předpokladu, že se toto ustanovení ve velké většině případů ukáže jako dostatečně jasné. Úkolem rozhodování svěřeného soudům je pak rozptýlit přetrvávající výkladové pochybnosti" (Cantoni proti Francii, § 32).
8. Podobné závěry lze dovodit též z judikatury Ústavního soudu (mnohé nálezy ostatně cituje sama stěžovatelka). Jakkoli stěžovatelka z těchto nálezů zdůrazňuje požadavek na určitost a jasnost podřazení určitého jednání pod skutkovou podstatu trestného činu (nebo jako zde správního deliktu), rovněž z judikatury Ústavního soudu plynou podobné závěry jako z judikatury Evropského soudu pro lidská práva. Absolutní určitost zákona je i podle Ústavního soudu nemožná a právní jistotu tak zakládají nejenom slova zákona, ale též následná předvídatelná soudní a správní praxe (srov. k tomu naposledy nález ze dne 13. 3. 2024 sp. zn. Pl. ÚS 27/23 , body 26 až 29 shrnující dosavadní judikaturu).
9. Sporná úprava zákona o odpadech, která založila odpovědnost stěžovatelky za správní delikt, zněla následovně: pokuta do výše 10 000 000 Kč se uloží právnické osobě, která nezajistí zpětný odběr použitých výrobků určených ke zpětnému odběru nebo nesplní jinou povinnost související se zpětným odběrem. Stěžovatelka tvrdí, že formulace zákona je neurčitá v tom, co je to "jiná povinnost související se zpětným odběrem." Ústavní soud k tomu odkazuje stěžovatelku na podrobný výklad Nejvyššího správního soudu, který podal v bodech 21 až 31 napadeného rozsudku a kde přehledně vysvětlil, proč povinnost zpracovat roční zprávu dle § 37h odst. 2 zákona o odpadech byla jinou povinností související se zpětným odběrem ve smyslu § 66 odst. 3 písm. g) zákona o odpadech. Ústavní soud se proto neztotožnil s názorem stěžovatelky o neústavní neurčitosti tohoto ustanovení. K ústavnosti vyhlášky o nakládání s elektrozařízeními a elektroodpady
10. V druhé části ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdí, že vyhláška o nakládání s elektrozařízeními a elektroodpady zakotvuje povinnosti nad rámec zákona, a právě za porušení takové povinnosti byla stěžovatelka potrestána. Stěžovatelčina argumentace míří na § 6 vyhlášky, který stanoví obsah roční zprávy o plnění povinností výrobců za uplynulý kalendářní rok. Ústavní soud k tomu zdůrazňuje, že pro stěžovatelku plynula povinnost zpracovávat roční zprávu z § 37h odst. 2 zákona o odpadech. Zákon však obsah roční zprávy neupravil; to byl úkol ministerstva, které na základě výslovného zákonného zmocnění (§ 37h odst. 4 téhož zákona) stanovilo podrobnosti k obsahu roční zprávy.
11. Stěžovatelka kritizuje, že vyhláška mimo zákonné meze a v rozporu se zákonem vytvořila novou skupinu elektrozařízení nad rámec upravený přílohou č. 7 zákona o odpadech (konkrétně výbojky a zářivky, které měly být uváděny na řádku 5a roční zprávy). K tomu Ústavní soud upozorňuje, že tato příloha k zákonu obsahovala jen ty nejobecnější kategorie (např. právě stěžovatelkou zmíněnou kategorii "osvětlovacích zařízení"). Detaily jednotlivých skupin a podskupin elektrozařízení (včetně osvětlovacích zařízení) pak měla vymezit právě vyhláška jako prováděcí právní předpis k zákonu o odpadech. V tomto smyslu vyhláška upravovala právní vztahy, jejichž úpravu bylo možno podřadit pod relativně konkrétní a jednoznačné zákonné zmocnění uvedené výše. Vyhláška logicky kategorii osvětlovacích zařízení dále strukturovala [k obecným požadavkům na zákonná zmocnění podle čl. 79 odst. 3 Ústavy srov. např. nález ze dne 18. 8. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 7/03
(N 113/34 SbNU 165), část VII].
12. Neústavnost vymezení obsahu roční zprávy nelze dovodit ani z toho, že vyhláška spornou povinnost uvést výbojky a zářivky samostatně na řádku 5a roční zprávy uváděla ve vysvětlivkách k jednotlivým tabulkám v příloze č.
4. Nahlédnutím do přílohy č. 4 vyhlášky je patrné, že stěžovatelkou zpochybněné "vysvětlivky" tvoří vlastní součást normativního textu, který navazuje na tabulky. Na obsah tabulek lze usoudit právě jen z navazujícího textu vysvětlivek. Jakkoli lze souhlasit se stěžovatelkou, že normativní regulace v tomto případě nebyla zrovna nejjednodušší, je současně třeba upozornit na povahu regulovaného právního vztahu. Ten upravoval detailní technické povinnosti profesionálů, tj. výrobců elektrozařízení nebo provozovatelů kolektivního systému.
13. Oba okruhy ústavněprávní argumentace jsou tedy zjevně neopodstatněné. Ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným, proto ji Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. března 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu