Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti SAMMAX company s.r.o., sídlem Bulharská 996/20, Praha 10 - Vršovice, zastoupené Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. listopadu 2023 č. j. 8 As 155/2022-45, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. května 2022 čj. 9 Af 17/2019-61, rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 11. března 2019 č. j. MF-22447/2017/1603-3/2052 a rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 28. června 2017 č. j. MHMP 1043212/2017, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze, Ministerstva financí a Magistrátu hlavního města Prahy, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že správní soudy a správní orgány porušily její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, právo na zákonný trest podle čl. 39 Listiny, na soudní přezkum rozhodnutí podle čl. 36 odst. 2 Listiny a ve výsledku tak zasáhly do stěžovatelčina vlastnického práva (čl. 11 odst. 1 Listiny).
2. Z ústavní stížnosti, připojených rozhodnutí, ze správního spisu a z vyžádaných soudních spisů obou správních soudů plyne následující.
3. Rozhodnutím Magistrátu hl. m. Prahy ze dne 3. 4. 2017, čj. MHMP 467041/2017, ve spojení s rozhodnutím Ministerstva dopravy ze dne 22. 5. 2017, čj. 42/2017-190-TAXI/3, byla stěžovatelka potrestána pokutou za to, že dne 5. 10. 2016 v čase 22:14 až 22:26 hod. v Praze na trase z ulice Jeruzalémské do ulice Podolská 5 jako dopravce ve smyslu zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění účinném do 3. 10. 2017, nezajistila: * aby ve vozidle používaném k podnikání byl při jeho provozu doklad k oprávnění podnikání [správní delikt podle § 35 odst. 1 písm. g) zákona o silniční dopravě]; a současně jako dopravce provozující taxislužbu vozidlem taxislužby ve smyslu zákona o silniční dopravě nezajistila, * aby vykonával práci řidiče taxislužby jí zaměstnaný řidič jako osoba, která je držitelem oprávnění řidiče taxislužby [správní delikt podle § 35 odst. 2 písm. j) zákona o silniční dopravě]; * aby při provozování bylo vozidlo taxislužby vybaveno aktuálním výpisem z evidence vozidel taxislužby [správní delikt podle § 35 odst. 2 písm. m) zákona o silniční dopravě]; * aby při provozování bylo vozidlo taxislužby viditelně a čitelně označeno střešní svítilnou žluté barvy s nápisem TAXI na její přední a zadní straně [správní delikt podle § 35 odst. 1 písm. e) zákona o silniční dopravě]; * aby při provozování bylo vozidlo taxislužby viditelně a čitelně označeno obchodním jménem umístěným na vozidle tak, aby měl cestující možnost seznámit se s tímto údajem před jednáním o přepravě s řidičem [správní delikt podle § 35 odst. 1 písm. e) zákona o silniční dopravě]; * aby při provozování bylo vozidlo taxislužby vybaveno taxametrem [správní delikt podle § 35 odst. 2 písm. n) zákona o silniční dopravě].
4. Magistrát hlavního města Prahy rozhodnutím ze dne 28. 6. 2017, napadeným touto ústavní stížností, uznal stěžovatelku vinnou, že při stejné jízdě dne 5. 10. 2016 * účtovala za poskytnutí taxislužby částku 285,42 Kč, přestože byla oprávněna účtovat částku v maximální výši 217,20 Kč, čímž porušila povinnost podle § 5 odst. 2 zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění do 30. 6. 2017, v návaznosti na nařízení č. 20/2006 Sb. hl. m. Prahy, o maximálních cenách osobní taxislužby [správní delikt podle § 16 odst. 1 písm. b) zákona o cenách]; * porušila povinnost při označování zboží cenami dle § 13 odst. 2 písm. a) zákona o cenách, neboť neoznačila vozidlo taxislužby cenou, kterou uplatňovala v okamžiku nabídky [správní delikt podle § 16 odst. 1 písm. h) zákona o cenách].
5. Posledně uvedené rozhodnutí magistrátu pak stěžovatelka napadla neúspěšně před Ministerstvem financí, který rozhodnutí magistrátu potvrdil, a před správními soudy, které zamítly její žalobu, respektive kasační stížnost.
6. V ústavní stížnosti stěžovatelka opakuje a rozvíjí svou argumentaci, že druhý postih je v podstatě trestem za jednání, za které již byla stěžovatelka jednou potrestána. K tomu uvádí početnou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, na kterou podle stěžovatelky Nejvyšší správní soud vůbec nereagoval. Stěžovatelka obsažně shrnuje trestněprávní doktrínu, vysvětluje rozdíl mezi totožností skutku jako pojmem procesním a jednotou skutku jako pojmem hmotněprávním, rozebírá jednotlivé typy souběhů. Dále odkazuje na judikaturu trestních soudů, z nichž plyne vymezení totožnosti skutku z hlediska zásady ne bis in idem. Skutek z hlediska zásady ne bis in idem nelze hodnotit jen z hlediska právní kvalifikace, ale jako jednání v reálném světě. Stěžovatelka se nedopustila dvou různých jednání, ale jednoho skutku, za který byla dvakrát potrestána. Stěžovatelka dále zdůrazňuje, že principy trestního práva se uplatní též na trestání správní. Správní soudy a zejména Nejvyšší správní soud však tyto principy "tvrdošíjně" popírají.
7. I kdyby snad nešlo o porušení zákazu dvojího trestání, stěžovatelka se dovolává trestněprávní zásady absorpce, neboť správní orgán musí při stanovení správního trestu a jeho výše z úřední povinnosti přihlédnout k pravomocně uložené pokutě uložené jiným správním orgánem podle odlišného právního předpisu vycházející ze stejného jednání (skutku de facto). Zde se opět dovolává judikatury Evropského soudu pro lidská práva.
8. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatelka odkázala na článek sepsaný soudcem zpravodajem této věci (Kühn, Z. Judikatura Evropského soudu pro lidská práva v praxi Nejvyššího správního soudu. Časopis pro právní vědu a praxi, 2021, č. 2, s. 363-374). Tam uvedené závěry mají dle stěžovatelky prokazovat, že správní judikatura je v rozporu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva. Stěžovatelka upřesnila, že nenamítá podjatost soudce zpravodaje.
9. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je řádně zastoupena (§ 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Vyčerpala též všechny zákonné prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona). Ústavní stížnost je tedy přípustná.
10. Ústavní soud připomíná, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti správních soudů. Není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83, 90 až 92 Ústavy). Nepřísluší mu přehodnocovat právní závěry správních soudů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu [srov. nález ze dne 25. 11. 2003 sp. zn. I. ÚS 504/03
(N 138/31 SbNU 227) a na něj navazující judikaturu].
11. Stěžovatelka sice proti napadeným rozhodnutím přináší ústavněprávní argumentaci, ovšem s oběma okruhy této argumentace se již přesvědčivě vypořádal Nejvyšší správní soud.
12. Ústavní soud předesílá, že není sporu o tom, že na nynější věc dopadají záruky podle čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (právo nebýt souzen nebo trestán dvakrát; podobně čl. 40 odst. 5 Listiny).
IV. A. K zákazu dvojího trestání
13. V první a klíčové stížnostní argumentaci stěžovatelka tvrdí, že byla postižena podruhé za skutek, za který již předtím byla potrestána podle zákona o silniční dopravě. Nejvyšší správní soud na tuto otázku reagoval podrobně. Stěžovatelka však má pravdu, že menší pozornost věnoval judikatuře Evropského soudu pro lidská práva (bod 19 napadeného rozsudku). Namísto toho se zaměřil hlavně na vlastní judikaturu, mnohdy bohužel z počátku tohoto století, tedy ještě předcházející aktuální judikatuře Evropského soudu pro lidská práva (body 15 až 20 tamtéž). Klíčové však je, že Nejvyšší správní soud správně vyšel z pojetí skutku de facto, tedy z pojetí, které aktuální judikatuře odpovídá (viz níže).
14. Protože stěžovatelka snáší proti závěrům Nejvyššího správního soudu vlastní detailní argumentaci, Ústavní soud k tomu dodává následující. Předně je třeba souhlasit se stěžovatelkou, že čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě zakazuje stíhat či soudit druhý "trestný čin", pokud vyplývá z týchž skutečností nebo ze skutečností, které jsou v podstatě stejné.
15. Z hlediska aktuální judikatury je k výkladu zákazu dvojího trestání třeba zaměřit se na skutečnosti, které tvoří soubor konkrétních skutkových okolností týkajících se téhož obviněného a které jsou "neoddělitelně" spojeny v čase a prostoru, tj. skutek, idem. Pro určení totožnosti skutku je rozhodující skutek jako takový, fakta skutku (tedy skutek d facto, idem factum), nikoli jeho právní kvalifikace, případně odlišné právem chráněné hodnoty (skutek de iure) (rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 10. 2. 2009 Zolotukhin proti Rusku, č. 14939/03, § 78 až § 84).
16. Z praxe Evropského soudu pro lidská práva lze jako příklady dvojího trestání za jeden skutek uvést tyto případy:
* opomenutí daňového subjektu uvést informace o příjmech v daňovém přiznání, které vyústilo jednak v daňové penále, jednak v trestní stíhání za krácení daně (rozsudek velkého senátu ze dne 15. 11. 2016 A a B proti Norsku, č. 24130/11 a 29758/11, § 141);
* zakázané použití státem subvencovaného topného oleje jako paliva v nákladním automobilu, které vyústilo jednak v postih za přestupek proti bezpečnosti silničního provozu, jednak v pokutu v celním řízení za daňový únik (rozsudek ze dne 31. 8. 2021 Milošević proti Chorvatsku, č. 12022/16, § 5 a § 34);
* postavení dvou kamenných zdí v rozporu se stavebním povolením, které vyústilo v přestupkové řízení a v trestní stíhání (rozsudek ze dne 16. 6. 2022 Goulandris a Vardinogianni proti Řecku, č. 1735/13, § 69); * výtržnost na veřejném místě, která vyústila v potrestání v přestupkovém řízení a následně též v trestní řízení (rozsudek ze dne 3. 10. 2023 Marin proti Rumunsku, č. 17412/16, § 47 až § 51);
* klamavé účtování zdravotních úkonů ze systému zdravotního pojištění zdravotní sestrou, které vedlo jednak k trestnímu stíhání zdravotní sestry za podvod, jednak ve správní pokutu vydanou ve správním řízení (rozsudek ze dne 14. 11. 2023 C.Y. proti Belgii, č. 19961/17, § 56).
17. Porušením zákazu dvojího trestání je též situace, kdy sankcionovaný skutek se překrývá jen zčásti. Jako příklad lze uvést postih domácího násilí, kdy v trestním řízení se stíhalo podstatně více útoků, přesto se však trestní i přestupková řízení alespoň dílem překrývala, a to v několika dílčích útocích, za které byl pachatel již potrestán v řízení přestupkovém (rozsudek ze dne 31. 8. 2021 Galović proti Chorvatsku, č. 45512/11, § 108 až 112).
18. Bezvýznamné je, že v jednom případě bylo znakem skutkové podstaty zavinění a ve druhém nikoli (rovněž Goulandris a Vardinogianni proti Řecku, § 69). Není ani podstatné, že dvojí trestání jednoho skutku chrání různé právní hodnoty. Například ve shora uvedeném případě neměla význam obrana rumunské vlády, že trest v přestupkovém řízení chránil jiné hodnoty než trest v řízení trestním, a už vůbec nebylo podstatné, že trest byl uložen podle dvou různých zákonů (Marin proti Rumunsku, § 34 a naproti tomu § 49).
Podobně v případě Milošević neměl žádný význam argument chorvatské vlády, že cílem přestupkového řízení byla především ochrana bezpečnosti provozu, neboť topný olej poškozoval motor vozidla, zatímco cílem daňového řízení bylo zabránit daňovým únikům s topnými oleji (§ 25). Stěžovatelka má pravdu, že podobným příkladem byl též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 1. 2012 č. j. 1 As 125/2011-163, kde byla obec potrestána za tři různé správní delikty podle tří různých zákonů, ovšem v podstatě za totožný skutek spočívající v nedovoleném nakládání s odpady (jak již Ústavní soud vysvětlil, a jak správně uvádí stěžovatelka, rozdílné právem chráněné zájmy nemohou mít vliv na posouzení skutku de facto).
19. Naproti tomu dva rozdílné skutky bude postavení nelegální stavby, na straně jedné, a její neodstranění, na straně druhé (rovněž Goulandris a Vardinogianni proti Řecku, § 70). Pro nynější věc je pak významný další příklad z judikatury Evropského soudu pro lidská práva, jmenovitě jde o rozsudek ze dne 8. 10. 2020 Bajčić proti Chorvatsku, č. 67334/13. Ten se sice formálně též týká jednoho konkrétního jednání, které však lze rozdělit do vícero projevů vůle ve vnějším světě - a proto jej lze potrestat samostatně jako vícero skutků ve vícero řízeních.
Jde o případ řidiče automobilu v nevyhovujícím technickém stavu, který překročil povolenou rychlost a způsobil dopravní nehodu, jež vedla k usmrcení jedné osoby. Správní orgán řidiče potrestal za přestupky, které zahrnovaly překročení povolené rychlosti v obci, řízení automobilu v nevyhovujícím technickém stavu a opuštění místa nehody bez informování policie, trestní soud ho pak potrestal trestem odnětí svobody za způsobení dopravní nehody s následkem smrti. I zde Evropský soud pro lidská práva uznal, že vícero skutečností, které vedly k potrestání řidiče v přestupkovém řízení, nespadaly do rozsahu trestního obvinění, a nelze je tedy považovat za stejný skutek, jako skutek sankcionovaný v trestním řízení (§ 31 a § 32).
20. Použijí-li se shora uvedená východiska na nynější věc, je zjevné, že k porušení zásady zákazu dvojího trestání nedošlo. Prostým srovnáním prvního skutku (viz bod 3 shora) a nyní trestaného skutku (bod 4 shora) je evidentní, že stěžovatelka byla postižena dvakrát nikoli za jeden, ale za dva různé skutky. Zjednodušeně řečeno, zatímco jednou stěžovatelka opomněla mít ve vozidle a na něm potřebné doklady, vybavení a označení, což souviselo s tím, že provozovala taxislužbu bez povolení (bod 3 shora), v druhém případě účtovala vyšší než povolenou cenu a nevyznačila cenu na vozidle (bod 4 shora).
Pokud by snad měl tyto dvě na sobě nezávislé skutečnosti vyhodnotit Ústavní soud jako jeden skutek, mělo by to absurdní dopady. Například řidič taxislužby postižený za jízdu, při které porušil cenové předpisy, by nemohl být v jiném řízení postižen za to, že při stejné jízdě řídil vozidlo pod vlivem alkoholu nebo třebas spáchal dopravní nehodu. Již tento příklad ukazuje, že stěžovatelka chápe zákaz dvojího trestání nesprávně.
IV. B. K absorpční zásadě při sankcionování
21. Druhou, ovšem podstatně kratší a spíše podpůrnou námitkou stěžovatelky je pak kritika, že správní orgány nepoužily absorpční zásadu při stanovení jejího trestu. I zde Ústavní soud odkazuje na argumentaci Nejvyššího správního soudu, která je v tomto ohledu vyčerpávající (bod 22 až 24 rozsudku, shodně též usnesení ze dne 24. 1. 2024 sp. zn. III. ÚS 1535/23 , bod 9).
22. Stěžovatelka proti tomu staví závěry rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ze dne 30. 11. 2006 Grecu proti Rumunsku, č. 75101/01, podle něhož pachatelé protiprávního jednání nemohou být znevýhodněni jen proto, že se použitelný právní režim liší od toho, který se uplatňuje v trestních věcech. To však podle Ústavního soudu neznamená, že režim přestupkového a trestního řízení musí být identický. Ostatně Evropský soud pro lidská práva v oné věci mířil na základní procesní záruky, jako je právo na soudní přezkum (Grecu proti Rumunsku, § 58). Pokud tedy přestupkové právo vymezuje zásadu absorpce v detailech jinak než právo trestní, nemůže to založit porušení Úmluvy.
23. Stěžovatelka neuspěla se žádným stížnostním argumentem, žádné její základní právo tedy nebylo porušeno. Ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným, proto ji Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. dubna 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu