Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Radima Nováka, Ph.D., zastoupeného JUDr. Janem Zrckem, advokátem, sídlem Kodaňská 1441/46, Praha 10 - Vršovice, proti usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 8. července 2025 č. j. 94 EXE 11624/2023-233, za účasti Okresního soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, a České republiky - Městského soudu v Brně, sídlem Polní 994/39, Brno, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že napadeným usnesením bylo porušeno jeho právo na uplatňování státní moci ve smyslu čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na rovné zacházení se všemi nositeli základních práv a svobod ve smyslu čl. 4 odst. 3 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že na základě pověření Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud") je vedena exekuce na majetek stěžovatele podle exekučního titulu - rozsudku Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") ze dne 25. 11. 2020 č. j. 15 C 95/2012-536, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 26. 7. 2022 č. j. 15 Co 5/2022-626, k vymožení pohledávky oprávněné ve výši 1 263 014 Kč (poplatek za odvolání) a k vymožení nákladů oprávněné a nákladů exekuce. Soudní exekutorka Mgr. Lucie Valentová, Exekutorský úřad Brno-město, příkazem k úhradě nákladů exekuce ze dne 10. 6. 2025 č. j. 030 EX 5461/23-108 uložila stěžovateli povinnost uhradit náklady exekuce ve výši 233 493,70 Kč (I. výrok), s poznámkou v záhlaví "UHRAZENO, NEPLAŤTE", a určila výši zaplacené zálohy (II. výrok). Proti I. výroku tohoto příkazu podal stěžovatel námitky, ve kterých uvedl, že jejich důvodem není formální pochybení soudního exekutora při výpočtu nákladů exekuce, ale skutečnost, že náklady exekuce ve výši 233 493,70 Kč prakticky desetinásobně převyšují náklady, které by za jinak stejných okolností povinný hradil, kdyby oprávněná použila rovnocennou daňovou exekuci, jelikož exekuovaný dluh, tj. nedoplatek soudního poplatku, má režim daňového nedoplatku podle zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů. Podle stěžovatele byla volba exekuce oprávněnou zjevným zneužitím práva.
3. Okresní soud dospěl k závěru, že námitky stěžovatele nejsou důvodné, proto námitky stěžovatele napadeným usnesením zamítl (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení o námitkách (II. výrok). V odůvodnění uvedl, že příkaz k úhradě nákladů exekuce je pouze procesním rozhodnutím vázaným na pověření k vedení exekuce a obsahuje jen vyčíslení konkrétní výše nákladů exekuce nikoli založení nároku na náklady exekuce. Námitky proti příkazu k úhradě nákladů exekuce tak mohou směřovat toliko vůči adekvátnosti stanovení výše nákladů exekuce a postupu jejího určení, nikoli vůči oprávněnosti vedení exekuce jako takové pro náklady exekuce z hlediska formální či materiální vykonatelnosti exekučního titulu. Sám stěžovatel v námitkách uvedl, že jejich důvodem není pochybení při výpočtu nákladů exekuce.
4. Podle stěžovatele má exekuovaný dluh, tj. nedoplatek soudního poplatku, režim daňového nedoplatku podle daňového řádu. Oprávněná (resp. městský soud) věděla, že stěžovatel usiluje o rozložení dluhu na splátky a v době zahájení exekuce byl platný a účinný zákon č. 182/2023 Sb., o mimořádném odpuštění a zániku některých daňových dluhů (tzv. Milostivé léto 2023), který takové rozložení do splátek umožňuje, ovšem jen pro exekuce vedené podle daňového řádu, nikoliv pro exekuce vedené podle exekučního řádu, přičemž městský soud mohl podle § 175 odst. 1 daňového řádu zvolit i v této věci exekuci podle daňového řádu. Exekuce podle daňového řádu by sebou nesla náklady jen ve výši 2 % z vymáhaného dluhu, které by získal stát navíc (nikoliv exekutor). Volba exekuce v této věci podle exekučního řádu byla podle stěžovatele zjevným zneužitím práva, potažmo postupem, kterým byl možná i záměrně mařen účel platného a účinného zákona Milostivé léto 2023 a vedl k nerovnému zacházení.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené usnesení. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Ústavní soud by byl oprávněn zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů jen tehdy, dospěl-li by k závěru, že obecnými soudy učiněný výklad nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí jiný možný, ústavně konformní výklad, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu a představuje tak nepředvídatelnou interpretační libovůli a rozpor s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
7. V ústavní stížnosti stěžovatel prakticky pouze opakuje své námitky, které uplatnil proti napadenému příkazu k úhradě nákladů exekuce. Tyto námitky však okresní soud náležitě vypořádal. Protože stěžovatel na jeho závěry nijak nereaguje, není Ústavnímu soudu zřejmé, z jakého důvodu by k tvrzenému porušení jeho ústavně zaručeného základního práva mělo dojít. Podle Ústavního soudu napadené usnesení okresního soudu z pohledu ústavněprávního standardu obstojí. Okresní soud totiž srozumitelně vysvětlil, proč potvrdil závěry soudního exekutora týkající se určení náhrady nákladů exekučního řízení (srov. bod 7. napadeného usnesení).
8. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud nezjistil porušení stěžovatelových základních práv, a proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. října 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu