Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti Ing. J. L., zastoupeného Mgr. Pavlem Dvořákem, advokátem Advokátní kanceláře se sídlem ve Žďáru nad Sázavou, Nádražní 21, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2009 č. j. 15 Co 187/2009-128 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26. 11. 2008 č. j. 21 C 209/2004-115, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
2. Jak plyne z ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu, stěžovatel se žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 1 domáhal zaplacení částky 20.985,- Kč s příslušenstvím a náhrady nákladů řízení po EXIM Tours, a. s. (vedlejším účastníku). Uvedenou částku stěžovatel požadoval jako 75 % slevu z ceny zájezdu zakoupeného u vedlejšího účastníka, a to s odůvodněním, že se mělo jednat o 11denní pobytový zájezd, pobyt však trval pouze 9,5 dne, a stěžovatel nebyl ubytován podle katalogového příslibu v pokoji s výhledem do krásné zahrady, ale s výhledem na skládku odpadů.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 30. 4. 2007 č. j. 21 C 209/2004-81 stěžovateli vyhověl co do žalované částky i náhrady nákladů řízení ve výši 11.101,- Kč. K odvolání stěžovatele a vedlejšího účastníka Městský soud v Praze usnesením ze dne 4. 3. 2008 č. j. 15 Co 565/2007-98 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Rozsudkem ze dne 26. 11. 2008 č. j. 21 C 209/2004-115 pak Obvodní soud pro Prahu 1 přiznal stěžovateli nárok na slevu z ceny zájezdu pouze ve výši 10.492,50,- Kč s příslušenstvím a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Ke stěžovatelem podanému odvolání Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 6. 2009 č. j. 15 Co 187/2009-128 rozsudek soudu I. stupně potvrdil a uložil stěžovateli zaplatit vedlejšímu účastníku náklady odvolacího řízení.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení jeho základních práv s ohledem na skutečnost, že mu obecné soudy v rozporu se zákonem nepřiznaly náhradu nákladů řízení. Stěžovateli v průběhu řízení vznikly značné náklady v řádu desetitisíců korun, zejména s ohledem na značnou vzdálenost sídla advokátní kanceláře jeho právního zástupce od místně příslušných soudů rozhodujících v jeho věci. Stěžovatel má za to, že ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů nelze považovat v kontextu s nálezy Ústavního soudu za spravedlivá z hlediska ústavních principů spravedlivého procesu.
Výklad odvolacího soudu, pokud jde o vazbu přiměřenosti požadované slevy z vadného plnění a výroku o nákladech řízení, považuje stěžovatel za zcela nepředvídatelný a poměrně vágní. Pokud dospěl soud k závěru, že nárok je v projednávané věci dán, a rozhodoval dle své úvahy o výši plnění, lze podle stěžovatele důvodně předpokládat, že neúspěšný účastník bude povinen uhradit náklady řízení úspěšnému účastníku. Odvolací soud měl proto rozhodnout podle ustanovení § 142 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o.
s. ř."), tím spíše, že jeho náklady v průběhu řízení přesáhly hodnotu peněžitého plnění, kterého se stěžovatel domáhal. Uvedený postup obecných soudů, které mu nepřiznaly náhradu nákladů řízení, nepovažuje proto stěžovatel ve vztahu k efektivní ochraně jeho práva za ústavně konformní, neboť za dané situace je nesmyslné domáhat se ochrany práva u nezávislého a nestranného soudu. S ohledem na výše uvedená tvrzení stěžovatel v závěru ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí obecných soudů zrušil.
5. Městský soud v Praze ve svém vyjádření odkazuje na svůj rozsudek, který i ve výroku o nákladech řízení považuje za věcně správný, a na důvody v něm uvedené. S argumentací, kterou stěžovatel uvádí v ústavní stížnosti, městský soud nesouhlasí. V odvolacím řízení postupoval zcela správně podle § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť v tomto stádiu stěžovatel coby žalobce nebyl úspěšný, když v odůvodnění svého rozhodnutí se soud zabýval i věcnou správností výroku o nákladech řízení před soudem I. stupně. Městský soud má tak za to, že z jeho strany nedošlo k porušení základních práv stěžovatele, jak se tento nesprávně domnívá, a proto odvolací soud navrhuje zamítnutí ústavní stížnosti jako neopodstatněné.
6. Obvodní soud pro Prahu 1 se ve svém vyjádření odvolává na názor, který uvedl ve svém rozhodnutí ze dne 26. 11. 2008 s tím, že souhlasí s názorem Městského soudu v Praze uvedeným v jeho rozsudku ze dne 25. 6. 2009.
7. Shora uvedená vyjádření Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1 k ústavní stížnosti neobsahují žádná nová tvrzení či skutečnosti způsobilé ovlivnit rozhodnutí Ústavního soudu, který k nim proto nepřihlížel. Z hlediska procesní efektivity nebylo tedy účelné je zasílat stěžovatelům na vědomí.
9. Ústavní soud po připojení spisového materiálu přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
10. Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že se stěžovatel domáhá ze strany Ústavního soudu přehodnocení závěrů Městského soudu v Praze, který mu nepřiznal náhradu nákladů řízení, přičemž v ústavní stížnosti uvádí argumentaci v zásadě obsahově totožnou s onou, kterou uplatňoval již v podaném odvolání, s níž se již odvolací soud ve svém rozhodnutí o odvolání vypořádal. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do role další opravné instance, která Ústavnímu soudu, jak vyslovil již v řadě svých rozhodnutí, nepřísluší.
11. K problematice náhrady nákladů řízení se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi vyjadřuje opakovaně tak, že odpovídající procesní nároky či povinnosti zpravidla nemohou být předmětem ústavní ochrany, a to zejména z toho důvodu, že spor o náhradu nákladů řízení nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou roveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. I když otázka náhrady nákladů řízení je integrální součástí soudního řízení a Ústavní soud ve svých rozhodnutích připouští, že se daná problematika může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje zpravidla intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 10/98
,
II. ÚS 130/98
,
I. ÚS 30/02
a
III. ÚS 255/05
, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz). Jak uvádí i stěžovatel v ústavní stížnosti, otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi pouze v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole. O takový případ se však podle názoru Ústavního soudu v posuzované věci nejedná.
12. Jak Ústavní soud zjišťuje, odvolací soud ve svém rozhodnutí uvedl, jakými úvahami se při posuzování otázky náhrady nákladů řízení v rámci prostoru daného mu příslušnými právními ustanoveními ve svém uvážení řídil a své rozhodnutí pak srozumitelně a logicky odůvodnil (č. l. 129). Napadené rozhodnutí odvolacího soudu tak nelze hodnotit jako rozhodnutí svévolné či vykazující prvky libovůle a Ústavní soud v tomto směru neshledal, že by v posuzované věci došlo k zásahu do práva stěžovatele na soudní a jinou právní ochranu.
13. Ústavní soud v posuzovaném případě neshledal, že by byla napadená rozhodnutí založena na právním názoru, který, jak tvrdí stěžovatel, není ústavně konformní, a to ani vzhledem k namítanému porušení čl. 36 odst. 1 Listiny. K porušení práva na soudní ochranu (a v konečném důsledku k porušení práva na spravedlivý proces) Ústavní soud poznamenává, že k jeho dotčení by došlo tehdy, pokud by byla stěžovateli upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, event. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, popř. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. nález sp. zn. I. ÚS 2/93
, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 1, č. 37). Takový nedostatek však Ústavní soud v předmětném řízení neshledal a stěžovatel ani námitku v tomto směru nevznáší. Uvedené právní závěry obecných soudů jsou výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež jsou v mezích ústavnosti. Nelze považovat za porušení základních práv stěžovatele, jestliže namítaná rozhodnutí obecných soudů neodpovídají jeho názorům.
14. K námitce stěžovatele stran zvýšených nákladů řízení s ohledem na cestovní výdaje zvoleného advokáta Ústavní soud připomíná zásadu "každý nechť si střeží svá práva" (vigilantibus iura), vyžadující od smluvních stran pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a jakým způsobem budou o ochranu svého práva usilovat.
15. Dovolává-li se stěžovatel svého práva na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny, jedná se o argumentaci nepřípadnou, neboť dle konstantní judikatury Ústavního soudu chrání uvedený článek vlastnické právo existující, zpravidla již konstituované, a nikoli pouhý nárok na ně, který byl předmětem řízení u obecného soudu.
16. Při zvážení všech tvrzení stěžovatele Ústavní soud s ohledem na výše uvedené neshledal v poměru k napadeným rozhodnutím obecných soudů nic, co by svědčilo pro jeho zásah a proto nezbylo než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 6. prosince 2010
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu