Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka, ve věci stěžovatelů HORÁKOVA benátecká sodovkárna, v. o. s., Pražská 190, Benátky nad Jizerou, Břetislava Horáka a Jitky Horákové, právně zastoupených advokátem Mgr. Janem Krátkým, Na Kozině 1438, Mladá Boleslav, proti výroku I. rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 6. 2011 č. j. 19 Co 38/2011-393, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
Stěžovatelé jsou toho názoru, že uvedeným postupem došlo k zásahu do jeho ústavně zaručených základních práv a svobod, jež jsou mu garantovány čl. 36 odst. 1 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelé uvádějí, že je odvolací soud změnou napadeného rozhodnutí učinil odpovědnými za chyby, k nimž došlo v předchozích řízeních. Je sice pravdou, že rozhodnutí v této věci záviselo na znaleckém posudku, ale v případě, že v původním řízení se jednalo o zcela nesmyslný závěr znalce, nelze v tomto případě použít ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř. pro výpočet nákladů řízení a tím de facto přenášet odpovědnost z jednoho řízení do řízení jiného. Navíc za situace, kdy stěžovatelé již v předešlém řízení poukazovali na vady znaleckého posudku.
Ústavní soud již v minulosti dovodil, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena jen tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení, včetně interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů, je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Z těchto důvodů ani skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatelé neztotožňují, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti.
Ve vztahu k rozhodování o náhradě nákladů řízení Ústavní soud ve své judikatuře konstantně zastává stanovisko, že je zásadně doménou obecných soudů, aby posuzovaly úspěch stran řízení ve věci a další okolnosti důležité pro rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Ústavní soud tedy není oprávněn přezkoumávat každé jednotlivé rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení. To neplatí pouze tehdy, pokud by došlo v rozhodnutí obecného soudu k procesnímu excesu, který by neměl toliko povahu běžného porušení podústavního práva, nýbrž by měl již charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti. Dle náhledu Ústavního soudu nebyla v předmětném případě výše uvedená premisa naplněna.
V souvislosti s projednávaným případem se Ústavní soud zabýval též otázkou, zda změnou nákladů řízení až odvolacím soudem nedošlo k vydání rozhodnutí, jež by bylo lze vnímat jako překvapivé. Vzhledem k tomu však, že v rámci tohoto řízení probíhalo dokazování k předmětu řízení, bylo zjevné, že může v rámci výrokové části rozhodnutí dojít ke změně některého z výroků soudu prvního stupně a změnu výroku o nákladech řízení tak nelze vnímat jako překvapivou či neočekávanou.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. října 2013
Michaela Židlická, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu