Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Filipa Smoljaka, zastoupeného JUDr. MgA. Michalem Šalomounem, Ph.D., advokátem, sídlem Bráfova tř. 770/52, Třebíč, proti rozsudkům Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. června 2019 č. j. 16 C 1/2019-142, 16 C 2/2019-162 a 16 C 3/2019-151, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení, a 1. MKS Nová Paka, příspěvkové organizace, sídlem F. F. Procházky 101, Nová Paka, 2. města Janské Lázně, sídlem náměstí Svobody 273, Janské Lázně, a 3. Domu kultury Koruna, příspěvkové organizace, sídlem Hálkova 105, Hořice, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho základní právo zaručené ústavním pořádkem, konkrétně čl. 11, čl. 26 odst. 3, čl. 34 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 odst. 2 a čl. 10 Ústavy, jakož i jeho práva podle čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie, čl. 2 odst. 3 Bernské úmluvy o ochraně literárních a uměleckých děl (dále jen "Bernská úmluva") a čl. 1 Mezinárodní úmluvy o ochraně výkonných umělců, výrobců zvukových záznamů a rozhlasových organizací.
2. Napadeným rozsudkem č. j. 16 C 1/2019-142 krajských soud podle § 96 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") zastavil řízení co do částky 3 600 Kč, zamítl žalobu, kterou se stěžovatel domáhal uložení povinnosti 1. vedlejší účastnici zaplatit mu částku 7 200 Kč s úrokem z prodlení, a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Napadeným rozsudkem č. j. 16 C 2/2019-162 krajský soud podle § 96 odst. 1 a 2 o. s. ř. zastavil řízení co do částky 4 442,10 Kč, zamítl žalobu, kterou se stěžovatel domáhal uložení povinnosti 2.
vedlejší účastnici zaplatit mu částku 8 589 Kč s úrokem z prodlení, a dále rozhodl, že stěžovatel je povinen nahradit 2. vedlejšímu účastníkovi náklady řízení ve výši 8 465,20 Kč. Napadeným rozsudkem č. j. 16 C 3/2019-151 krajský soud zamítl žalobu, kterou se stěžovatel domáhal uložení povinnosti 3. vedlejší účastnici zaplatit mu částku 7 422,34 Kč s úrokem z prodlení, a dále rozhodl, že stěžovatel je povinen nahradit 3. vedlejšímu účastníkovi náklady řízení ve výši 8 411,60 Kč. Jak se podává z napadených rozsudků, stěžovatel se domáhal, aby vedlejším účastníkům byla uložena povinnost vydat mu bezdůvodné obohacení vzniklé užitím autorského díla (divadelní režie) bez licenční smlouvy.
Krajský soud však dospěl k závěru (stručně vyjádřeno), že režisérskou činnost nelze mít za činnost autora, nýbrž za činnost výkonného umělce. V odůvodnění též krajský soud objasnil okolnosti, pro které není namístě položení stěžovatelem formulované otázky Soudnímu dvoru Evropské unie (dále jen "SDEU").
3. V úvodu ústavní stížnosti stěžovatel předestírá podstatu dané kauzy a rekapituluje průběh řízení před krajským soudem, přičemž mu vytýká, že negoval jeho procesní strategii dosáhnout přezkumu odvolacím soudem, když vyčlenil část žaloby k samostatnému projednání. Tím měl porušit jeho právo na zákonného soudce. Následně polemizuje se závěrem krajského soudu o povaze činnosti režiséra a vyjadřuje názor, že ústavní stížnost přesahuje jeho vlastní zájmy a že její meritorní posouzení je důležité i pro posouzení souladu české právní úpravy s komunitárním právem a též pro kolektivní správu autorských práv. Připomíná mezinárodní závazky České republiky v autorskoprávní oblasti s tvrzením, že nepoužitím Bernské úmluvy krajský soud porušil čl. 10 Ústavy, a poukazuje na rozhodnutí SDEU C-5/08 ve věci Infopaq Interenational A/S v. Dankce Dagblades Forening o povinnosti členských států respektovat Bernskou úmluvu. V další části se zaměřil na pozici režiséra (jako výkonného umělce či jako autora) s tím, že rozhodl-li krajský soud, že stěžovatelův právní předchůdce (Ladislav Smoljak) nebyl autorem divadelní inscenace, rozhodl v rozporu s ústavním právem zaručujícím ochranu výsledků tvůrčí činnosti. Současně stěžovatel namítá porušení svého práva na zákonného soudce i z toho důvodu, že krajský soud nepoložil SDEU předběžnou otázku.
4. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, resp. v daném případě žádné takové prostředky k dispozici neměl.
5. Domáhá-li se však stěžovatel zrušení rozhodnutí o zastavení řízení, ústavní stížnost žádné námitky neobsahuje, a především z ní není zřejmé, že by stěžovatel proti těmto rozhodnutím podal odvolání (srov. § 72 odst. 6 zákona o Ústavním soudu); je tudíž v této části podle § 75 odst. 1 téhož zákona nepřípustná.
6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo.
Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
7. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
8. Obsahově prakticky totožnými ústavními stížnostmi téhož stěžovatele se Ústavní soud opakovaně zabýval a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněné návrhy [viz usnesení ze dne 5. 11. 2018 sp. zn. II. ÚS 1862/18 a
II. ÚS 2389/18 , ze dne 27. 11. 2018 sp. zn. II. ÚS 3614/18 , ze dne 30. 1. 2019 sp. zn. I. ÚS 2390/18 , ze dne 19. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 321/19 a ze dne 26. 2. 2020 sp. zn. I. ÚS 337/20
(rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)].
9. Ani v nyní posuzovaném případě neshledal Ústavní soud důvod, proč by se měl od svých předchozích závěrů, na které tímto v podrobnostech odkazuje, odchylovat. Odhlédnuto od toho, že rovněž nyní posuzovanou věc lze označit za tzv. bagatelní, kterážto skutečnost je sama o sobě důvodem odmítnutí stížnosti jako zjevně neopodstatněné, její podstatou je stěžovatelova polemika s právním názorem krajského soudu na (ne)existenci žalobou uplatňovaného nároku, a to za situace, kdy uvedený soud na příslušnou argumentaci reagoval a také řádně zdůvodnil, proč jí nepřisvědčil (viz např. bod 13 usnesení sp. zn. I.
ÚS 2390/18 a tam uvedenou judikaturu). Dlužno dodat, že i když krajský soud obecně odmítl názor, že by divadelní režie mohla být autorským dílem, zabýval se také otázkou, zda tomu nemohlo být s ohledem na konkrétní okolnosti posuzovaného případu, načež vysvětlil, proč stěžovatelův názor neakceptoval. Za této situace ústavní stížnost nepřesahuje rovinu případné věcné nesprávnosti napadených rozsudků, která zásadně Ústavní soud k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů neopravňuje.
10. Jde-li o námitku procesních pochybení spočívajících v rozdělení věcí či nepředložení předběžné otázky SD EU, lze stěžovatele odkázat kupř. na body 4 až 6 usnesení sp. zn. I. ÚS 337/20
.
11. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 19. května 2020
Jan Filip v. r. předseda senátu