Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Karlovarského kraje, Závodní 353/88, Karlovy Vary, za který jedná JUDr. Martin Havel, zastoupeného Mgr. Josefem Bedečem, advokátem se sídlem Karlovy Vary, Na Vyhlídce 53, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 5. 2015 č. j. 64 Co 164/2015-136 a rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 2. 2. 2015 č. j. 10 C 63/2014-109, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 11. 6. 2014 č. j. 10 C 63/2014-43 žalobu vedlejšího účastníka zamítl. Soud vycházel z toho, že stromy se nacházely v průjezdním úseku silnice ve smyslu § 8 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích (dále jen "silniční zákon"), neboť stály v zastavěném území Města Aš. Podle § 14 odst. 1 písm. b) silničního zákona proto nebyly ani součástí ani příslušenstvím průjezdního úseku silnice, a tedy ani ve vlastnictví stěžovatele. Silniční zákon je podle soudu prvního stupně lex specialis ve vztahu k § 120 odst. 1 občanského zákoníku i ve vztahu k zákonu č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že povinnost žalovaných nahradit vedlejšímu účastníkovi vynaložené náklady nelze dovodit.
K odvolání vedlejšího účastníka Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 19. 9. 2014 č. j. 64 Co 132/2014 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Oproti soudu prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že silniční zákon není lex specialis ve vztahu k § 120 odst. 1 občanského zákoníku, který se proto plně uplatní. Odvolací soud v této souvislosti upozornil na skutečnost, že je třeba rozlišovat silnici a pozemek, na němž se silnice nachází. Silniční zákon pouze stanoví, že vegetace podél průjezdního úseku silnice není příslušenstvím ani součásti silnice, nijak ale neupravuje, kdo je jejím vlastníkem. Podle názoru odvolacího soudu, jde o silniční vegetaci podél průjezdního úseku silnice, a, byť tvoří součást veřejně zeleně ve smyslu obecního zřízení, je povinen se o ni starat její vlastník, a tím je vlastník pozemku, na kterém vegetace roste, což je v daném případě stěžovatel.
Soud prvního stupně poté ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodl tak, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 38 890,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), a ve vztahu k žalovanému 2. žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky III. - V.). V souladu s právním závěrem odvolacího soudu dospěl soud prvního stupně k závěru, že na posuzovanou věc je třeba aplikovat § 417 odst. 1 občanského zákoníku. Povinnost vedlejšího účastníka uspokojovat potřeby svých občanů zahrnuje podle soudu prvního stupně také povinnost jednat tak, aby občanům škoda nevznikala.
V daném případě bylo prokázáno, že ze všech odstraněných stromů hrozilo vylomení větví a následný pád, a že kvůli zajištění bezpečného užití komunikace bylo třeba odstranit i pařezy. Vedlejší účastník měl tedy právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, a to proti tomu, v jehož zájmu jednal, tedy proti vlastníku předmětných stromů, jímž byl stěžovatel. Soud se zároveň zabýval námitkou nedostatku pasivní legitimace žalovaného 2., a to zejména ve světle názoru odvolacího soudu, podle kterého je třeba rozlišovat silnici a pozemek, na němž silnice leží.
Soud zjistil, že z výpisu z katastru nemovitostí sice vyplývá, že žalovaný 2. měl pozemek ve své správě, z veřejně přístupné zřizovací listiny žalovaného 2. je však zřejmé, že úkolem žalovaného 2. je správa a údržba pozemní komunikace. V důsledku rozlišení pozemku a pozemní komunikace (silnice) dospěl soud prvního stupně k závěru, že stěžovatel má jakožto vlastník povinnost pečovat o předmětné stromy; žalovaný 2. má však za úkol spravovat a udržovat pozemní komunikaci, jejíž součásti v souladu s § 14 silničního zákona silniční vegetace není.
Z uvedeného důvodu není žalovaný 2. osobou, na místo níž odvracel vedlejší účastník hrozící škodu, a tedy ani osobou ve sporu pasivně legitimovanou.
Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně se odvolal vedlejší účastník, a to proti výroku o zamítnutí žaloby vůči žalovanému 2., a stěžovatel proti vyhovujícímu výroku. Stěžovatel v odvolání trval na svém názoru, že o stromy v průjezdním úseku silnice se má starat obec, nikoli jejich vlastník.
Krajský soud v Plzni rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku I., II., a V., změnil výrok IV. o náhradě nákladů řízení žalovaného 2. a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. S odkazem na své původní rozhodnutí odvolací soud konstatoval, že vlastníkem stromů je vlastník pozemku, z něhož stromy rostou, tedy v daném případě stěžovatel, a je to právě vlastník, kdo má povinnost se o stromy starat. Vzhledem k tomu, že stěžovatel v odvolání neuvedl žádné nové argumenty, odvolací soud odkázal na závěry svého předchozího rozhodnutí.
Dodal dále, že otázka kompenzace vlastníka stromů za jejich veřejné užívání či za uložení určitých povinností je až otázkou sekundární, následnou, jejíž řešení nemá vliv na řešení otázky, o kterou jde v daném řízení. Pokud tedy stromy hrozily způsobit škodu, měl stěžovatel povinnost učinit taková opatření, aby škodě zabránil. Jestliže, jak zjistil soud prvního stupně, to místo něj učinil vedlejší účastník, pak má vedlejší účastník právo na náhradu vynaložených nákladů, ať již podle § 419 nebo konkurujícího § 742 občanského zákoníku.
Výrok, kterým byla stěžovateli uložena povinnost k této náhradě, je tedy podle odvolacího soud správný.
Odvolací soud dále uvedl, že žalovaný 2. není vlastníkem pozemku, na kterém stromy rostou, a proto jeho povinnost starat se o stromy by musela vyplývat z jiného institutu, než je vlastnictví. Zatímco vedlejší účastník se domnívá, že žalovaný 2. má předmětné stromy ve správě, odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaný 2. tyto stromy ve své správě nemá.
sp. zn. III. ÚS 252/04
. Podle stěžovatele je výklad právních norem v napadených rozhodnutích opačný ve vztahu k výkladu, který Ústavní soud v usnesení sp. zn. IV. ÚS 3639/10 shledal za ústavně konformní. Podle stěžovatele výklad obecných soudů dále odporuje vůli zákonodárce plynoucí z aktuálního legislativního procesu ohledně novely zákona o pozemních komunikacích.
Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho kompetence je dána pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku. Jen v takto omezeném rozsahu pak Ústavní soud mohl přezkoumat napadená rozhodnutí.
Podstatu ústavní stížnosti tvoří opakovaná polemika stěžovatele se závěry obsaženými v rozhodnutích civilních soudů, pokud jde o právní názor na to, kdo je povinen pečovat o silniční vegetaci podél průjezdního úseku silnice. Ústavní soud k této polemice především uvádí, že napadená soudní rozhodnutí jsou řádně a dostatečně srozumitelně odůvodněna; včetně vypořádání se s odkazy stěžovatele na judikaturu civilních a správních soudů. Lze také souhlasit s názorem odvolacího soudu, že k otázce povinnosti náhrady nákladů vynaložených na péči o silniční vegetaci neexistuje jednotná judikatura.
Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že jeho úlohou není sjednocovat judikaturu soudů či vybírat nejvhodnější možnou interpretaci podústavního práva, ale posuzovat, zda postup a interpretace učiněná soudy není svévolná či rozporná s principy spravedlivého (řádného) procesu a nepředstavuje zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelů. V kontextu dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn výklad běžného zákonodárství s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení posuzovat pouze tehdy, jestliže by aplikace tohoto práva v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 173/02 ).
V posuzovaném případě výklad aplikovaných ustanovení silničního zákona, zákona o obcích a občanského zákoníku ve vztahu k čl. 11 odst. 3 Listiny považuje Ústavní soud za ústavně konformní. Názor odvolacího soudu, že o silniční vegetaci podél průjezdního úseku silnice, byť tvoří součást veřejné zeleně, je povinen se starat její vlastník, kterým je vlastník pozemku, na kterém vegetace roste, Ústavní soud považuje za souladný z ústavní zásadou vyjádřenou v čl. 11 odst. 3 Listiny, podle které vlastnictví zavazuje a nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Ústavní soud navíc považuje za vhodné pro úplnost uvést, že v usnesení sp. zn. IV. ÚS 3639/10 , na které stěžovatel odkazuje, Ústavní soud konstatoval, že neshledal pochybení soudů z hlediska extrémní interpretace právních přepisů, avšak závěr, podle kterého je obec povinna hradit náklady vynaložené při péči o silniční vegetaci, z něj nelze dovodit, jak tvrdí stěžovatel.
Jak vyplývá z výše uvedeného, Ústavní soud nezjistil, že by v projednávané věci došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele. Právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatel se závěry soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit. Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. února 2016
JUDr. Jaromír Jirsa předseda senátu