Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky M. Č., zastoupené JUDr. Irenou Schejbalovou, advokátkou, sídlem Slunná 266/28, Brno, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. června 2024 č. j. 39 Co 37/2024-640, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a nezletilé N. O. a P. O., zastoupeného Mgr. Andrejem Lokajíčkem, advokátem, sídlem Jugoslávská 620/29, Praha 2 - Vinohrady, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") s tvrzením, že jím byla porušena její základní práva zaručená čl. 1 odst. 1 Ústavy, čl. 3 odst. 1, čl. 32 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 2 Protokolu č. 1 (sc. Dodatkového protokolu) k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 3, 29 a 30 Úmluvy o právech dítěte, čl. 27 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 13 odst. 1 Rámcové úmluvy o ochraně národnostních menšin.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 7 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 16. 11. 2023 č. j. 43 Nc 502/2023-451 svěřil vedlejší účastnici (dále jen "nezletilá") do střídavé péče rodičů [tj. stěžovatelky a vedlejšího účastníka (dále jen "otec")] a určil její rozvrh pro běžné dny kalendářního roku, pro období prázdnin a vánočních a velikonočních svátků (I. výrok), rodičům uložil povinnost umožnit telefonní kontakt s nezletilou (II. výrok), určil bydliště nezletilé (III. výrok), rozhodl o vyživovací povinnosti každého z rodičů a uložil jim povinnost uhradit dluh na výživném (IV. a V. výrok), stanovil vykonatelnost rozsudku (VI. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (VII. výrok). Po zhodnocení věci shledal, že je v zájmu nezletilé, aby byla svěřena do asymetrické střídavé péče, kterýžto model zajistí, že zůstanou zachovány vazby k oběma rodičům i po rozpadu partnerského vztahu (asymetrickou péči zvolil s ohledem na pracovní zatížení stěžovatelky a otce, který je více pracovně zaneprázdněn).
3. Proti rozsudku obvodního soudu podali oba rodiče svoje odvolání (proti určitým výrokům), na jejichž základě a po doplnění dokazování městský soud napadeným rozsudkem změnil rozsudek obvodního soudu v I. výroku tak, že nezletilou svěřil do péče otce, ve zbývajícím rozsahu tento výrok a II. výrok zrušil (I. výrok), stěžovatelce uložil povinnost platit na výživu nezletilé částku 7 000 Kč měsíčně (II. výrok), potvrdil III. výrok (III. výrok) a zrušil výroky IV., V. a VII. (IV. výrok). V odůvodnění městský soud zejména zdůraznil, že stěžovatelka svým jednáním jednostranně sleduje vlastní zájmy a snaží se na základě nepodložených tvrzení docílit přesídlení otce do Slovenské republiky.
Stěžovatelka ignoruje rozhodnutí soudů České republiky a nerespektuje ani příslušná rozhodnutí slovenských soudů o návratu nezletilé do České republiky. Úsilí otce naproti tomu podle městského soudu odpovídá původní dohodě rodičů o bydlišti nezletilé na území České republiky, respektuje její docházku do mateřské školy a koresponduje s rozhodnutími obecných soudů, které sledovaly zájem nezletilé. Stěžovatelka neprokázala žádné závadové chování otce, které by jakkoliv snižovalo jeho výchovné kompetence vůči nezletilé.
Účelové jsou úvahy stěžovatelky o tom, že otec je motivován snahou přemístit ji do Prahy, aby ji mohl kontrolovat. Péče otce bude pro nezletilou podle městského soudu znamenat návrat do motivačního prostředí, ve kterém byla dříve spokojená a které absolutně naplňovalo její potřeby. Ostatně stěžovatelka žádnou závažnou újmu, kterou by pro nezletilou měl návrat do České republiky představovat, kvalifikovaně netvrdila. Naopak, podle městského soudu, jak již naznačeno, stěžovatelka nerespektovala zájem nezletilé.
4. Stěžovatelka namítá, že napadený rozsudek je v příkrém rozporu s provedeným dokazováním a není dostatečně odůvodněn. Nebyla respektována identita nezletilé, její rodinné vazby a byla odtržena od osob, k nimž má silnou citovou vazbu. K tíži stěžovatelky - a potažmo i nezletilé - nemůže být přičítána okolnost, že se obě vrátily do svého domovského státu, v němž mají kořeny. Městský soud měl podle stěžovatelky doplnit dokazování zejména s ohledem na aktuální stav domácností obou rodičů a s přihlédnutím k názoru nezletilé. Městský soud porušil rozsudky Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") ze dne 23. 9. 1994 ve věci Hokkanen proti Finsku, č. 19823/92 (bod 64.), ze dne 26. 6. 2003 ve věci Maire proti Portugalsku, č. 48206/99 (bod 77.) a ze dne 27. 9. 2011 ve věci Diamante a Pelliccioni proti San Marinu, č. 32250/08 (bod 183.). Dále rozhodl v rozporu s kulturní a jazykovou afiliací nezletilé a provinil se také závěrům nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683)]. Rozsudek městského soudu bude znamenat, že nezletilá nebude dostatečně ovládat český jazyk ani slovenský jazyk, což ji může v budoucnosti limitovat při plnění školní docházky. Rozsudek městského soudu rovněž není v souladu s principem rovné rodičovské péče obou rodičů, neboť oba rodiče mají právo pečovat o své dítě v zásadě stejnou měrou, avšak stěžovatelce nebyl ve vztahu s nezletilou zajištěn v podstatě žádný výchovný podíl [v této souvislosti stěžovatelka odkazuje mimo jiné na nález ze dne 27. 11. 2019 sp. zn. IV. ÚS 2630/19 (N 200/97 SbNU 143)], její styk s nezletilou je - s ohledem na docházku nezletilé do předškolního zařízení v Praze - omezen na využívání hotelových zařízení.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byl vydán napadený rozsudek. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (viz však bod 6.), neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
6. Napadá-li stěžovatelka výroky rozsudku městského soudu, kterými byly zrušeny specifikované výroky rozsudku obvodního soudu a věc mu vrácena k dalšímu řízení, nejde v tomto rozsahu o rozhodnutí konečné a ústavní stížnost je tedy v této části nepřípustná.
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za řádně vedené.
Ústavní soud v minulosti také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat přezkumný dohled nad jejich činností.
8. K přezkumu rozhodování obecných soudů v rodinněprávních věcech zastává Ústavní soud standardně zdrženlivý postoj. Posuzování těchto věcí je především v kognici obecných soudů, které mají odpovídající podmínky pro dokazování a pro následné rozhodnutí. Do jejich rozhodování Ústavní soud zasahuje toliko při extrémním vykročení z pravidel řádně vedeného soudního řízení. Vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu a s přihlédnutím k bezprostřední zkušenosti, vyplývající z přímého kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, je na obecných soudech, aby rozhodly o úpravě, nebo změně výkonu rodičovských práv a povinností, a to včetně stanovení styku. Ústavní soud není konečným univerzálním "rozhodcem", jeho úkol spočívá pouze v posouzení vzniklého stavu z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, jemuž byla soudem eventuálně upřena jejich ochrana [srov. usnesení ze dne 17. 3. 2015 sp. zn. IV. ÚS 106/15
(U 5/76 SbNU 957)]. Ve stěžovatelčině věci Ústavní soud pochybení tohoto druhu neshledal.
9. K věci samé Ústavní soud v prvé řadě uvádí, že na rozdíl od stěžovatelky považuje napadený rozsudek městského soudu za ústavně konformní, jakož i za souladný s odkazovanou judikaturou ESLP a Ústavního soudu (viz níže body 12. a 13.). V této souvislosti Ústavní soud zejména připomíná, že to byla stěžovatelka, která opakovaně porušovala povinnosti ukládané jí českými soudy nebo slovenskými soudy ohledně stabilizace výchovného prostředí nezletilé a jejího kontaktu s otcem. Městský soud v odůvodnění napadeného rozsudku dostatečně podrobně rekapituluje skutková zjištění a důkazy, na základě jejichž vyhodnocení pak dospěl k právnímu hodnocení věci (srov. body 32. až 45., vyjma bodu 39., který je pouhým opakováním bodu 37.).
10. Stěžovatelčino tvrzení, že je ve svém důsledku trestána toliko za to, že se vrátila s nezletilou do svého domovského státu, není opodstatněné. Ze skutkových zjištění obecných soudů plyne, že důvodem jejího návratu do Slovenské republiky byly okolnosti týkající se spíše jejího osobního života. Obecné soudy nenalezly žádnou indicii nebo okolnost, která by jakkoliv zpochybňovala výchovnou kompetenci otce, poměry v jeho domácnosti z toho nevyjímaje. Také bylo zjištěno, že otec pochází ze Slovenské republiky, kde má rozsáhlé rodinné zázemí. Proto neobstojí ani obecné tvrzení stěžovatelky, že díky rozhodnutí městského soudu nezletilá ztratí kontakt se slovenským jazykem, což ji bude limitovat při nástupu do první třídy základní školy, neboť nebude umět dostatečně dobře slovensky ani česky.
11. Obecné soudy se nezpronevěřily ani stěžovatelkou odkazovanému principu zásadně rovné rodičovské péče, neboť to byla (za prvé) právě stěžovatelka, která princip rovné rodičovské péče svým rozhodnutím, rozporným s opakovanými rozhodnutími obecných soudů narušovala, a (za druhé) o parametrech styku stěžovatelky s nezletilou má na základě kasačního výroku napadeného rozsudku městského soudu znovu rozhodovat obvodní soud. Zpochybňuje-li stěžovatelka za této situace prostor pro kontakt s nezletilou (realizovaný nyní na základě rozhodnutí o předběžném opatření), přehlíží právě tu okolnost, že o rozsahu jejího styku s nezletilou bude teprve rozhodováno. Nadto stěžovatelka v ústavní stížnosti ani nenaznačuje, že by jí v mezidobí bylo bráněno se s nezletilou vídat, a jediné, na co si stěžovatelka konkrétně stěžuje, je okolnost, že za účelem styku s nezletilou musí často využívat hotelových služeb.
12. Konečně neobstojí ani blanketní odkazy stěžovatelky na rozsudky ESLP. Závěry těchto rozsudků lze shrnout tak, že národní soudy jsou povinny rychle a efektivně chránit právo na rodinný život zejména nezletilých dětí, které - zejména na základě sporu o výchovnou kompetenci jednoho z rodičů - ztratily kontakt s částí svého rodinného zázemí. Jak již v této souvislosti ovšem bylo vysvětleno, městský soud se naopak snažil, aby principy, na nichž jsou odkazovaná rozhodnutí ESLP založena, byly naplněny právě i ve věci stěžovatelky (resp. v zájmu nezletilé).
13. Obdobný závěr platí o stěžovatelčiných odkazech na nálezy sp. zn. I. ÚS 2482/13 nebo sp. zn. IV. ÚS 2630/19
. Městský soud napadeným rozsudkem "otevřel prostor" k tomu, aby nezletilá měla zachován rovnocenný styk s oběma rodiči a ti na ni mohli dostatečně efektivně výchovně působit. Ústavní soud opětovně připomíná, že o úpravě styku mezi stěžovatelkou a nezletilou budou obecné soudy rozhodovat, což nemohlo být provedeno v odvolacím řízení (viz bod 45. odůvodnění napadeného rozsudku).
14. Ústavní soud z výše uvedených důvodů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost zčásti jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, a protože nezjistil porušení stěžovatelčiných základních práv, ve zbývající části jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 6. listopadu 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu