Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně zpravodajky Michaely Židlické ve věci navrhovatelky FOCUS - METAL, s. r. o., Jiráskova 399/11, Valašské Meziříčí, právně zastoupené advokátem Mgr. René Gemmelou, K. Sliwky 126/18, Karviná - Fryštát, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 6. 2011 sp. zn. 26 Cm 48/2011 a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 7. 2011 sp. zn. 1 Cmo 97/2011, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud především připomíná - jak ostatně ve své judikatuře již mnohokrát konstatoval - že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem (viz např. nález Ústavního soudu ve věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 62/95 , Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 4, č. 78, str. 243).
Podstata předmětné ústavní stížnosti spočívá v nesouhlasu stěžovatelky s rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě o přerušení řízení, tedy v odlišném právním názoru stěžovatelky, jakým způsobem měl obecný soud v řízení postupovat. Ústavnímu soudu nepřísluší jakkoliv zpochybňovat procesní postup krajského soudu, který je v dané fázi řízení nejlépe informován o okolnostech jedinečného případu a již vůbec ne měnit jeho řádně odůvodněné závěry, které jsou výrazem jeho nezávislého rozhodování. To by v zásadě posunovalo Ústavní soud do role další přezkumné instance v systému všeobecného soudnictví, což by bylo v rozporu s ústavním vymezením jeho kompetencí. V této souvislosti je třeba zdůraznit princip subsidiarity ústavní stížnosti a s ním související princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do pravomoci jiných orgánů, jejichž rozhodnutí jsou v řízení o ústavních stížnostech přezkoumávána.
Podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., pokud soud neučiní jiná vhodná opatření, může řízení přerušit, jestliže probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu. Nezávislý soud je oprávněn a současně i povinen odpovědně zvážit, jaký procesní postup v konkrétním případě má zvolit. Za podstatnou je zde třeba považovat především tu skutečnost, že obecné soudy svůj postup odůvodnily, byť způsobem, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud neshledal, že by postupem jednajícího soudu došlo k porušení procesněprávních předpisů, které by mělo za následek stěžovatelkou namítaného porušení práva na spravedlivý proces.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. března 2012
Vlasta Formánková, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu