Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Pavlem Šámalem o ústavní stížnosti stěžovatelky Anny Grabowské, zastoupené Mgr. Alžbětou Schirlovou, advokátkou, sídlem Francouzská 229/16, Praha 2 - Vinohrady, proti udělení výstrahy předsedou Městského soudu v Praze ze dne 1. července 2020 č. j. Spr 2582/2009-1070, za účasti předsedy Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedeného správního aktu s tvrzením, že jím měl být porušen čl. 2 odst. 3 a čl. 4 Ústavy, čl. 2 odst. 2 a 3 a čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a její ústavně zaručená práva podle čl. 26 odst. 1 a 2 a čl. 36 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a doručených písemností se podává, že dne 30. 12. 2009 zahájil účastník řízení správní řízení o odvolání stěžovatelky z funkce znalkyně z oboru školství a kultura, odvětví psychologie se zvláštní specializací grafologie, podle zákona č. 36/1997 Sb., o znalcích a tlumočnících, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o znalcích a tlumočnících"), pro opakované porušení znaleckých povinností. Stěžovatelka měla přes předchozí uložení výstrahy neoprávněně zpracovávat znalecké posudky v oboru písmoznalectví, pro který nebyla jmenována. Vedlejší účastník vydal v řízení celkem tři rozhodnutí, kterými stěžovatelku vyškrtl ze seznamu znalců a tlumočníků, dvě zrušil v odvolacím řízení odvolací správní orgán, třetí zrušil Krajský soud v Praze v soudním řízení správním rozsudkem ze dne 18. 11. 2019.
3. Nato účastník řízení udělil stěžovatelce napadeným aktem výstrahu podle § 25d zákona o znalcích a tlumočnících za to, že podávala znalecké posudky v oboru písmoznalectví, pro který nedisponovala příslušným oprávněním. Podle účastníka řízení je úmyslné vykonávání znalecké činnosti v jiné oblasti, než pro kterou je znalec jmenován, jedno z nejzávažnějších protiprávních jednání, kterého se znalec může dopustit. Proto jsou dány důvody pro vyškrtnutí ze seznamu znalců a tlumočníků. Protože však od zahájení řízení uplynulo více než 10 let a předchozí rozhodnutí o vyškrtnutí byla v navazujících řízeních zrušena, zvolil účastník řízení mírnější opatření v podobě udělení výstrahy. V závěru napadeného správního aktu účastník řízení uvedl, že podle § 25d věty druhé zákona o znalcích a tlumočnících se na ukládání výstrahy nepoužijí předpisy o správním řízení.
4. V ústavní stížnosti stěžovatelka zaprvé tvrdí, že přestože se na udělení výstrahy nepoužijí předpisy o správním řízení, jde materiálně o správní rozhodnutí. Proti napadenému správnímu aktu podala ke správnímu soudu žalobu podle § 65 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen "s. ř. s."), o které však dosud nebylo rozhodnuto. Ústavní stížnost proto podává "z opatrnosti".
5. Dále stěžovatelka v ústavní stížnosti vytýká účastníkovi řízení, že se neřídil závazným právním názorem vyjádřeným ve shora uvedeném zrušujícím rozsudku Krajského soudu v Praze a znovu používá argumentaci naplňující znaky libovůle. Obdobná argumentace jako v předchozích rozhodnutích nemůže odůvodnit udělení výstrahy, byť jde o mírnější opatření. Účastník řízení nemá dostatek podkladů k udělení výstrahy, její udělení je neoprávněné a napadený správní akt je nepřezkoumatelný.
6. Před posouzením samotné opodstatněnosti ústavní stížnosti Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byl vydán správní akt napadený ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost však není přípustná, neboť stěžovatelka nevyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona).
7. Podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, tvrdí-li, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
8. V nyní posuzované věci stěžovatelka ústavní stížností brojí proti správnímu aktu, kterým jí účastník řízení jako správní orgán udělil výstrahu podle zákona o znalcích a tlumočnících.
9. Má-li stěžovatelka za to, že byla na svých právech zkrácena rozhodnutím orgánu veřejné správy, má možnost podat ke správnímu soudu žalobu podle § 65 odst. 1 s. ř. s. a dožadovat se jeho zrušení, popř. vyslovení jeho nicotnosti. To také stěžovatelka podle svých slov učinila. Nebylo-li o její žalobě dosud rozhodnuto, její ústavní stížnost je "předčasná".
10. Probíhá-li řízení o podaném opravném prostředku stěžovatelky (soudní řízení správní), Ústavní soud má možnost neodmítnout přijetí její ústavní stížnosti podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, dochází-li v tomto řízení ke značným průtahům, z nichž stěžovatelce vzniká nebo může vzniknout újma [srov. § 75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu, popř. bod 28 usnesení sp. zn. Pl. ÚS 13/20 ze dne 5. 5. 2020 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Stěžovatelka však ani v ústavní stížnosti netvrdí, že by v řízení o její žalobě docházelo k průtahům. Výslovně uvádí, že ústavní stížnost podává "z opatrnosti". Ustanovení § 75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu se proto v nyní posuzované věci neuplatní.
11. Na uvedeném nic nemění ani skutečnost, že stěžovatelka považuje za sporné, zda je napadený správní akt správním rozhodnutím podle § 65 s. ř. s., či nikoli. Učinit závěr o povaze napadeného aktu v této fázi řízení náleží správnímu soudu při posouzení splnění procesních předpokladů soudního řízení správního o stěžovatelčině žalobě. Dojde-li správní soud k závěru, že se stěžovatelka zmýlila, označila-li napadený akt za rozhodnutí, upozorní na nutnost úpravy žaloby a po odstranění zjištěného nedostatku žalobu projedná (srov. body 13 a 14 rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 5. 2018 č. j. 5 As 48/2018-25 či body 19 a 20 rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 3. 2019 č. j. 10 Afs 190/2017-36).
12. Pro účely rozhodnutí o ústavní stížnosti stěžovatelky je bez významu jednoznačný závěr o povaze napadeného aktu, neboť pro její odmítnutí pro nepřípustnost je zásadní zjištění, že zákon poskytuje stěžovatelce procesní prostředek k ochraně jejích práv, tohoto opravného prostředku využila a nebylo o něm dosud rozhodnuto. Stěžovatelce nic nebrání, splní-li procesní předpoklady řízení o ústavní stížnosti, podat v budoucnu ústavní stížnost proti rozhodnutím soudů ve správním soudnictví.
13. Soudce zpravodaj proto usnesením ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. září 2020
Pavel Šámal v. r. soudce zpravodaj